V nemocnici X. - Pan Votoček

 „No kdepak jste se mi toulali?“ změřila si nás sestřička, když jsme zaklepali na otevřené dveře sesterny.

 

„My vám neseme kabelu, co jsme našli na chodbě,“ vyhrkl Jindra hned pro jistotu, aby předešel kázání.

 

„Tašku povídáte? Ukažte mi ji.“ Vzala ji od Cikána a začala s ní otáčet. „A kde?“

 

„Byla dole zastrčená za automaty. To je značková. Sfi-o-ren-ti-no!“ přehláskoval s patřičným důrazem Jindra.

 

„Hele to mi povídejte, že značková. Takovou prodávaj ťamani na každým rohu.“ Zasmála se sestra a postavila ji vedle psacího stolku na zem. „No, přes noc ji nechám tady a ráno ji předám na vrátnici, tam vedou ztráty a nálezy. A vůbec, co jste dělali dole?“

 

„Byly jsme si tam koupit bagetu a kavčo,“ usmál jsem se na ni.

 

„Hele, víte vy vůbec, že nemáte nikde špacírovat. Po operaci je potřeba klid. Víte, co by se stalo, kdyby se lékař dozvěděl, že mi takhle chodíte po baráku?“

 

„Nevíme, ale to je opravdu značková taška. Sfi-o-ren-ti-no?“ zopakoval ji Jindra.

 

„Sfio nesfio, to není důležitý. Koukejte jít na pokoj a chladit si pinďoury gelem. Nebo vám vezmu župany, abych si byla jistá, že se mi s holejma zadkama nebudete nikde producírovat.. Nate, vezměte si je. Pro každýho jeden.“ Otevřela malý mrazák na ledničce a podala nám z ní sáčky s gelem.

 

„To je opravdu značková taška. Tady to povídal...“ Ukazoval Jindra na Cikána.

 

„Bože! Chlape, ty jsi dub. Nech tašku taškou, jdeme na pokoj!“ zavelel jsem, vzal gely a vzápětí je rozdal. Kývnutím jsem dal Cikánovi najevo, aby nic nerozváděl a vycouval na chodbu.

 

Když se Cikán mlčky otočil a vyšel ke svému pokoji, chytil jsem Jindru za loket a rychle ho nasměroval k našemu. Chtěl jsem rychle vypadnout ze sesterny, abychom byly ušetřeny kázání o nemocničním řádu.

 

Jindrovi se škubnutím podařilo setřást mou ruku z lokte a otočil se k sestřičce: „To je opravdu značková taška. Sfi-o-ren-ti-no!“

Ta jen zakroutila hlavou a svižným pohybem ruky s vystrčeným ukazováčkem ukázala: „Chlapi, marš na pokoj!“

 

„Prosím tě, běž!“ Šťouchl jsem ho prstem do jeho sádelnatého boku. „Běž ty. Ty jsi taky Sfi-o-ren-ti-no, ale s malejma ušima. Buď rád, že to ještě takhle dopadlo.“

 

Na pokoji, byl klid. Pan Votoček s panem Neumanem spali. Jindra hned zalezl do postele. Já jsem na stolek pana Neumana položil šunkovou bagetu, co jsme koupili v automatu. Když mne uslyšel, jak jsem prošel kolem, otevřel na moment oči a poděkoval mi. Než jsem si stačil vyčistit zuby, Jindra usnul a za mírného chrupání pravidelně odpočíval. Župan jsem si přehodil přes pelest a zalezl pod deku. S rukama za hlavou jsem při pohledu do stropu uvažoval, zda mne ráno pustí domů: 'Podle hrdliččina cukrování by mi to mělo vyjít. No a co pan Votoček? Hrdlička mu nacukrovala odchod na druhou hodinu v noci.' Převalil jsem se na bok k oknu. Byla krásná jasná noc. Měsíc sice svítil na druhé straně budovy, a tak se mi naskytnul krásný pohled na oblohu posetou hvězdami. Někde na chodbě bouchly dveře. Bylo slyšet sestru, jak chodí od jednoho pokoje k druhému a přeje dobrou noc. Zavřel jsem oči a vnořil se do tvrdého spánku.

 

„Dobré ráno pánové. Už je budíček!“ Otevřela dveře sestra z ranní služby..

 

Protáhl jsem se a promnul jsem si oči a udiveně se podíval na postel pana Votočka. Byla bez deky prostěradla a polštáře. Civěla na mne jen zelená pogumovaná matrace. Z vrchní desky jeho nočního stolku, bylo vše sklizeno. Žádný tácek s hrníčkem a džbánkem čaje. Pootevřenými spodními dvířky bylo vidět, že je stolek vyprázdněn.

