Svět podle careful

Stopujíc hormonální toky až k prameni, jednoho dne pravila: „Je to dostatečně gej? Hm, oukej.“ „Je v tom dost obrázků? Ne, víc, je to přímo komiks? Hm, oukej.“ Tyhle dvě zprávy, upravené v mé licenci, mi z toho, co se careful snažila ve svých komentářích k textům, nejen mým, sdělit, uvízly. Svět, jak ho vidí careful, řekněme výseč světa, je určován sexualitou uzavřenou do mužského kruhu a převahou obrazu nad textem.

(Prostor pro kritického čtenáře: nyní je vzneseno obvinění z pseudopsychologizování.)

Co se tedy odehrává ve světě careful? A kým je zabydlen? Je zabydlen pestrobarevnými postavičkami s miniaturními pindíky, mezi které jako nespoutaná síla vtrhává vždy za večerů stále ještě člověk z masa a kostí jménem careful? Anebo už careful dosáhla proměny a je také papírovou bytostí, pestrobarevnou postavičkou mezi všemi těmi malými kamarády?

(Prostor pro kritického čtenáře: nyní je vzneseno obvinění z pseudopsychologizování.)

Jsme občané dvou světů, jak napsal ve slavné eseji německý filosof Gadamer. Měl na mysli světy humanitních a přírodních věd. Podržme tu metaforu a řekněme, že jsme se stali občany dvou ještě jiných světů: virtuálního a skutečného. A náš problém spočívá v tom, že se plácáme někde mezi, často nejsme schopni hrát hru, kterou nám existence těchto dvou světů nabízí: před počítačem sedí ještě člověk, ale uvnitř počítače je to kdokoli. Člověk před počítačem má tendenci vnímat bytost uvnitř počítače jako kopii, otisk, homunkula skutečné bytosti. Ale třeba to tak není. Třeba je svět v počítači zabydlen něčím právě takovým, jako jsou malé postavičky s pestrobarevnými pindíky na listech komiksu. Myslím, že je třeba přijmout výzvu a hrát tu hru. Neptat se starou metafyzickou a policejní otázkou: „kdo je kdo“, nýbrž ptát se: „jak vypadá jeho svět?“ Vítejme ve virtuálnu.