Vesmírná loď třídy Lilu Koukou

Vzhledem k tomu, že jsem ultimátní tragéd, je absurdní, jak vysoké mám nároky na ženy. Vždy jsem byl přesvědčen, že přes zjevné nedostatky udělám dojem na nějakou bohyni. Sice nevím čím, ale tuším, že nejsem naprosto bezcenný, přečetl jsem přece skoro celé Malé dějiny filosofie. Ve výsledku jsem za celý život měl jediný vztah a to v páté třídě na základní škole, který trval dva dny a nevím, jestli to můžu počítat. No a pak je tu Lucka, čistá esence radosti, která mě nakazila virem totálního štěstí.

Poprvé jsem ji spatřil před pár dny v Blázinci, s mým špatným zrakem mi unikla spousta detailů, ale zdálo se mi, že naše pohledy se setkaly a neskončilo to úplným propadákem. Párkrát jsem ji ještě potkal, ale nezmohl jsem se ani na oční kontakt, co kdyby si všimla, že se tvářím jak haldomrdec. Ale nezabalil jsem to, měl jsem pocit, že za takovou holkou musím přijít s něčím extra, dát jí najevo, že pro mě znamená hrozně moc a tak jsem využil své superzbraně a složil jsem o ní dvacetivteřinovou melodii, která ani nebyla nic moc. Odchytl jsem ji na chodbě a předal jí flashku s tím, že melodii ještě prodloužím. Usmívala se a bolest v mém srdci velmi rychle začínala nahrazovat radost. Melodii jsem prodloužil a byla pak ještě horší a po zdravotní sestře jsem Lucce poslal flashku. Po chvíli mi došlo, že melodie není moc dobrá, cítil jsem se jak pitomec, až jsem si řek: Prohrál jsem bitvu, ale ne válku. A tak jsem se pustil do melodie nové, došlo mi, že nejlíp se mi skládá, když mám napsaný text. Rychle jsem tedy sesmolil následující řádky:

 

Budem spolu hrát Heroes of the storm

budem spolu hrát Battlefield a Need for speed

budem spolu hrát Paragon a Overwatch

budem spolu hrát Pařbu kosmickou.

 

A během dvou hodin vznikla má nejlepší melodie. Má hudba do té doby něco postrádala a teď to tam bylo. Znovu jsem Lucku odchytl na chodbě. Opět se usmívala a o zmršené melodii říkala, že je to trochu jako Scooter a já jí v rychlosti řek, že je to sračka a opět jsem jí vnutil flashku. Následovala naprostá euforie, která byla ještě lepší než Rivotril. Odpověď ovšem nepřicházela a já mezitím všem vykládal o své zamilovanosti a Milan mi poradil, ať na jídelně nechám vzkaz, až po nás ženy půjdou na snídani. Na jedné straně papíru bylo velkým písmem napsáno: Pro Lili. Na té druhé pak: Ahoj :) Zvu tě na setkání iluminátů v Pátý koloně. Začátek v 13:00. Docházkovou kartu s sebou, dáváme razítko. S láskou Miroslav Schee. P. S. Promysli si, jak zabránit válce mezi ČR a KLDR.

Odchyt jsem jí pak na chodbě, abych se zeptal, jestli přijde, ona pozdravila a se sluchátky v uších a nezájmem prošla kolem. Okamžitě přišel velký smutek a já si říkal: Opět mám zlomené srdce, zpátky ve starých kolejích.

Postával jsem pak kousek od Páté kolony zrovna v době schůzky a viděl jsem, že tam vešla Lucka. S velkou nejistotou jsem tam vstoupil také a řek jsem: „Asi tu nejsi na sraz iluminátů.“

„Já teď natáčim. Napíšem si. Mám pořád tvojí flashku.“

Sice jsem nevěděl, jak si napíšem, když jsem na ni neměl kontakt, ale lepší než drátem do oka. Další den jsem ji ustrašeně vyhlížel, když ženy odcházely na vycházku. Zamávala mi a něco říkala, ale já jí nerozuměl a připadal jsem si jak pitomec. Ondra stál poblíž a údajně říkala: „Ilumináti good.“ Cena mých akcií rychle stoupala.

Potkali jsme se pak v peer klubu, když jsem sledoval Ondru, jak na xboxu hraje tenis. Stoupla si vedle mě a vůbec jsem nevěděl, co říct ani jsem se nezmohl na otázku: Jak se máš? Po chvíli odešla a já nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo - velkolepý triumf mého života. Šrotovalo mi to v hlavě a nechtěl jsem promarnit nabízenou příležitost. Šel jsem za Luckou do vedlejší místnosti a zeptal se jí na facebook. Dala mi ho, já poděkoval a řek: „Měj se.“, protože se mi zdálo, že je na odchodu. Naběhl jsem k počítači a k mému zklamání nebylo možné přidat si ji do přátel, tak jsem alespoň napsal zprávu a zeptal se, jaké bylo natáčení. Odpověď nepřicházela, ještě párkrát jsme se potkali, vždy se na mě usmívala, ale zdálo se mi, že je zrovna zaneprázdněná. Pak mě přesunuli na jiný pavilon a ten samý den jsem jel na propustku k zubaři. Cestou zpátky jsem na Hlaváku koupil pro Lucku růži a hamburger. A také jsem celý svět vnímal trochu jinak, byl jakýsi magický. Za Luckou mě sestra nepustila, ale růži s hamburgerem jí předala. Všem jsem vykládal o své zamilovanosti a doktorka to hodnotila velmi pozitivně, naznačila, že jsem našel smysl života.

