Cesta za zlobrodružstvím

   „Jaké máte plány na dovolenou?“
    Dívám se na obraz nad hlavou mé psychiatričky a přemýšlím.
    „Víte, jediný výjev, který mi vytane na mysli při slově dovolená jsem já, postel, flaška vodky a dobrý seriál.“
    „To je dost tristní.“
    „Asi.“
    „Měl byste změnit prostředí, vyrazit někam ven – do přírody.“
    „Dobře.“
    „A rozhodně byste neměl pít alkohol, když berete všechny ty léky.“
    „Dobře.“
    Příroda. Čerstvý vzduch. Kamarádova chata. Žádní šéfové, kteří mi ujídají z mé many (manažeři).
    Balím si teplé spodní prádlo, rodinné balení antipsychotik, stan, lovecký nůž a čtyři dé-vé-déčka s filmy Rambo. Jen horko těžko před dnem D usínám – daří se mi tak až po požití šesti Diazepamů a tří Zolpinoxů.
    „Né! Bobby! Nechoď přes tu kuchyň! Nechoď přes tu kuchyň!“
    Po probuzení ze snu, kde jsem byl svědkem zavraždění Roberta Kennedyho v hotelu Ambasador, ležím s kávou a dvěma Cipralexy v posteli a přemýšlím. Co se mi snažilo moje nevědomí říct? Útěchu i odpovědi nalézám v knize Williama Goata Život jako biologický problém aneb o čem se zdá psům. Při oblékání maskáčových kalhot mne zachvacuje myšlenka na velký, nesmrtelný román, po kterém by mi dovolená už nikdy neskončila…
    „Konec otroctví,“ zaznívá z mých úst se silou závěrečné řeči Anthonyho Hopkinse ve filmu Amisdat.
    Hodiny na zdi mé zatuchlé ložnice s holou podlahou mi říkají, že je čas vyrazit na vlak – nechávám sebou nápad na bestseller jen tak proletět jako zkažený rybí salát trávicím traktem.
    Ač mám zakoupenou jízdenku – držím tradici chudých poutníků a cestu vlakem trávím schovaný před revizorem na toaletě. Popravdě :  více než kvůli tradicionalismu, se z větší části zástupce drah bojím kvůli neschopnosti odpovědět na otázku:
    „Kontrola, jí Zdenek?“
    Už při pomyšlení na špatně skloněné jméno nešťastného Zdeňka mne jímá hrůza. Raději vystupuji okýnkem.
    Druhou polovinu výpravy ke kamarádově chatě absolvuji ozdravným pochodem obklopen panenskou přírodou. Sleduji mech na stromech, polohu slunce nad hlavou, i směr Mekky se mi jakš takš daří určit, ale po necelé hodině je mi jasné, že jsem se ztratil. Nastal čas pro Googlemapy. Naneštěstí se mi nedaří přihlásit na lesní wi-fi. Je zaheslovaná. Ptám se kolemjdoucího pytláka na heslo a zdá se, že mne nechápe. Pomáhám mu s pokládáním pastí a za odměnu se mi dostává několika pokynů:
    „Jděte podél řeky, vyhýbejte se zajícům a dostanete se, kam potřebujete.“
    Řeku nenacházím, stmívá se a gang zajíců se zářivýma žlutýma očima mne obkličuje na malém mechovém paloučku. Velkým nožem se mi daří zahnat jejich vůdce, tedy, vlastně s ním ten drahý nůž měním za svou svobodu. Vybíhám z lesa a stanu před nemalou budovou s velkým nápisem:

RESTAURANT – PENZION – WELLNES

Pokoje zde nejsou drahé, ale při pohledu do své předvýplatní peněženky se pro jistotu ubytovávám v nejlevnější mansardě.
    Noc je ve znamení hrůzy a děsu. Nade mnou se ozývá hromobití a celý pokoj se otřásá druhým stupněm richterovy stupnice. Mám pocit, jakoby se každou chvíli měla otevřít nebesa. Druhý den zjišťuji, že se můj suverénně nejlevnější pokoj nachází v suterénu pod kuželkárnou.
    „Tak to je ten wellnes!“ prozírám.
    Stěhuji se nad kuželkárnu. Druhou noc mám pocit, že se propadnu do pekla. Po osm a čtyřiceti hodinách beze spánku, se rozhoduji spát přímo v lůně přírody.
