alef

ALEF…

Zahrabán ve svém vlastním nitru, neustále bojující s touhou jít ven
Strach z toho, co ho tam čeká, čirá beznaděj, cítil plyn…
Ze všeho kolem je cítit úzkost

Při pohledu z okna uviděl Město ozářené slunečními paprsky
Koláž z ještě šedých a již nově různobarevných staveb, železniční trať
Komíny, jež chrlí své temné poselství do nebes

Oblékl se, již byl rozhodnut, že půjde
Sestoupil po schodech, otevřel dveře hlavního vchodu
Nasál čerstvý podzimní vzduch, uvědomil si, jak dlouho nebyl venku

Sešel dolů do Města, rozhlížel se kolem sebe, potkával známé tváře
Lidé vypadali pořád stejně, to jej uklidňovalo
Došel až k parku, měl to tam rád, cítil se v něm dobře, ten klid….

Ani nevěděl jak se ocitl u Řeky, bylo po deštích, měla ještě sílu
Díval se jak divoce teče spoutaná kamenným korytem
Poslouchal to syčení a burácení u peřejí, čas jakoby neexistoval…

Začalo se stmívat, ochladilo se a park se začínal plnit nočními lidmi
Vrátil se domů, uvařil si horký čaj a pomalu začal psát
Dokázal to, ještě je naděje, ještě….usmál se, cítil se šťastný.


I.
Svíčka, lampa, zaprášený stůl
Klube se na svět, roztažená křídla
Lapená do pavučin, vábena světlem
Letí kolem, místnost je vesmírem

Starý hrnek, zbytek čaje
Těžká vůně, zavřená okna
Politý ubrus, špinavé nádobí
Co je venku…co roste na poli?..

II.
Polorozpadlá chatrč pod strání, uprostřed hor
Nic tu není, jen palandy s matracemi prokousanými od myší
V rozích prázdné láhve, na stole kus plesnivého chleba

Jsem zase na Cestě, poznávám ji, nezměnila se
Lemují ji roztodivné postavy, pahýly prastarých stromů
Mnohokráte jsem po té cestě šel, ale vždy ji na čas opustil
Zlákal mně les, pustina, protékající kouzelná bystřina
….
Neměl jsem síly odolat pokušení, táhlo mne to za tím tajemným světýlkem
Prodíral se houštím a ostružiním, s potrhanými šaty a šrámy po těle
Nevadilo mi to, byl jsem umanutý, nic jiného nevnímal
Nedokázal jsem myslet na nic a zároveň na nic jiného….

Byl jsem uprostřed lesa, čas neexistoval, nic nebylo svaté, vše bylo povoleno
Byla tma, měsíc přízračně svítil, proč tu jsem, kdo jsem…
Na tyto otázky se mi dostávalo vždy stejných odpovědí, nechtěl jsem je slyšet
Obrátil jsem se a hledal cestu zpátky, do bezpečí, tam kam patřím

Vždy jsem ji našel, aspoň prozatím
A stále se musím bát toho čarovného světýlka probleskujícího mezi větvemi
Kdy zase podlehnu? A budu mít sílu se vrátit?
Myslím, že už ne…není radno zahrávat si příliš často…
….
Jsem zase na Cestě, poznávám ji, nezměnila se
Lemují ji roztodivné postavy, pahýly prastarých stromů
Mnohokráte jsem po té cestě šel, ale vždy ji na čas opustil
Chci ji tentokráte poznat, chci konečně dorazit k Cíli…














……
Sen o bytostech rostoucích ze samého nitra země
Amplióny vyzvánějí do světa prapodivnou muziku
Z kůže jim vyrůstají zvláštní výčnělky
Nehostinný pohled do duše slepých motýlů

Jde z toho strach, je cítit úžas a hrůza naplněná očekáváním
Toho co nepřijde, ...mávají deštníky, kývou se v rytmu hudby
Dlaždice jsou sestaveny tak, že nemůžeš žádnou minout
Přitom na žádné nestojíš, beze šance projít nepoznamenán

Sám v cizím měste, i když u stolu nesedí sám
Necítí v sobě ukotvení ve svém nitru,,není žádný můj svět ...kdo jsem?
Vše co vidí má známé tvary, to vše už přece viděl
Ale neví kdo vlastně je, co dělat,…. jít spát….?

Hlava plná živých snů
Pod víčky se míhaj cizí obličeje
Vidím dopodrobna všechny rysy jejich tváří
Těch, které jsem nikdy neviděl
Aspoň v tomto životě ne

Nechci je, nejdou však odehnat
Mění se v obludná stvoření
Rychlé střídání motivů, protivný hmyz
Mlácení kladivy do podkovy

Mravenčení po celém těle
Podivná úzkost
Kovový pocit v ústech
Paranoia?….běžte už pryč !!!