Linka důvěry

Ze šuplíku. Jednou s přáteli jsme vedli diskuzi o zamíchání postav z několik filmů či jiných věřejně známých děl do jednoho. Nějak jsme to nedotáhli do konce a sešlo z toho. Zůstal mi jen tento pokus. Jistě Vám nebude dělat problém, poznat odkud jsem postavy ukradl a násilně přivlekl na linku důvěry.

Na stole zazvonil telefon. Všichni na něj upřeli svůj zrak, ale nikdo nejevil zájem ho vzít. Napětí v místnosti houstlo. Telefon se pouhými pohledy nechtěl nechat odbýt a nepřestával. Stále zvonil a zvonil a zvonil. Po dobré minutě se tlustý komisař otočil k řádové sestře sedící u psacího stolu. Máchnutím ruky chtěl naznačit, aby už to proklaté sluchátko zvedla, ale místo toho ji do klína smetl stolní lampu.

Sestra leknutím odskočila metr od stolu: „Proboha Bene! Co to děláte?“ Lampa ji přes kolena sjela na zem, až prasklo stínidlo.

"Tak to už prosím Vás vemte! To bude jistě on, ten vyděrač!“ řekl nervózně a palec si zapřel za lacl kalhot z jelení kůže.

Marie Clerenc si sedla zpět na židli, opatrně zvedla sluchátko a přiložila si ho k uchu. Na rozdíl od ostatních sester na Boha nevěřila, ale pro jistotu boží pomoci uchopila do ruky pevně křížek růžence. 'Člověk nikdy neví,' pomyslela si. Část své nervozity tak přelila do stupňujícího se napínání šňůry s korálky. Zařízly se ji přes látku černého hábitu do boku. „Dobrý den. Zavolali jste na linku bezpečí.“

"Dobrý den,“ uslyšel tichý dívčí hlas i komisař ve sluchátku, kterým odposlouchával. Lampu při tom opatrně zasunul špičkou boty pod stůl.

„Zde je sestra Marie Clerenc. Jak vám mohu pomoci?“ Uvolnila křížek z ruky a z tváře ji opadlo napětí, že nevolá očekávaný vyděrač.

„Já jsem v lese. V hlubokém lese.“

„Ty jsi v hlubokém lese děvče? Jak jsi se tam dostala? Zabloudila jsi?“

„Nezabloudila. Není to poprvé, co tudy jdu.“

„A kam jdeš? To tě pustili samotnou?“

„Jdu k babičce,“ zašeptal hlas ve sluchátku.

Komisař si sedl na vedlejší židli, která zaúpěla pod jeho tíhou. Kvůli velkému břichu musel široce roztáhnout nohy, aby si ho bolestivě nemačkal. V kapse bílé plátěné košile s vyšitými jeleny mu zavibroval mobil. Jedním hmatem ho vytáhl dvěma sádelnatými prsty. Při pohledu na dispej dal oči v sloup. 'Matka! Zase ta matka. S jakou kravinou zase bude otravovat. Od té doby, co se přihlásila na jógu, každý večer sedí na zemi s rukama nad hlavou a soustředí se na dlouhé hluboké óhmmm. A on je bez jídla a nesmí pouštět televizi, aby ji nerušila.'

Vyndal si sluchátko odposlechu a místo něj si přiložil mobil. „Ano mami? Co potřebuješ?“

„Ahoj Bene. Chtěla jsem ti říct, že už to došlo?“

„Co došlo?“

„Na poštu mi přišel ten balík.“

„Aha? Balík?“

„No, jak jsem ti říkala, že jsem si objednala to kimono?“

„Jo, kimono. A co já s tím mám dělat?“

„Až půjdeš z práce, tak bys mohl své starostlivé matce vyzvednout balík na poště.“

„A když ti večer přinesu ten balík, budu za to mít doma přichystanou večeři?“

„Právě k tomu potřebuju to kimono.“

„Kimono k večeři?“

„Bene, ty taky nic nevíš a ničemu nerozumíš. K večeři bude sushi.“

„Cože bude k ve-če-ři?“

„Sushi. Už jsem koupila řasu Nori, rýži Kome, Wasabi, Kikkoman....“

„No, to zas něco bude. To zní jak názvy dalekých planet.“

„Nedělej si ze mne legraci. Já to myslím vážně. K večeři bude sushi. ...aby to mělo tu správnou atmosféru, budu ho podávat hostům v pravém kimonu.“

