Proces

Proces

„Otevřete!“ ozvalo se za dveřmi a Rimir otevřel oči.

Jedno dvě bouchnutí a dveře se doslova rozsypaly, tak byly ztrouchnivělé. Výzva k otevření tak začala být zbytečná ve chvíli, kdy zazněla. Rimir stál uprostřed páchnoucího kamrlíku, zíral na dva dráby stojícími tam, kde před chvílí byly dveře, a přemýšlel. Přemýšlel, kde jsou jeho boty a kde je vlastně on. Bolela ho hlava, měl sucho v ústech, neměl boty a stál uprostřed kutlochu, který nebyl jeho. Ten pokoj a ty boty…Rimirovo vědomí začalo vyhrávat souboj s rozespalostí a lehkou kocovinou. Jasně, vždyť těmi botami zaplatil za nocleh. Hostinský si včera nechtěl vzít peníze a místo toho přistoupil na výměnný obchod. Boty za nocleh. Navíc přidal ještě džbánek hexenburského muškátu. Ty boty nebyly nové, Rimir v nich prošel celou cestu z domova až sem do Hexenburgu, skoro sedm set mil. Beztak měl v plánu si v Hexenburgu koupit nové.

„Půjdete s námi. Jste podezřelý z krádeže neviditelného pláště,“ ozvalo se ode dveří.

„Neviditelného pláště? Takovou věc jsem v životě ani neviděl,“ hájil se nic nechápající Rimir.

„Nechte si ty vtipy. Neviditelný plášť neviděl nikdo, zato vás včera viděli v domě, odkud byl plášť ukraden,“ s neúprosnou logikou trval na svém starší z drábů.

Rimir se nehádal. Jako cizinec, který do města dorazil teprve včera, neměl moc pevnou půdu pod nohama.

„Tak se obujte a půjdeme,“ vyzval ho smířlivě ten mluvící dráb.

„To asi nepůjde.“

„Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém.“

„Myslím, že boty si neobuju ani po zlém, jelikož žádné nemám, chystal jsem se, že si dnes nějaké koupím.“

Drábové si Rimira změřili od rozcuchané hlavy k bosé patě.

„Nevypadáte, že byste měl za co nakupovat,“ podotkl dráb.

To Rimira rozčílilo. Sáhl do kapsy a vytáhl měšec.

„Nesuďte člověka jen podle oděvu,“ řekl Rimir a zacinkla zlaťáky.

„Legraci si dělejte z někoho jiného“, utrhl se dráb a Rimir neměl tušení proč. Ještě nevěděl, proč cinkání zlata působí v Hexenburgu jako posměšek, ale už tušil, že pro dnešek asi zůstane bos. Přítomnost drábů mu však napovídala, že to dnes nebude jeho největší potíž.

A tak se stalo, že hrdé město Hexenburg, svobodný přístav, obchodní velmoc a bankovní centrum celého přímoří vítalo Rimira bosého, rozespalého a zadrženého. Zadržený Rimir s námahou zadržoval včerejší hexenburský muškát.

„Potřeboval bych si odskočit.“

Drábové se na něj s pochopením podívali. Ten němý ukázal kamsi dopředu a mluvící vysvětlil: „Tamhle za hospodou U Zlaté kotvy.“

Vápnem obílená stěna a páchnoucí koryto zvěstovaly Rimirovi, že je na místě úlevy.

Ferrum augem tantum rapidi ut numquam potes clausulae. Aurum sunt hoc ipso festem subdivo ut sunc trasmitere…rýsovalo se pod vápenným nátěrem. Rimir sice studoval i lučbu. Dva roky u mistra Bibuluse. Ale mistr Bibulus se zajímal téměř výhradně o proces destilace, v níž dosahoval dokonalosti. I přes takto omezené znalosti, bylo Rimirovi jasné, o co tenhle částečně zamaskovaný nápis znamená…

„Transmutace zlata!“ vykřikl překvapeně.

„No tak půjdem, půjdem, vašnosto,“ sápali se po něm drábové, že si sotva stačil oklepat.