 

„Co je? Co se stalo? Pan Votoček se stěhuje?“ pronesl jsem překvapeně.

 

„Nestěhuje se nikam. Ten má už dostěhováno,“ odpověděl mi Jindra polohlasem.

 

„Jak dostěhováno?“

 

„Tos v noci tak tvrdě spal? Tys nic neslyšel?“

 

„Co jsem měl slyšet? Když spím, tak by se vedle mne mohlo střílet..“

 

„No, tak to jsi Votočka zaspal.“

 

„Co jsem zaspal?“

 

„No, zaspal.“

 

„Jemu se v noci přitížilo?“

 

„Přesně tak. Odvezli ho. Von v noci.... Udělao se mu slabo, zazvonil na sestru a než stačila přijít.... infarkt.“

 

„Infarkt? Kam ho dvezli?“

 

„Kam asi?“ Jindra se rozpačitě podrbal ve vlasech.

 

„To přece neznamená, že...“ Posadil jsem se na postel a podíval se na Pana Neumana, který se mlčky díval z okna.

 

„Jasně, že zemřel. Kdyby ho přestěhovali, tak nebudou povlíkat. To s ním odvezou všechno. Deku, polštář... Prostě všechno. Postele tu maj přece kolečka.“ Ukázal Jindra k podlaze.

 

„Neblázni, to přeci nemůže bejt pravda. Vždyť byl u večeře ještě vpořádku. To se mi nechce... Nojo, vlastně ta hrdlička měla pravdu.“ Zarazil jsem se.

 

„Jaká hrdlička? Co to meleš?“

 

„No, ta co jsme ji počítali cukrování. Nacukrovala mu osm hodin do odchodu z nemocnice a my jsme si dělali legraci, že ho pustí v noci.“

 

„Kravina! Prostě infarkt.Nevydržel to. Byl starej,“ Seskočil z postele a šel se k umyvadlu umýt.

 

Pozoroval jsem ho, jak cáká na podlahu jako kachna. Zřejmně na zádech ucítil můj pohled, protože se otočil a udělal grimasu. Nevypadal na to, že by chtěl sebou švihnout, aby mi uvolnil místo. Hodil jsem tedy na sebe župan a vyčistzil si zuby v koupelně.

 

Po návratu byla na pokoji sestra. Ani nečekala až vlezu do postele a hned u dveří mi zašermovala zlomenou fázofkou u čela. „Teplotu nemáte. Třicet šest dva. Tak, mám vás změřený všechny a můžu jít.“

 

„Dnes ráno tu máte na měření o jednoho míň,“ zašeptal jsem.

 

„Ano o jendoho míň. To se někdy stává.“

 

„Já mám o jeden víc. Třicet šest tři. To by nás mohli pustit domů. Sestři, že nás dnes pustí domů. Že jo!“ rozkřísl to Jindra.

 

„To musí rozhodnout pan primář, to vám já nemohu říci. Ale to bude nejdřív snídaně, vizita a převaz.“ Zapsala si něco do poznámek a odešla.

 

„No jasně ještě se najíme. Přeci by nás nepustili domů hladový,“ podotknul ten otesánek.

 

„Ty taky myslíš jen na to žrádlo,“ napomenul jsem ho. „A vůbec, sestra je fuč. Ani jsme se ji nezeptali, jak to bylo s Votočkem.

 

„Pan Votoček je už v pánu. To dá rozum chlapi. Sestřička, říkala, že to bylo srdíčko.“ Sedl si pan Neuman na postel a špičkou palce si přisunul pantofel. „Proč s tím dělat caviky. Tak to na světě chodí. Prostě to tak je. Že ale měl pěkný vnuky. Kluky jako buky. Co?“

 

„Jdu se osprchovat,“ Sáhnul jsem do stolku pro věci a hodil přes ramono ručník.

 

„Vždť jsi tam teď byl. Ty se mydlíš jako modelka.“

 

„Hovno jako modelka. Nechtěl jsem čekat, až se ty tu vycachtáš, tak jsem si došel jen vyčistit zuby a opláchnout obličej.“ Mrsknul jsem po Jindrovi pohledem, aby toho rejpání nechal.

 

„Jedem stejně domů. Ne? Tak to se umeju až doma.“

 

„To se mej kde chceš, já nejsem žádný čuně. Na vizitu chci bejt čistej.“

 

Ve dveřích jsem se srazil se sanitářkou. Tentokrát to nebyla ta hruškovitá údernice, ale jemná usměvavá paní kolem pět a třiceti. Vozík před sebou tlačila s jemnou elegancí a kráčela jako do tanečních. Usmál jsem se na ni, protože to byl fakt kus. Při uhejbání mezi futry jsem o její štíhlý bok schálně zavadil.

