O prokurátorech

V minulých dnech jsme si tady – v předvánočním čase – nadělili dárek, totiž mezi obligátními básněmi diskusi nad společenskými tématy. A nešlo o nic menšího než o srovnání dvou zdánlivě protilehlých systémů, komunismu a kapitalismu. Protože se řeč stočila k jednomu z, jakkoli klíčových, aspektů státní politiky - svobodě, rozhodl jsem se, že namísto teoretizování o pojmu svoboda v jeho právním pojetí podám jistý příklad.

Vlastně to nebude o svobodě, ale o právu, jednom konkrétním právu: právu na spravedlivý proces, jež je nám zaručeno Listinou základních práv a svobod.

Součástí spravedlivého soudního procesu je dodržení právních předpisů, jinak řečeno férový proces a vyjádřeno ještě jinak: dodržení rolí ze strany institucí. V trestním řízení, o něž nám jde, má nějakou roli soud, jinou roli má státní zástupce a jinou obhájce. Každý z těchto subjektů je nadán specifickými právy a povinnostmi. Vynechejme nyní soud a obhajobu a zaměřme se na postavu státního zástupce. Na ní chci ukázat, jak málo se oproti minulému režimu změnilo.

Prokurátor. To slovo bylo lepší. Právní řád ho používal až do roku 1994, je to staré latinské označení zástupce, později úředníka s vymezenými pravomocemi. Zní to nekompromisně, ale jaksi neutrálně. Státní zástupce už v sobě příliš těsný vztah ke státu nezapře. A přesto by měl.

Úlohou státního zástupce je dozorovat trestní řízení v přípravné fázi a později vést obžalobu; kromě toho má množství dalších funkcí a pravomocí, ale ty ponechme stranou. Státnímu zástupci je tak přiřčena role strany, která má soud přesvědčit o důvodnosti trestního stíhání zločince. Ovšem ne za každou cenu! A tady se dostáváme k podstatě věci: podle pravidla, jež je vtěleno do ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu, je státní zástupce povinen zjišťovat skutečnosti a vyhledávat důkazy nejen v neprospěch obviněného, ale i v jeho prospěch. Činí tak odhadem jeden státní zástupce ze sta. Že přeháním? Nepřeháním, zkušenost to je nejen má, ale obecně sdílená (viz odborné i neodborné diskuse, odvolací námitky a nakonec i občasné výtky vyšších soudů).

Stojíme tedy uprostřed věci samé. Státní zástupce, nadaný poměrně silnými pravomocemi (například v přípravné fázi spolurozhodovat o vazbě), se chová jako protiobhajoba, jako nějaký samozvaný advokát, nikoli jako subjekt, který by měl své výstupy vůči podezřelým a obviněným vážit, a to právě proto, že je mocensky obdařen, zatímco obhajoba žádné mocenské prostředky nemá. Aby to bylo srozumitelnější, představme si příklad: někdo se  stane podezřelým z trestného činu; existují nějaké důkazy napovídající na jeho vinu; vedle toho ale existuje celá řada důkazů vinu vyvracejících; státní zástupce si obstará jen ty první, důkazy vinu vyvracející záměrně přehlédne. Proč to dělá? Často se nad tím zamýšlím,. Touha soutěžit s advokáty na straně obhajoby? Pojetí trestního řízení jako hry a v ní touha zvítězit za každou cenu? Snaha zjednodušit si práci? Nevím, důvody mohou být různé, podstatný je stav věci.

Jsou známé záznamy z procesů z 50. let, v nichž právě prokurátoři sehráli zásadní roli. Nelze zapomenout závěrečné řeči proslulého dr. Urválka, hřímání o trestu jako „ohni, který do kořene vypálí hanebnou hlízu zrady“. Dnes jsou projevy kolegů dr. Urválka bez patosu, tím ovšem i bez jistého rétorického kouzla, v podstatě je na ně ale možné nahlížet jako na podobné justiční zkratky: odhlédnout od toho, co se nehodí, zvýraznit, co se hodí. Jedna z definic soudního procesu by tak mohla spočívat v časovém určení: ke spravedlnosti nikdy nelze dojít zkratkou. Tu si ale stále státní zástupci vyšlapávají, bez ohledu (bezohledně) na jasnou dikci trestního řádu.

Proto když se tady tak hlasitě velebila současnost proti minulosti ve smyslu pokroku, je třeba myslet i na tyto, ne tolik viditelné, ale přesto a právě proto velmi tíživé nesvobody, jimiž stále žijeme.