Rimir se sice do Hexenburgu vydal studovat kouzla, ale že na hnojišti za přístavní hospodou narazí na popis přeměny železa na zlato, to ho nenapadlo ani ve snu. A to míval dost divoké sny. Rimir se až lekl, že by se jeho sny mohly začít vyplňovat a podvědomě se ohlédl, jestli ho náhodou nepronásleduje bezhlavé torzo tlusté selky jedoucí v kohoutím spřežení. Nic takového. Ulice se zvolna plnila lidmi. Všichni mířili jedním směrem. To bude ten jejich slavný tribunál. Hexenburské soudnictví se svou staletou tradicí bylo známé po celém světě. Svobodné město Hexenburg a jeho dokonalé starodávné zákony. Třeba ten, který všem kupcům, kteří do Hexenburgu přišli, nařizoval více nakoupit než prodat. Jednoduché pravidlo, které po staletí zaručovalo Hexenburgu  banky plné zlatých zásob.

„Soudní tribunály jsou tu poslední dobou hodně oblíbené,“ říkal Rimirovi včera večer nad džbánkem jeden ze štamgastů a potutelně se usmíval.

„Jó, určitě se zítra přijď podívat, bude to stát zato,“ přizvukoval mu druhý násoska.

Rimir nestál o podívanou pro davy, o nějaké veřejné bičování nebo co mohlo takový soud na náměstí doprovázet. Přijel do Hexenburgu studovat kouzla. Chtěl se stát žákem vyhlášeného Ústavu věd kouzelnických spiritistických a čarodějných. Čarodějové z tohoto ústavu byli nejlepší ve svém řemesle a před pár lety se rozhodli společně usadit právě tady v bohatém, slavném a mocném městě Hexenburgu. Jenže teď se zdálo, že Rimira podívaná na soud asi nemine. Zahraje si zřejmě důležitější roli, než by včera byl čekal a než by si kdy přál.

Bosý a v doprovodu dvou drábů se blížil k náměstí, kde se už mačkal dav lidí. Rimir se jim bál pohlédnout do očí. Ale když tu a tam pozvedl hlavu, viděl, že v těch pohledech, které k němu zalétaly, není nenávist nebo opovržení. Měl podezření, že ti lidé se tak trochu usmívají.

Drábové vedli Rimira uličkou mezi všemi těmi selkami, řemeslníky a ušmudlanými dětmi. Rimir se až divil, že tu nevidí zazobané kupce a jejich paničky, jak by města vyhlášeného bohatstvím čekal. Jen vepředu byly tři postavy, které se vzhledem naprosto vymykaly. Rimir by ani nemusel být adeptem magického řemesla, aby poznal, že toto jsou tři největší kouzelničtí mistři. Ten s černou bradkou a v démonickém černorudém obleku bude jistě kouzelník šlechtického původu a mistr metamorfóz vikomt D’Amsirum. Vedle něj stála zasmušilá postava ve fialovém kaftanu a s rudým fezem na hlavě, to bude asi mág z východu zvaný Szquarcus. A ten třetí s plnovousem až na zem a dlouhou dřevěnou holí, to musí být poslední z mocných ostrovních druidů Nick O’Teen. Rimir měl radost, že vidí tyto velikány, jen ho mrzelo, že oni jej vidí v tak nelichotivém postavení a navíc bez bot. Plánoval udělat lepší první dojem.

Drábové Rimira eskortovali až doprostřed náměstí na malé dřevěné podium, kde už za stolem seděl rychtář i se svými konšely.

„Jak se jmenujete, cizinče,“ začal věcně ten z konšelů, který měl u sebe kalamář a pergamen.

„Rimir z Hradiště.“

„Kdy jste dorazil do města?“

„Včera.“

„Co jste dělal včera večer?“

„Popíjel jsem v hostinci.“

„Může vám to někdo dosvědčit.“

„Samozřejmě,“ vyhrkl Rimir a začal se rozhlížet po náměstí, zda tam nevidí tvář jednoho ze svých včerejších kumpánů, ale rychle mu došlo, že si moc nepamatuje, jak vypadali. Pokud toho ti dva včera vypili tolik, co on sám, asi si taky nebudou jistí s kým, že to seděli u stolu. Určitě ne tak, aby na to přísahali u soudu.