 

„Brzo se vraťte. Za chvilku se roznáší snídaně,“ zašveholila na mne a přejela si špičkou jazyka ret.

 

„Vrátím se hned jak budu hotov. Mám hrozný hlad,“ stačil jsem ze sebe vykoktat a odkráčel směr pánské sprchy.

 

Měl jsem štěstí, všechny kabinky byly volné. Vlezl jsem do té nejčistší a zatáhl za sebou natržený závěs. Vlažný proud vody dopadající namoje tělo mi byl balzámem. Chtěl jsem ten slastný pocit co nejdéle vychutnat a tak jsem si i pod sprchou znovu vyčistil zuby. Dával jsem pozor, abych si nenamočil jizvu se stehy, která byla potřená fialovomodrou desinfekcí. Kanálek byl ve sprše ucpanej a pomalu odtékal. Když mi voda dosahovala do poloviny kotníků přišlo na mne nutkání jít na malou. Nechtěl jsem to nijak řešit rychlým utíráním a následným odchodem na záchod. No, prostě jsem se vyčůral do sprchy jako chlap-křupan. Mezi tím než jsem se utřel a opláchl si chodidla v umyvadle, voda kanálkem odtekla a já po sobě kabinku narychlo ostříkal. Hned na poprvé jsem vzdal zápas s andílkem.Na vlhkém těle se zadrhával. Přistál se suspenzorem u dveří v koši s nápisem 'Na špinavé prádlo'.

 

Zakrýt se jen županem to stačilo na těch pár kroků k sesterně, kde mi dali čisté prádlo a kázání o tom, že suspenzor se vyměňuje až při převazu. A když už jsem tam, ať tedy jdu rovnou do ordinace k paní doktorce.

 

Tentokrát to proběhlo rychle. Podívala se na mne a řekla ve stručnosti: „Nový suspenzor si navlíkněte sám, máte to dobrý. Hmoždinku nám tu nechte ve zdi. Vžádným případě siji neberte sebou. Doporučím při vizitě, že můžete jít domů. Nezapomeňte to chladit i doma. ...ale je to na primáři, zda vás pustí.“

 

Z ošetřovny jsem radostně vystřelil jak divokej šíp. Ztrapňování se před žákyňkami mne minulo. Holky ten den viděly o jeden chlapskej pytlik míň.“

 

Na pokoji už všichni jedli. Postele jsem měli urovnané a podlaha byla setřená. Jindra mi hned hlásil, že je to konečně pořádná snídaně a měl pravdu. Každý jsme dostali vakuovaný balíček krájeného šunkového salámu, dva rohliky s máslem, rajče a hrníček bílé kávy. U jídla Jindra stále něco žvanil. Nevnímal jsem, co povídá, naládoval jsem všechno do sebe během několika minut a pak si zalezl do postele.

 

Při usrkávání ranního čaje jsem se díval na čistě povlečenou postel po panu Votočkovi. Žádná cévka z pod deky nevedla. Žádný sběrný pytlík na kraji nevisel. Prostěradlo šponovalo do složené obálky u pelesti a zářivá bělost deky voněla tichým smutkem. Na příjem nového pacienta, čekal i obrácený kelímek na tácku. Plastový bažant dostával křeč do natahujícího se krku. Nemohl se dočkat, až se do něj někdo vyčůrá. Chtěl jsem k té posteli přiskočit a přes celou deku udělat čokoládovou šmouhu polomáčenou sušenkou. Jenže žádnou jsem neměl. Poslední balíček snědl Jindra včera. Otočil jsem se po něm. Právě s panem Neumanem vycházeli ze dveří na převaz. Najednou bylo na pokoji jen ticho a já. Rychle jsem sáhl pod svůj polštář. Byla tam. Má napůl vyluštěná křižovka. V rychlosti se mi podařilo několik jejích listů zmačkat asi do pěti koulí. Letmý pohled přes pokoj mne ujistil, že tu nikdo opravdu není a nemůže mne vidět. Přistoupil jsem k posteli pana Votočka a koule opatrně zastrčil pod deku. Ke každému cípu jednu a pátou doprostřed. Pokrývku stačilo jen uhladit, aby se nevytvářely nápadné boule. Až si dnes nový pacient odstele a spatří, co v posteli má, nebude chápat. Ale to tu my s Jindrou už nebudem. Jedinej kdo to pochopí, bude pan Neuman. Ten jistě v duchu pronese tu svou formuly: Kluci jako buci. Kluci jako buci.

---