povzdechnutí

taková povzdechnutí.... :o)

Martin

 

den se změnil ve stín.. a mé já šlo už dávno hrát se sny na babu.. co říct, je po vánocích, lidí venku je málo, maximálně ti procházkoví a pejskaři.. a já? užírám chlebíčky, na cukroví ani nevzdechnu... stačí, když jsme jej pekly.. všude ta vůně, až to člověka zasytí, až půjdete do čajovny, dejte si dátu masalu... tanec chutí v puse, něco jako nebe v hubě od babičky.. v pokojíku se mi to plní výtvarnýma potřebama .. a múza?.. měla přijít s prvním sněhem, ale zatím asi Martin ztratil kompas.. vzpomínám nad fotkou, kde táta bobuje na zahradě a právě narazil do plotu..

 

 

leukocyty

 

spadla jsem do mezer své ospalosti s tím, že se ráno probudím, ale nepřišly ani sny.. ráno jsem musela vstát brzy..ach, ty náběry... zajímalo mně, proč se musí chodit na lačno (a já měla takovej hlad) a odpověď byla prostá: po jídle se zvyšuje počet leukocytů, toť vše... :)..marně chytám motýly rukama, vždycky proletí skrz prsty... (a nabouraj do skel!)

 

 

 

 

jedna slečna

 

potkala jsem slečnu, hleděla vzhůru... co se jí honilo hlavou, nevím.. sfoukla jsem prach ze starých skleniček... jen tak z povinnosti, protože se to prostě má dělat.. a při tom jsem myslela na tu slečnu.. měla krásné oči a pak mi zmizela za rohem.. od kdy jsou stíny rychlejší než objekt sám???

 

 

 

František a Žofinka

 

ačkoliv procházíš, učíš mne tomu, co zůstává... dostala jsem plyšáka – obrovskýho – Františka, a bylo mu taaak smutno.. a tak jsem se po svátcích vydala přes celé město pro medvědí holčičku Žofinku.. až teď mi dochází, jak musí asi být člověku, když je většinu dosavadního života sám.. a tak tisknu Žofinku v náručí..

 

 

knížky a ženy

 

knížky a ženy se nepůjčují, prohlásil kdysi náš češtinář.. proto knížky daruju, stojí to za ty jiskřičky v očích.. venku štěk´ pes (asi Baryk), jako by souhlasil... nebo snad odpovídá ozvěně?.. vzplanul můj pokoj, netřeba hasičů,..oděn do červánkova, stydí se... knížku Já Baryk jsme taky museli v první třídě na konci roku vracet.. bylo mi Baryka smutno.. zase bych chtěla přičuchnout ke stránce 10 a znova najít všechna písmenka J... a pak paní učitelka zacinkala zvonečkem.. bylo to jiné zacinkání, ne jako to od ježíška, prostě jiné..

 

bubáci

 

je mi to jedno, jestli zůstaneš, nebo půjdeš pryč, tam do tvého světa.. tam mezi bubáky, co existujou i přes den.. a schovávaj se na záchodě, chňapnou tě na schodech do sklepa.. vysajou tě jako babiččin vysavač a otráví jako brokolice.. je spousta věcí, kam se můžou schovat.. kam se můžu schovat? proto mám nejradši knihovnu, a vždycky, když se hodně bojím, můžu zaklapnout desky a bubáci zmizí!

 

cit

 

za humny schovaná, zmuchlaná do kuličky... láska je nevybíravý cit na křídlech motýla, přeskočme ticho... a ona jen tak prošla kolem mě, jako neexistující průvan, veliká jako.. a já v gumákách brodím se tou řekou, bloudím se životem vyjmenovaných slov.. děti se ptají, jak se dokáže tak obrovská porce citu vměstnat do tak malého těla, jako jsou ta naše... snad ji nosí pošťáci, snad kominíci... zkoušeli jste ji někdy chytit do dlaní? ... jak vypadá zmrzlá láska...

 

 

 

bez šály a čepice

 

dneska mi uniká smysl všech rozednění, půlnočních mší, obětem, kdokoliv, jen nataženou rukou prosí žebráci před kostelem... katův třináctý andělíček ohmataný ve víře... sbírám trofeje života,korunované objetími.. jak umíme být krutí... dneska mi uniká, význam slova zabít.. sebe, tebe, je to asi jedno, svým významem oko za oko, zub za zub.. a tak přemýšlím, co by vás asi tak zajímalo.. než strom vysazený v zimě, bez šály a čepice...

 

 

román o lásce (který se nekonal)

 

nemám román o lásce, někde jsem jej ztratila, ale boty, ty mám v předsíni a některé mají i žraloka, ...když kapsami ztrácíme to vyhrané, jako kuličky, a díra je čím dál větší, čím víc do ní dloubáme prstem... asi proto jsem začla fotit a fotky lepit do alba, jen tak pro připomínku.. není jich mnoho ... z každého výletu přinesu několik trofejí, které pečlivě uložím do paměti notebooku... je tolik krásných knih – uvnitř nás, ... stačí obracet listy – zprvu nevzhledné, ale pak, dalo by se říct,(pečlivě) se v tom vyznám...

 

 

 

lístek do teplých krajin

 

lístkem do teplých krajin, ne, že by zima byla špatná, ale léto je léto.. je to návštěvník, který přijde jednou do roka na návštěvu.. anonymní déšť a inspirace v háji,... chodím přes silnici, neb mi podchod připadá jaksi strašidelný a navíc smrdí.. samota je víc než přítel, je srostlá s naším smutkem, a když se probudí jedna zákonitě vzbudí druhou.. i když našlapujou jemně, tiše...

 

 

 

 

aneb, jak si dojít pro chleba

 

došlo pečivo,.. nemám ráda ten pocit.. a tak oděna do teplého, vydala jsem se ven, už klika u dveří hlasitě protestovala, ale já se nenechala zlomit.. použitý rozmrazovač byl také poněkud zmrzlý.. vyflákala jsem se na posledním schodě a pak ještě jednou před domem... smály se mi.. pouliční lampy, sněhové vločky, a já měla zpracovat téma: sníh. ... už asi vím, mám to, šeptala jsem Markétce.. střídavě oblačno jsem bruslochodila do místního konzumu a chleba? beznadějně vyprodán... znechucena bezradností jsem dala do košíku citronový perník, který jsem snědla ještě než jsem s nepořízenou došla domů.. jaké je to krásné bydlet skoro na vesnici!

 

 

 

 

jiskra

 

ukradla jsem jí jiskru z oka, neboj, nebude to vědět, má ještě jedno... a já stále čekám,...protančila jsem životem, většinou bosa... kráčím cestičkami – těmi tajnými i těmi veřejnými (které si stejně nechávám pro sebe) ... po letech jsem hrála na klávesy, ruce vůbec neposlouchaly, jen tak se líně procházely po klaviatuře.. nakonec jsem skončila rázným ne a klávesy vypla... další neúspěch, cvičit, cvičit, cvičit musim!

 

 

 

---