Dáma v růžovém aneb přihlaste se do kurzu raketového modelářství II.část

 

Někdy do sebe věci prostě zapadají Seskládají se jako kamínky, když je nasypete do krabice a zatřesete s tím. Jak řekl ten orientální mudrc, nikdy se je tam nesnažte skládat po jednom.

Adriana Horáčková s tím dokázala zatřást pořádně.

 

„Omlouvám se, ale ty lapálie s městskou částí byly nezbytné, nevím, jak jinak bych vás probrala k životu,“vysvětlovala paní Horáčková, zatímco drobečky amarantových sušenek odpadávaly z koutku jejích rudě namalovaných stařecky svraštělých úst na ubrus s motivem vybledlých fialek pracně sestavený z miniaturních křížkových stehů.

Klára se rozpoměla na svou už půl roku nedokončenou práci v zásuvce psacího stolu-patchworkové prostírání podle nějakého návodu na internetu a trochu si povzdychla.

Začala si připadat v pokoji prosáklém těžkou vůní rozkládající se levandule poněkud stísněně. Toužebně se zadívala směrem ke dveřím.

„Přinesu ještě trochu čaje“ řekla laskavě stařenka a šourala se do kuchyně, chvilku tam něco štrachala a když se vrátila s podnosem, byla to zase Adriana. Rudá rtěnka zůstala, ale z drdůlku se uvolnil pramínek zrzavých vlasů a zelené oči jí potměšile zaplály.

„Tohle jsi ještě nepila, až z Himalájí“-hlásila vesele a nalila Kláře čaj prapodivné barvy.

„Jak říkám“ navázala plynule„ ten úřad byl nutný. A to pětikilo se ti nakonec vyplatí,myslím.“

Přehodila si nohu přes nohu až se jí povytáhl okraj propínací babičkovské zástěry a odhalil

nečekaně sexy koleno.

Z kapsy zástěry vytáhla krabičku v koženém obalu a levandulové zahnívání po několika okamžicích překryla vůně luxusního tabáku.

Klára vdechovala vonný kouř, rozptýlený lehce ve vzduchu, a po dlouhé době měla pocit, že nemusí nic řešit ani analyzovat.

Jaké řešení taky asi tak má divná stařenka, která se neočekávaně mění v nějakou femme fatale nebo co to má být?

Žádné.

„Yesman, to bylo aspoň ze života“ , vyfoukla obláček přímo nad sebe.

„Napadlo tě někdy něco takového zkusit?“

„Myslím ten film, jak ten chlápek říkal na všechno ano a změnilo mu to život. Naštěstí se ho nikdo nezeptal, jestli chce prznit koťátka nebo něco takového. Ty bys mohla začít třeba mladým Procházkou, myslím.“

Klára poněkud zrudla, nebylo na první pohled jasné, jestli je to kouskem sušenky v anatomicky nevhodném místě, nebo představou odhodlaného „Yes“, tváří v tvář uhrovitému mládenci.

„Tak tak,“ pokývala hlavou Adriana. „Do zítřka mi sepíšeš pět věcí,o kterých seš si jistá že bys je nikdy v životě neudělala. Je to jasné?“

„Yes“,hlesla potichu Klára.

 

 

 

Někdy se stane, že se prostě něco stane, a jako by se vlastně nic nestalo, přemýšlela Klára jednoho večera nad posledním nízkotučným jogurtem, který vyštrachala vzadu v lednici. Zítra musí ve slevách doplnit zásoby.

Incident s paní Horáčkovou nějak vyšuměl, a sama si nebyla tak úplně jistá některými detaily toho krátkého vzrušeného období.

Život plynul dál a listí za oknem začalo povážlivě měnit barvu. To bylo trochu zneklidňující,neboť podvědomé myšlenky vnucovaly Kláře neodbytnou představu blížících se Dušiček, adventu, Vánoc, Nového roku, Valentýna......přičemž nejspíš čas dříve či později dospěje k témuž dni v kalendáři, ve kterém spatřila samu sebe, jak pojídá stejný bílý jogurt ve stejné kuchyni, jen o rok starší.

Podepřela si hlavu a sledovala pomalu tmavnoucí obdélník okna.

I kdyby se živila jen raw stravou a čtyři hodiny denně cvičila pilates, nepomůže jí to vystoupit z toho křeččího kolotoče, ve kterém bude šlapat, dokud se nerozbije, znělo jí hlavou v nastávajícím soumraku jako otravný soundtrack.

