do nebe

jen takové povzechnutí...

slovo

 

dřív, než mi

zvlhnou oči

vysvětli, co je to pláč

 

dřív, než mi

bosé nohy spálí slunce

vysvětli, co je to horko

 

dřív, než bude pozdě

vysvětli mi, co je to slovo

 

které nebolí

 

 

 

dno nebe

 

měsíc se třepotá v loužích

jako nerozhodný motýl

 

tolik se mi podobáš

můj odraze

(čekám, až zamrzneš)

a tnu tě rukou pevnou

 

zaražené ticho (do úst)

bez ozvěny

celkem logické

 

chtěla bych najít dno nebe

a rozprášit hvězdy

...

 

 

 

chodba

 

oblékala jsem se jinak

(než ostatní)

ale vždycky jsem měla

podkolenky

chodila jsem zásadně bez bot

tolik výtek pro to

 

a chodba byla pořád stejná

rozhodli se, a snad i doufali

že nás vrátí do života

a místo toho

 

diagnóza, léčebna na čtvrt roku

tolik smutku a beznaděje

jen ta chodba byla pořád stejně pustá

chyběl jsi mi tam

 

chybělo mi tvé potkávání

a zakopávání o slova

 

víš, až někdy budu zase tam

viď, že přijdeš?

stačí na pět minut

jen tak na návštěvu...

 

 

 

 

drnčivý zvuk

 

duní předem prohraná

válka s vozíčkem

a klapavě drnčivým zvukem

na dlaždičkách

 

o větší ticho

 

v úhlech upřímnosti

jen jsem chtěla vědět

co mi je

a odpověď se loudala

 

v kalužích

zanechaných paní uklízečkou

hráli jsme si na letadla

..

 

a pak – mizím do řádek

písmen, odstavců a propustné zprávy

 

už jsem jen jedna z mnoha

je tak lehké zapomenout...

 

 

 

 

 

---