kuřátko

Pomalu otevírala. Byl tam. Seděl na posledním schodě,  v dlaních prťavou hlavičku. Ani se neotočil.
„Tak pojď,“ vyzvala ho. Nic. Nahrbená záda odrážela její slova.
„Netrucuj,“ zahýbala dveřmi. Vůně z kuchyně doletěla až k němu. Zvedl ramena.
„Já to tak nemyslela.“
Až teď se nahnul k dalšímu schodu a pomaličku otočil. Jedno oko zelené, druhé hnědé. Na kulatém dětském obličeji červené pihy. Prostě tajtrdlík. Potlačila smích. Kluk vyskočil a odhopsal do kuchyně.
Nudle s mákem miloval. Teď se jimi ládoval, až se mu dělaly boule za ušima.
„Zavři oči,“ díval se na ni s plnými ústy.
Tohle milovala. Za všechno platil po svém.  Zavřela oči. 
 
Když je otevřela, stála uprostřed rozkvetlé louky. Kousek od ní se pásli koně. Byla bosa.  Zahýbala prsty u nohou a rozesmála se.  Ve chvíli, kdy se rozeběhla po louce, vyběhli i koně. Cítila jejich vůni a slyšela dusot. Zrychlila. Vzduch se mísil s potem, větrem a svobodou.
Zvedla hlavu. Zastínil slunce a natočil dlouhý krk. Jejich pohledy se na vteřinu střetly. Napjala všechny svaly, oběma rukama chytila hřívu a za běhu se vyšvihla na koňský hřbet…  
 
 
„Nudle byly fajn.“ 
Sakra, tohle mi nedělej! Napůl nepřítomnýma očima civěla na trapiče.
„Nemáš mě zavírat do sklepa,“ utřel si pusu, způsobně uklidil prázdný talíř do myčky a pak za sebou prásknul dveřmi od  pokoje pro hosty. 
Pokrčila rameny. Vytáhla zpoza stolu kafrovou mast a za pomoci hekání si namazala prsty u nohou. Ta dna ji nejspíš jednou zabije. 

x

Je na mě milá, to zase jo a vaří jako nikdo. Měl bych být hodnější, jenže děti se do sklepa nezavírají, ani když zlobí. A já zlobím hrozně rád. Narodil jsem se ze slepičího vejce. Já nemůžu za to, že si chtěla vypiplat kuřátko. Prý se cítila samotinká. Pche, všichni jsme sami. Teď má mě a dobře jí tak. Plním sny. Jak jsem k tomu přišel, nevím, ale je to tak. Stačí zavřít oči. Ta moje sní o zdravých nohách. No jo, každý o něčem sníme.
Já bych chtěl zase vyrůst, ale jak to tak vypadá, budu prťavej do smrti. Navíc jsem si na tu babiznu zvykl a mám ji svým způsobem rád. Je taková doopravdická.
 
   „No, pojď blíž,“ usmívá se.
Ten její úsměv je fakt parádní. Sice si už lepí zuby, ale stejně je boží! Pořád se ještě oťukáváme. Občas mi něco provede, tak jsem ostražitý. Drží v ruce klobouk?!
„Ten jsem našla na půdě, určitě ti bude slušet,“  kýve hlavou. 
Je naprosto dokonalý!.  Modrý a na lemu se blýskají malé škebličky. Čapnu ho a nasadím na hlavu.
„Hm…, je ti akorát.“
Dívám se do zrcadla a jsem strašně moc… šťastnej?

 „Zavři oči,“ zašeptám. 

 
Slaný v puse, slaný na kůži, ve vlasech, všude. Sedí na pláži, nohy v mokrém písku.
„Pojď do vody.“
Promne prsty na nohou, pak chytne brýle na potápění a vstane.
 „Jak to, že jsi tady?“ ptá se.
„Co já vím… a ty brejle tu nech, nepotřebuješ je.“

Voda je příjemná, slaný téměř necítí. Dýchá? Jo, dýchá! Plave mezi trávou, dotýká se lastur na dně a pořád bez problému dýchá. Bublinky kolem pusy hladí tváře. Čím dál plave, tím víc někdo rozsvěcí. Mezi chaluhami prosvítá nebe. Ryby se otírají o nahé tělo. Je jich pořád víc. Už to jiskří a šumí jako blázen. Bublinky nadýchaně omotávají kotníky, paty…

Je mi smutno. To je přece můj sen, ne její!

„Babi, kam plaveš?“
„No přece za světlem.“

 
 Sedí v křesle a ten její pohled je čím dál vzdálenější. Ani nevím, kdy jsme si vyměnili role...
 „Udělám ti palačinky, jo?“
„Tak jo, jedna stačí,“ pokývá šedivou hlavou. 
 
„Něco jsem ti přinesl,“ vytahuju pytlík s barvou. Je jako horký slunce.
„Ježíši, budu vypadat jako ohnivej blázen,“ chichotá se. Ještě pořád bývá hravá. Matlám jí na hlavu plamenný léto. Drží. Šedivý vlasy umřely, rozčesávám voňavý a čerstvý.  Mezi prsty zajiskří.
 „Zavři oči.“ 

 
Letíme. Mé ruce se mění v orlí křídla. Roztahuju je a zálibně nastavuju slunci. Jsem obrovský a krásný.  Mé oči se sjednocují v jeden oheň. Její a můj. Už jsme stejní.
A nebe otevírá voliéru.
 
„Kuřátko…“