    Ve snaze utábořit se na kraji malebného lesíka konečně chápu pojem „rozbít stan“. Na ilustračním obrázku vypadal stan čínského výrobce skvěle, ale já zřejmě nepochopil úplně všechny znaky v mandarínském návodu. Naneštěstí začíná pršet – čas vydat se do nejbližší vesnice a žebronit o nocleh. Do kuželkárny mě už nikdo nedostane. Do vsi vede cesta jen přes čerstvě sklizené, rozlehlé pole. Už ve třetí brázdě mi záchvat agorafobie nedovoluje pokračovat v cestě. Utíkám se schovat do lesa. Úkryt nacházím v krmelci. Ze strachu z roztrhání divokou zvěří usínám až nad ránem. Okolo půl osmé mne probouzí hladový jelen, kterému ležím na snídani. Vstávám a hledím do ústí hlavně myslivcovi pušky.
    „Co tady děláte?!“
    „Mám dovolenou.“
    Myslivcův nechápavý pohled.
    „Poslyšte, hodný…zelený pane, nevěděl byste o nějakém lepším noclehu?“
    „Mám v hálovně chlív.“
    „Myslíte u hájovny.“
    „Ne, moje hájovna je chlív.“
    „Kolik si účtujete za malý výběh a koryto?“
    „Obojí mám ve světnici, takže… Umíš chlastat?“
    Co se chlastu týče – nacházím se ve svém dlouhodobém čirém období, což znamená, že piji vodku. Ale právě teď:
    „Vlastně teď nemůžu moc pít. Beru spoustu prášků. Včetně antipsychotik.“
    „Jestli seš nějak nemocnej – moje pálenka to z tebe vypálí. Ta vypálí každej bacil.“
    „Víte, moje potíže jsou spíš psychic-“
    „Povidám : každej bacil!“
    Neuvěřitelný chemický odér nad myslivcovým příbytkem působí jako fata morgána. Už po prvním nádechu v předsíni mám asi dvě a půl promile. Zdi zdobí vycpané hlavy ohrožených druhů zvířat (včetně Pandy červené).
    „Takže, co to máš za problémy?“ ptá se mě myslivec a sune ke mně panák šedo-zeleného moku, ze kterého se kouří.
    Dívám se na dva skotačící mořské koníky v lahvi od okurek a říkám:
    „Já jsem vlastně docela v pohodě.“
    „Hele, na prášky se vyser. Doktoři z tebe jenom tahají prachy. Víš co je to placebo efekt?“
    „Co?“
    „Když se ožereš po nealkoholickým pivu.“
    Takhle si tady žijeme tři dny a noci. Učím se střílet z pušky na přemnožené druhy savců (v tomto případě jsou to houbaři). Vaříme polévku z šišek a jehličí (netřeba zahušťovat jíškou), masové kuličky z klíšťat a blech (stačilo jen obrat záda myslivcovy kolie). Největšími zážitky jsou pro mne výlety k místu, které se jmenuje Dračí jeskyně. Po požití několika doušků dýmavého lektvaru se mi zjevují dva nádherní, okřídlení, mluvící draci, se kterými vedeme dlouhé hodiny psychologické a filozofické hovory až do časných ranních hodin. Oblivulvus je zastáncem freudovských názorů, Czar má raději Carla Gustava Junga. Můj hostitel si občas odskočí k řece, aby navštívil svůj soukromý harém – což je nemalá tlupa Bobrů evropských.
    „Jo, poctivej bobr je poctivej bobr!“ poučuje mě.
    Třetí noc v myslivcově chlív-, pardon, příbytku mám sen, že jsem jeden z protagonistů filmu Záhada Blair Witch.
    „Mickey!“
    „Co je, mladej?“ ptá se mne rozespalý myslivec.
    „Mám dovolevou.“
    „To vim. Nalej si panáka a spi.“
    „Nemůžu. Chtěl jsem na chatu, obcovat s přírodou, najít duševní klid a mír!“
    „To se můžeš jít vydat až ráno.“
    Dostávám požehnání a pár lahví na cestu.
    „A někdy se zastav. Jsem tu sám a bobrů je dost…,“ mrká na mě spiklenecky myslivec.
    S těžkou kocovinou a neméně těžkým báglem, ve kterém to vesele cinká, se znovu vydávám ke svému zapomenutému cíli. Potím se, střízlivím a zase bloudím. Třikrát míjím tem samý strom a třikrát šlapu do stejného trusu neznámého zvířete (dle množství to zde musel zanechat Giganotosaurus). Propadaje beznaději, rozhoduji se opít. V odlehčeném batohu zeje po doutnajících nápojích jedna velká díra. I z té se kouří. Flašky zřejmě moc dobře netěsnily a protékající mok tímto způsobem narušil strukturální integritu báglu. Přemáhá mne smutek a pláč. Zemřu v tomhle hustém lese a nad mou mrtvolou se bude chechtat čarodějnice z Blair. A navíc při tom všem budu střízlivý! Ruka na mém rameni mne přerušuje v usedavém lkání.