Vyčkával jsem na Lucku před jejím pavilonem, když ji měli pustit na vycházku a ona nikde ani odpověď na facebooku nepřicházela a neviděl jsem to úplně nadějně. Jednou jsem pak vytáhl ven kamarádku z pavilonu a ona řekla: „Dem za Luckou?“ Dozvěděl jsem se, že je na neklidu. Když jsme přišli, dala mi pusu na tvář a opět jsem nemohl uvěřit svému štěstí. Říkal jsem si, že Lucka je anděl, který rozdává lásku bez ohledu na zásluhy. Sedli jsme si ke stolu a já byl úplně mimo. Lucka svým dětským hlasem řekla: „Čau ilumináte.“ Já se hloupě podíval za sebe a pak mi došlo, že mluví na mě. Asi dvakrát se mě zeptala, jak se mám a já už ani nevím, co jsem blekotal. Dozvěděl jsem se, že natáčí dokument o jejím životě a řek jsem jí, že by mohla hrát v Hollywoodu. Skutečně by na to měla, svoji životní roli proroka věčného superkomba hraje dokonale. Často se na mě otáčela a já se bál očního kontaktu, ale když už na něj došlo, byl to masakr – snad byla náklonost vzájemná. Nevěděl jsem, co říkat a vymlouval jsem se, že nejsem zvyklý na setkání s takhle krásnou holkou. Po chvíli řekla: „Povídej něco.“

„Jaký máš zájmy?“ Je to snad ten nejběžnější dotaz, ale furt lepší než abych jí hodinu vykládal o svých psychických problémech a fňukal nad svým osudem.

„Ráda čtu, tancuju, hraju počítačový hry, mám ráda zvířata.“

Řekl jsem, že někdy zajdem na diskotéku, snažil jsem se bavit o hrách a čtení, ale nedopadlo to valně. Byl jsem totálně nesoustředěný a konverzace se mnou byla horší než drátem do oka. Lucka mluvila o tom, že nesnáší Evropany kvůli kolonizaci a misionářství a naopak má ráda Afričany, zmínila se také o starověkých civilizacích a já měl radost, že má netradiční názory. V jedné chvíli jsem si všim, že se zamračila, ale bylo to překrásné a srandovní mračení. Slušně nás pak vykopla a já slavil další úspěch a přehodnocoval jsem svůj život.

Další den měla Lucka svátek a já věděl, že jí musím popřát. Na papír jsem si připravil seznam témat ke konverzaci. Ze setkání jsem byl totálně neklidný, nesehnal jsem pro ni pořádný dárek, měl jsem chuť návštěvu odložit, ale touha popřát Lucce byla silnější. A tak jsem za posledních padesát korun koupil chipsy a kolu a za Luckou jsem přecijenom šel.

„Můžu ti dát pusu?“

Chtěl jsem jí políbit na rty, ale ona nastavila tvář. O mé melodii řekla, že je to trochu jako Bomfunk. Dost se mě vyptávala na můj život a po chvíli jsem vytáhl seznam témat. Četl jsem: „Politika, cestování časem.“

„Cestování časem.“ S nadšením mě zarazila Lucka.

Oba jsme pak chtěli něco říct a tak jsem dal přednost Lucce.

„Zdál se ti někdy třeba pětkrát po sobě ten samej sen?“

„Asi ne, proč?“

„Kdyby se ti zdál, znamená to, že si cestoval časem.“

Asi půl hodiny jsme se pak bavili o duchovních naukách a já moc nechápal, co mi Lucka vykládala, ale fascinovalo mě to, jako kdybych poslouchal krásnou píseň v japonštině. Mluvila třeba o tom, že proces osvícení u ní trval asi šest let. Já jí řekl svou teorii, že život nemusíme hrát jako rpg – za jednu postavu, ale jako strategii – za víc postav, dát do nich dobro a tak. Požádala mě, abych položil ruku na stůl. Nedokázal jsem ji vůbec uvolnit, ona dělala rukou pohyby, jako by se mě snažila očarovat a já byl totálně napjatý a nervózní.

„Cejtil si něco?“

„Ne.“

Řekla mi, že mám jenom malé sebevědomí. Chtěl jsem pustit nějakou hudbu a volba padla na soundtrack Trosečníka. „Cejtíš něco při takový hudbě?“ zeptala se.

„Jo.“

„Já zavřu oči a představuju si ten příběh.“

Já si u této symfonie představuji, jak se po několika letech samoty hrdina vrací do civilizace a otevírá se před ním celý svět. A zrovna tak přede mnou se otevřel nový svět ve kterém je všechno takové veselejší.

Pro Lucku pak přijela sanitka, aby ji převezla na jiný pavilon. Při odchodu jsem řekl: „Znáš tu myšlenku, že když je žák připraven, najde se i učitel?“

„Ne.“

„Tak budu tvym žákem.“

Už jsem měl učitelů hodně a nebyli vůbec špatní, ale učit se můžu od každého člověka, kterého potkám. A Lucka mě naučila, že i ultimátní tragéd může prožít největší zázrak universa – lásku.

---