Vytáhla láhev přírodního bylinného vína s prokazatelnými účinky na očistu organismu,

přehodila si přes ramena háčkovaný pléd a vyšla před panelák. Posadila se na lavičku vedle prastarého klepače na koberce.

Už se úplně setmělo, Klára pozorovala nepřítomným pohledem svítící okna jejich domu,

postavy čas od času procházející v osvětleném obdelníku a blikání televizních obrazovek.

S trochou úsilí vytáhla zátku z láhve vína, kterou držela mezi koleny a nalila si očistný nápoj natřikrát do krku.

Večerní chlad ustoupil rozlévajícímu se teplu. Klára odhodila prázdnou láhev za sebe do sídlištní okrasné zeleně a zaujala pohodlnější polohu vpololeže, podpírajíc si hlavu loktem.

Poslední vjem, který se jí vtisknul do paměti, byl nějaký postarší chlap v teplákách s odpadkovým košem.

 

„Myslím, že si můžeš odfajfkovat první bod: Nikdy bych se neopila na veřejnosti.“

Klára se posadila na lavičce tak rychle, jak jí ztuhlé tělo dovolilo.

Adriana Horáčková se tvářila vážně a držela v ruce složenou kostkovanou deku.

„Vstávej, máš nějakých čtyřicet let zpoždění!“

„Tak co tam máš dál? Nic?„ znechuceně si odfrkla. „Pokud chceš proflákat zbytek života, tak prosím.Pokud ne, ráda ti budu nápomocna. Ale to by ovšem milostivá musela taky trochu přemýšlet nad něčím jiným než nad slevami v Kauflandu. Ne že by nebylo fajn získat jogurt za polovic. Je to rozhodně výzva pro každou mladou ženu. Rozhodně budeš mít na co vzpomínat v domově důchodců, jak jsi měla za mlada ideální stolici , a zalevno...“

Klára toužila ze všeho nejvíc po teplé posteli, možná ještě po vyprošťovacím doušku, který by roztáhl její cévy smrštěné zimou a nevyspáním. Adriana jí s výrazem telepata vylovila

búhvíodkud krabici červeného s romantickým obrázkem zapálené svíčky. Odtrhla papírový rožek a podala krabici mlčky Kláře.

Zanedlouho se svět zbarvil do poměrně přívětivého odstínu. Uvědomovala si vzdáleně, že by snad v tuto dobu měla sedět v práci u počítače, ovšem k uskutečnění takové představy

by bylo potřeba vyvinout nepředstavitelné množství energie...možná ještě několikrát větší

než k akci, která obnášela vláčný přesun z lavičky do teplého pelíšku...Klára se zvedla, došla až ke dveřím bytu a právě když se chystala odemčít, zjistila že ještě pořád sedí na lavičce..

„Potřebuješ se trochu probrat.“, rozhodla Adriana.Přinutila Kláru reálně vstát a dojít až na nedalekou zastávku autobusu číslo 29. Tam ji opřela o stěnu čekárny, se zbytkem krabičáku v ruce a sama poodešla kousek dál a zapálila si cigaretu s mentolovou vůní, příjemně se šířící ranním vzduchem...

Sympaticky vyžilý chlapík v oranžové vestě, sbírající odpadky v okolí zastávky pomocí důmyslného zařízení v podobě tyče s nějakými kleštěmi na konci se na Kláru přátelsky zazubil. „Nejlepší je po ránu“, prohodil. Klára se s ním rozdělila o zbytek z krabice, a když přijela konečně devětadvacítka, měly s Adrianou už pánský doprovod, aby jim cesta líp ubíhala.

Patrik -tak se bodrý uklízeč jmenoval -je bavil během jízdy i ze svého pohnutého života.I přes odér, který kolem sebe šířil, přpadal Kláře jako zajímavý a přívětivý chlapík.

V momentálním rozpoložení jí tak připadal ovšem každý. Patrik byl ale po ruce.

Opřela si mu hlavu o rameno. Patrkův prošedivělý knír ji příjemně šimral na zátylku a jeho bručivý hlas byl uklidňující jako vrnění kočky. V polospánku vnímala okrajově nějakou historku o kamarádovi z vojny .

Takhle dobře jí už dlouho nebylo.

Adriana si sedla před ně,vytáhla si obložený rohlík se salámem a pozorovala je ve zpětném zrcátku.