    „Mickey!“
    „Pane, není vám nic?“
    Tajemná ručka patří sličné a sošné blondýně v bílém nátělníku a khaki kapsáčích.
    „Mám dovolenou,“ pravím, nenápadně si otírám slzy a ještě několikrát ženu sjíždím pohledem světáckého znalce. „Kdepak bobr…,“ trousím polohlasně.
    „Co prosím?“
    „Nic nic, já, ehm…., no,-“  Záchvatem kašle maskuji své rozpaky.
    „Neztratil jste se?“
    „Vlastně ne. Hledám práci. Někde blízko. Vás. Teda, někde poblíž. Vás.“
    „Hledám čeledína a zootechnika na svůj statek…“
    „Výborně!“
    Nechávám se od Drahomíry (ano, tak se jmenuje) zaměstnat jako obojí a následuji její roztomilý, plavý cop.
     Ze zkušenostmi ze zemědělské školy (kam jsem chodil asi tři týdny)mi jde rozdávání práce ostatním čeledínům skvěle. Svůj úvodní meeting zaplňuji agro-výrazy jako „úhor“, „pluh“ či „pětiletka“ a sám si volím roli asistenta pro připouštění vepřů. Kanec Pepa, zdá se, žádnou větší asistenci nepotřebuje. Tenhle profesionální porno-kanec má vlastně krásný život : celé dny se jen tak válí, žere, občas se zvedne, aby podřadný člověk mu chlév vykydal, a co chvíli mu přivedou samičku, aby si s ní zaskotačil.
    „Věděl jsi, že prasečí orgasmus trvá až 30 minut?“ ptá se mne Drahomíra.
    „Nevěděl. Teď už to vím,“ říkám coby zootechnik po první praxi.
    „Víš, že někteří primáti mají v pohlavním orgánu kost?“ táže se mne Drahomíra při večeři.
    „Ne,“pronáším zamyšleně a usrkávám domácí jahodové víno.
    Drahomířiny dvojsmyslné narážky trvají až do dezertu a tak, když u dlouhého hodovního stolu zůstáváme jen sami dva – je mi jasné, kam se tenhle večer celou dobu ubírá.
    Můj výkon, poznamenaný několika dny nezřízeného pití a únavou z putování, ani zdaleka nedosahuje grandióznosti kance Pepy. Ale když je po všem, Drahomířino jemné pochrupkávání mne ubezpečuje, že jsem zcela nezklamal. Jako ve snách odcházím do jídelny, kde si nalívám jednu sklenku jahodového vína za druhou a maluju si život na tomto skvostném statku, stejně tak jako s tím blonďatým andělem, který nade mnou vyspává naše předzásnuby. Já, manžel, velkostatkář a teoretický zootechnik, nacházející klid a mír v okolních lesích, prosté smysluplné práci a v náruči copaté Drahomíry. Po posledním doušku se odebírám zpět do ložnice. Ulehám na svou polovinu postele, když se zprava ozývá:
    „Už bys měl jít.“
    „Cože?“
    „Manžel tu bude tak do hodiny – ať se stačíš sbalit.“
    „Ale… Takže ten děda na těch fotkách s tebou není tvůj děda?!“
    „Ne. Je to můj starej.“
    „Ale já to nechápu.“
    „Je to můj starej starej.“
    „Aha. Tak to jo.“
    Z kumbálu si beru čísi krosnu, ze spíže zase pár lahví vína a něco salámů a odcházím ze statku právě,když se na příjezdové cestě zjevuje  jeep Drahomířina manžela. Ptám se starýho starýho na cestu a ještě za tmy zase vycházím směr : kamarádova chata.
    Po krásném dopoledni, plném upíjení a ukusování domácích výrobků, opravdu stanu u kamarádovy chaty.
    „Dokázal jsem to!“ zvolávám radostně a z kapsy vyndává podivně vyzvánějící mobil.
    Melodie telefonu mi způsobuje záchvat paniky a úzkosti : je to „dopolední budík“, který mi oznamuje, že se už za necelé dvě hodinky musím dostavit do fabriky na odpolední směnu. Lupu do sebe pár Cipralexů a pomýšlím na postel, flašku vodky a dobrý seriál.