„…teda vlastně ne, nemůže mi to nikdo dosvědčit.“

V té chvíli se ujal slova rychtář: „Prosím pana bankéře Bacha.“

Na podium se začal po schodech sápat tlustý, muž v dříve snad přepychovém smaragdově zeleném kabátě.

„Pane bankéři,“ začal rychtář.

„Lichvář je to!“ ozvalo se z davu.

„Pane bankéři,“ začal znovu a více nahlas rychtář. „Je toto muž, kterého jste viděl v době krádeže ve svém domě?“

„Ano, to je on,“ nezaváhal tlusťoch.

Rimir se nadechl, aby se hájil, ale němý dráb jej zkušeným pohybem loktu praštil do hrudníku, tak že mu na klíčový moment vyrazil dech.

„Je to určitě on,“ opakoval Bach. „Moji sloužící vám to potvrdí, taky ho včera zahlédli.“

Asi tři nebo čtyři osoby pod pódiem souhlasně kývaly hlavou.

Rychtář uchopil vyřezávanou paličku: „Rimire z Hradiště, tímto tě odsuzuji…“

„Moment,“ ozval se z první řady sonorní hlas a celé náměstí napjatě ztichlo.

„Co když se v pana Rimira, kterého tímto vítám u nás ve městě, někdo proměnil?“ pokračoval ve zvučném proslovu démonický vikomt D’Amsirum.

Rychtář se chvíli šeptem radil se svými konšely a potom řekl: „Máte, vikomte, nějaké důkazy, že k takové metamorfóze včera došlo? Není totiž ve městě mnoho lidí, kteří by takové kouzlo zvládli, takže předpokládám, že…“

„Důkazy musí přednést žalující strana, pane rychtáři. Tak to stojí v městském zákoníku. Já můžu říct jen to, že pan Rimir nic ukrást nemohl, protože já jsem jej včera večer ve spánku proměnil v osla,“ hřímal vikomt a náměstím projelo zašumění smíchu.

„V osla?“ podivil se rychtář.

„Ano v osla, prováděl jsem totiž vědecký experiment. Jak víte náš, ústav se kouzlům a magii věnuje čistě na vědecké bázi, proto musel můj experiment splňovat všechna kritéria nezávislosti. Testoval jsem, jak se liší účinky alkoholu na člověka a na osla. K tomu, aby bylo dodrženo kritérium nezávislosti na vnějších zavádějících faktorech je pro takový experiment potřeba mít jedno a to stejné individuum jednou v podobě člověka a podruhé v podobě osla. Mně k tomuto experimentálnímu testování posloužil pan Rimir, kterému se tímto omlouvám za to, že část noci strávil jako lichokopytník. Měl prostě včera večer ideální hladinu.“

„Dobrá, máte nějaké důkazy o tom, že v inkriminovanou dobu byl pan Rimir oslem?“ zeptal se rychtář.

„Jak už jsem jednou řekl, důkazy obstarává žalobce,“ odpověděl vikomt s neskrývaným úsměvem. „Ale myslím, že v kutlochu, který ten vydřiduch hostinský pronajímá jako pokoj, to už léta smrdí jako v oslím chlívě,“ vikomtův projev přerušil výbuch smíchu a vzadu u kašny bylo vidět ušmudlanou postavu hostinského, jak se prodírá davem pryč.

„No dobře, takže tím nám pan Rimir z okruhu podezřelých vypadává,“ přemýšlel nahlas rychtář a tlusťoch Bach kroutil nasupeně hlavou.

V první řadě vzlétla z pod fialového kaftanu ruka plná zlatých prstenů: „Jak to, že vypadává?“ otázal se mág Szqarcus.

„Stejně jako pan Rimir, kterého tímto také zdravím, byl proměněný v osla, mohl být někdo jiný proměněný v pana Rimira. A pokud to nebylo jen nějaké vnější přestrojení, ale skutečná proměna. Pak to v ten daný moment prostě byl pan Rimir. Pan Rimir byl oslem, ale někdo jiný mohl být panem Rimirem. Takže podle mě v okruhu podezřelých zůstává,“ mág skončil svou řeč, složil si ruce na prsa a se zájmem pozoroval rychtáře, který si rozepnul škrobený límec

Mezi konšely běhala tichá pošta z jednoho konce na druhý, rychtář si otíral zpocené čelo a náměstím byl slyšet hlasitý smích.