„Prosíme cestující, aby nekonzumovali jídlo ve vozidle“ zazněl příjemný ženský alt, který poněkud kontrastoval s nevrlým strejdou za volantem. Klára si v duchu pochvalovala

instantní zvukovou nahrávku. Kdyby řidič osobně ječel „panischovejtetenrohlíknebo si vystoupíte“ , zajisté by to narušilo poklidnou atmosferu v autobuse, přemítala a svezla se ješě víc na Patrikovo rameno.

„Konečná stanice. Prosíme cestující, aby vystoupili. Děkujeme.“zazněl znovu alt. Autobus poněkud nečekaně zabrzdil.

„Konečná“ zamručel řidič svým skutečným hlasem .

Zastávka byla mezi lesy a jako konečná stanice vůbec nevypadala. Nebyla tu žádná bouda pro odpočinek řidiče, ba ani smyčka, ve které by se autobus mohl otočit a pokračovat po opačné trase. Taky se neotáčel, a když nesourodá skupinka vystoupila, zmizel okamžitě za zatáčkou. Adriana pokrčila rameny a vydala se volným a jistým krokem úzkou pěšinkou vedoucí do lesa.

Klára s Patrikem šli samozřemě za ní, ale poněkud pomalejí, protože Patrik si mezitím vytáhl s kapsy sofistikované zařízení zvané kombajn, spolu s několika vajgly, jejichž rozdrolený obsah za pomoci onoho přístroje přemístil do cigaretového papírku Vážka a Klára celou operaci se zájmem pozorovala. Patrik ji gentlemansky nechal potáhnout jako první. Klára se v duchu rozhodla, že si osvojí nějaký jiný zlozvyk než kouření - něco měně vnitřně drásajícího a celkově přátelštějšího k útrobám.

„Je tuhej“ ozvala se Adriana, která teď kráčela asi padesát metrů před nimi.

 

Bylo to tak. Dopolední slunce probleskující mezi korunamy smrků vrhalo světlo na naši malebnou skupinku, shromážděnou kolem člověka, z něhož vzhledem jeho poloze na břiše a obličeji zabořeném v mechu, byla patrna pouze bunda s nápisem AHEAD na zádech, tepláky s neurčitým počtem proužků a lehce prošedivělé vlasy s výraznou lysinou na temeni. Klára vyslovila lehký nesouhlas s tím, že se Adriana ujala tak beze všeho funkce koronera a mínila, že by se potencionálnímu zesnulému měla dát ještě šance a měla by se přivolat odborná pomoc. Adriana jí oponovala, že tohle ona pozná a že je to zbytečné. Řekla něco v tom smyslu, že kdyby se pořádal nějaký šampionát v neživosti, tenhle nešťastník bude jasným favoritem. Aby dodala váhy svým slovům, pokusila se špičkou šněrovací botky obrátit toho dobrého muže tak, aby mohla tak názorně demonstrovat posmrtné změny v jeho obličeji. K tomu ale nedošlo, neboť když mu zabořila špičku boty pod žebra, ozvalo se slabé zasténání a několik společensky nepříliš přijatelných výrazů. To zaujalo i Patrika, který momentálně v podřepu zkoumal převrhnutý proutěný košík, ležící opodál a houby neznámého druhu, částečně vysypané kolem., „Vypadá to, že má v posmrtný ztuhlosti ještě co dohánět,“ poznamenal. Muž se mezitím převalil na bok a odhalil tak svoji tvář, která sice jevila jisté známky odulosti a skvrnitosti, nicméně jeho poměrně bystrý a pátravý pohled potvrzoval Patrikovu úvahu. Ztěžka se s funěním posadil a mlčky pozoroval společnost. Ta zase pozorovala jeho . „Je vám dobře?“ zeptala se Klára. „A kdepak vy jste se tady vzal?“ otázal se po chvíli Patrik. „Chtěla bych se ti omluvit, že jsem tě považovala za mrtvého“, řekla Adriana. „Vlastně už dlouho.“ Záhadnost jejího výroku na chvíli zaměstnala Klářinu a Patrikovu mysl, která se ovšem po chvíli vrátila obloukem k otázce, kde se tady ten chlap vzal, co se mu stalo a proč sakra nic neříká. Místo podání patřičného vysvětlení se jen přemístil k rozsypaným houbám a soustředěně s nesmírnou péčí je skládal zpět do košíku.

