NA SANTONU

Ze sbírky Zimní slunovrat

 

 

Je prosinec

sto devadesát pět let tomu

co zmrzlá pole

zalévala ze tří armád

horká krev

 

Ticho jako po bitvě

ruší slabé sténání

motorů vzdálených aut

ženoucích se jako o život

mrtvou krajinou

 

Kapličko bílá ledová

je zima taková

až chlad doléhá

k velmožům v hlubinách

langobardských hrobů

 

Jak teprve

musí být vám

chlapci mělce spící

ve sto devadesát pětkrát

zaoraných polích!

 

Jednou o dušičkách

jsem se byl podívat

dole ve vsi na hřbitově

Setmělo se

a padla mlha

 

až jsem zbloudil

na straně půlnoční

a nedovřenou branou

málem vkročil

za vámi do polí

 

Plamínky svící

připomínaly tehdy

ohně vzdálených ležení

za poslední noci

vás všech

 

kteří jste od rána

na ztvrdlých polích

krví přimrzali k zemi

pro pomíjivou slávu

císařů

 

Je tomu smutku

na den přesně

sto devadesát pět let

a tak jsem přišel

chlapci vzpomenout

 

Stojím tu sám

v krajině zasněžené

Sám

za stmívání

až dech se tají

 

I vzpomínky

umírají...

---