„Dobře, shrňme si, co víme,“ začal rychtář a zhluboka se napil ze džbánku s vodou. „Pan Bach viděl pana Rimira, jak mu krade neviditelný plášť.“

Do vzduchu vylétla dřevěná hůl.

„Mám dotaz,“ ozval se zpod druidského plnovousu Nick O’Teen. „Jak mohl Bach vidět, že pan Rimir, kterého tímto zdravím, nese neviditelný plášť. Neviditelný plášť přece není vidět. Nebo se pletu?“ náměstím se strh potlesk.

„Ne, nepletete,“ vyskočil ze židle brunátný bankéř Bach. Jistěže ten pitomý plášť není vidět. A je to vaše vina. Ten plášť je nanic. Měli jste mi tenkrát jako odškodné dát plášť neviditelnosti. Myslel jsem takový ten, co když si ho obleču, tak mě nikdo neuvidí, ale vy jste mi dali šmejd. Neviditelný plášť. Když si ho dám na sebe, tak ho nikdo nevidí. Na co mi to je?“

„Dali jsme vám přesně to, co určil soud,“ zaburácel náměstím vikomt, jehož hlas přehlušil rozchechtané náměstí i rychtáře bušícího do stolu vyřezávanou paličkou.

„Pane Bachu, nerozčilujte se, tady máme ten starý rozsudek,“ řekl konšel s pergamenem, který odkudsi vylovil svitek a začal číst: „Pracovníci Ústavu věd kouzelnických, spiritistických a čarodějných (dále jen ÚV KSČ) poškodili majetková práva bankéře Bacha tím, že vzorec pro transmutaci zlata svévolně vyryli na zeď prevítu v krčmě U Zlaté kotvy (dříve U Rezavé kotvy). Za to jsou povinni odškodnit bankéře Bacha kouzelným artefaktem, dle jeho výslovného přání, tj. neviditelným pláštěm.“

„Ale oni mě podvedli, dobře věděli, že chci plášť neviditelnosti. Ta transmutace zlata mi úplně zničila živnost,“ ječel Bach do smějícího se náměstí.

Rychtář si vylil na hlavu džbánek s vodou a vyřezávanou paličku zlomil o stůl: „Dobrá, je tu tedy někdo, kdo viděl zde přítomného pana Rimira, kterého tímto…ehm pardon, pana Rimira z Hradiště, jak z domu pana Bacha odnáší neviditelný plášť?“

Rychtář se významně podíval na tlustého lichváře i na jeho personál pod podiem.

„Nikdo? A viděl vůbec někdo pana Rimira v domě páně Bacha? Někdo, kdo si je jistý, že neviděl metamorfovaného osla?“

Rychtář chvíli čekal, a když nedostal žádnou odpověď, udeřil pěstí do stolu a prohlásil: „Pana Rimira z Hradiště tímto zprošťuji obžaloby ve všech bodech,“ a zhroutil se na židli.

 „Soudní výlohy, třicet zlatých zaplatí žalující strana,“ dodal ještě konšel s pergamenem.

„Mile rád,“ oddtušil Bach.

Drábové zřejmě považovali za svou poslední povinnost Rimira eskortovat nebo spíš doprovodit po dřevěných schodech dolů pod podium. Tam jej zanechali uprostřed veselého davu, kterým už se k němu prodíraly tři postavy.

„Omlouvám se vám, pane kolego, za tohle to entrée,“ napřáhl vikomt D’Amsirum ruku k Rimirovi. „To se my tady jen tak bavíme. Samozřejmě jsme dostali váš dopis a jste tu velice netrpělivě očekáván. Bez vás by se náš ústav musel dozajista stěhovat jinam.“

„Stěhovat? Beze mě?“ divil se Rimir.

„Ano, absolvent mistra Bibuluse je naše jediná spása, ten hexenburský muškát už nemůžeme ani cítit.“