 

 

Ranní chlad už mezitím trochu ustoupil, ale noc strávená na lavičce, byť s lahví energeticky vydatného nápoje, nepřidala Kláře na kondici, takže se halila čím dál víc do svého plédu a podupávala, aby zahnala svalový třes. Pro Patrika to byla běžná součást jeho životního stylu, ale protože byl svým založením empatický, dokázal si představit, že se Klára cítí poněkud nekomfortně. Adrianě to bylo jedno, vytáhla si nedojedenou housku se salámem a nevypadala, že by se jí jakékoliv vnější okolnosti nějak zvlášť dotýkaly. Patrik se zeptal neznámého, jestli neví o nějakém blízkém lidském obydlí, ve kterém by se dalo ohřát, najíst, popřípadě vyspat. Neočekával příliš vstřícnou reakci, ale jeho životní filosofie, která postupně vykrystalizovala v průběhu Patrikova nelehkého života, mu velela to aspoň zkusit. Obživlý muž se postavil s košíkem posbíraných hub, přísně si ho změřil a chvíli to vypadalo, že by mohl i promluvit.Pak ale jen pokynul rukou a vydal se po lesní pěšině nezřetelně vyznačené mezi stromy. Na to, že před chvílí simuloval smrt, kráčel nezvykle rychle a vypadalo to, že mu nevadí poměrně strmé stoupání ani sukovité kořeny po cestě. Klára, která byla hrdá na svou tělesnou kondici udržovanou aqua-aerobicem i cyklistikou, s mírným znepokojením sledovala, že jak vyžilý Patrik s prokouřenými plícemi, tak letitá Adriana si poměrně křepce vykračují v těsném závěsu za ním, zatímco ona sama sotva popadá dech, jakkoliv se to snažila nedat najevo. V okamžiku, když už to málem vzdala, objevila se v rozestupu mezi stromy dřevěná chatka s kamennou podezdívkou. Kolem se válelo několik vraků aut v různém stadiu rozkladu.

Okenice chatky, dekorované amatérsky nějakým pestrobarevným lidovým motivem byly zavřené.. Muž vytáhl s kapsy bundy velký zrezavělý klíč a odemknul s námahou dveře, ve kterých zámek plnil zřejmě jen jakousi symbolickou funkci, neboť dveře samotné sestávaly z prken tak chatrných, že v žádném případě nemohly zabránit ve vstupu nikomu, kdo by o to projevil byť jen minimální zájem.

Muž vešel do útrob chatky a společnost ho s mírnými rozpaky následovala.

Klára podvědomě zadržela dech, v očekávání rozličných nepříjemných čichových vjemů v souladu s majitelem, který měl rozhodně svým zjevem daleko do vymydleného metrosexuála.

První nádech ji ale příjemně překvapil. Ucítila vůni dřeva, petroleje a ještě něčeho povědomého. V myšlenkách ji tato směs přenesla někam hodně daleko do minulosti, tak daleko, že si ji nedokázala s ničím konkrétním spojit. V hlavě se jí míhaly neurčité představy dřevěné loďky, srubu u jezera, něčeho trochu nebezpečného vzadu za srubem...

Stáli už nějakou dobu v potemnělé místnosti. Nikdo nic neříkal. Nkdo se nehotovil otevřít okenice. Nikdo nic nerozsvítil.

V rohu stála nějaká hranatá věc, která mohla být kamny. Ačkoliv nevydávala žádné zaznamenatelné teplo, občas v ní zapraskalo.

„Posaďte se někam“ ozval se muž nečekaně kultivovaným hlasem.

„Udělám něco k jídlu.“

Vysypal houby z košíku na stůl. Škvírou v jedné z okenic pronikal paprsek světla a oči mezitím trochu přivykly tmě takže společnost která se mezitím porůznu rozesadila po místnosti na rozličných náhodně nalezených kusech nábytku mohla sledovat, jak jejich hostite čistí přinesené houby, krájí je velkým nožem, háže je do smaltovaného hrnce, občas otevře dvířka kamen, jejichž identita byla teď už nepopiratelná a přihodí několik třísek z hromádky vedle kamen.

Vůně smažených hub a teplo pronikající místností, stejně jako jejich zkřehlými kostmi, způsobovala zvláštní pohodu a bezstarostnost, která sr ještě umocnila,když každý dostal na klín misku s houbovou smaženicí netypického vzhledu, ale výtečné chuti.

---