„My máme večer zase hosty?“

„Jasně. Víš přece, že náš dům je vyfocený v katalogu Bavorské cestovní kanceláře.“

„Já myslel, že to už neplatí?“

„Jistěže platí! Nabízíme ubytování v bavorském stylu.“

„To je tedy dobrý. V bavorském penzionu se bude podávat japonské národní jídlo. Prosím tě, jak si na to přišla? Copak jim nemůžeš uvařit pečený koleno?“

„Tomu nerozumíš. Koleno tu nabízí kde kdo. ...ale Sushi ne!“

Hele mami já teď nemám čas. Musíme tu řešit důležité věci. Pro ten balík na poště se ti stavím. Zatím ahoj.“ Komisař típnul mobil a strčil zpět do kapsy.

Právě když zas odposlouchával, vtrhla do místnosti tlustá, ale temperamentní sestra Mary Patrica.

„Zdravím. Pozdrav Pán Bůh! To jsem ráda, že jsem tě tu našla Marie Clerenc. Mám tě přivézt na zkoušku sboru. Učíme se nové chorály. Pomůžeš nám?“ zazpívala vysokým hlasem.

Komisař na ni mávnul rukou a Marie Clerenc ji prstem před ústy naznačila, aby byla tiše: „Pššššt!“ Dlouhým červeným nehtem se při tom píchla nemotorně do nosu.

„Tak nikomu po cestě neukazuj, co neseš v košíku, a nikdo tě nepřepadne.“ uslyšel ji komisař jak zas začal odposlouchávat.

„Tužku, podejte mi tužku. Ta holka se někoho bojí. Někdo ji asi pronásleduje. Rychle, rychle ať to můžu zapsat. Ksakru chlape, tak nestůjte a podejte mi tužku.“ Rozhazovala hystericky rukou Clerenc na Bena.

Komisař měl ženskýho sekýrování od matky dost a nejraději by sestru s tím kybicováním někam poslal, ale udržel se a jen si odfrkl. Mezi dva masité prsty uchopil ze stojánku vedle telefonu tužku a podal ji sestře.

„Kam to voláš, Marie Clerenc? To přijede ta nová sestra? Bude s námi zpívat?“ Radostí zatleskala sestra Patrica. Její podsaditá postava se při tom rozklepala jak ovocný puding při zemětřesení.

„Tiše buďte. Ta holčička se něčeho bojí!“ Přikryla rukou sluchátko, aby ji na druhém konci nebylo slyšet. „Je to dívka, co jde lesem, nese košík a něčeho se bojí. Někdo ji pronásleduje.“

„No, tak se přece zeptejte, kdo ji pronásleduje!“ poradil ji netrpělivě komisař.

„No a co asi dělám? Právě to píšu.“ Klapnutím položila tužku sestra se sluchátkem u ucha.

Sestra Patrica zatajila vzrušením dech a zeptala se: „To není nová sestra? ...a někdo pronásleduje malou holčičku? Ježiši Kriste! To ji musíme pomoci! Dělejte něco! Nebuďme tady jen tak!“ Hrůzou si zakryla jednou rukou obličej a druhou silně sevřela Clerentino zápěstí. 

„Aůůů!! Marie Clerenc pod tlakem bolestivého sevření upustila sluchátko, které sjelo na zem a rozštíplo se. „Tak a holčička už není na drátě. Je to v pytli! Jak ji najdem? Co teď?“

Komisař se nenechal vtáhnout do hysterie sester a nahnul se nad cedulku, na kterou sestra Marie Clerenc napsala, koho se dívka v lese bojí. „Encefalitida. Ona se bojí encefalitidy. ...a jméno vám sestro neřekla?“

„Komisaři, moc jsem ji nerozuměla. Říkala, že ji doma volaj Červená Karkulko.“

 

---