Sakra

Po hodně dlouhé době jsem dopracoval nějakou myšlenku. Nakonec jsem se rozhodl dám ji k posouzení sem. Budu vděčný za jakýkoliv názor.

Píp, píp, píp...ve ztemnělé místnosti byl naprostý klid, jediný zvuk který byl slyšet bylo tiché, pravidelné pípání nějakého stroje. Při pozornějším poslechu pak strojové dýchání někde v zadní části pokoje. "Kde to..." Světlo reflektorů projíždějícího auta na okamžik osvětlilo řadu postelí okolo něho, a pak klid narušil hlasitý výkřik. V předpokoji se rozsvítila světla a dovnitř vběhla zdravotní sestra. Snažil se nalézt zdroj křiku, až si náhle uvědomil, že sestra chvátá k němu. "To křičím já?" Uvědomil si náhle. "Pane Du Bois, to nic není, to je jen ta Nemoc" hovořila k němu klidným hlasem, když jej znova ukládala. "Proč jsem křičel? Proč..."

 

***

 

Domem se hlasitě rozléhal zvuk budíku. Pak zašustění peřin, cítil jak se vedle něj manželka pohnula…. znovu lehce usnul. Druhý budík… teď už cítil vůni kávy a čerstvě dopečených croisantů. 

 

“Je čas vstávat Francois” řekl si sám pro sebe a rozlepil oči. 

 

Domem už se nesl křik dětí, klasický ranní shon. Pomalu se zvedl z postele a protáhl se. Rána. Křik. To ho probralo úpně a rychle přeběhl do dětského pokoje. Jeho nejmladší syn se tam zrovna sbíral z hromady plyšových hraček, vláčků a krabice, která původně stála na blízké polici. Nemohl si pomoci a začal se smát. Jeho syn jej chvilku pozoroval zaslzenýma očima, ale pak mu také začaly cukat koutky. Další dětské trauma zažehnáno.

 

Z ložnice zazvonil třetí signál. Pohotovostní. “Sakra”, zaklel si sám pro sebe. Teď už nebyl čas na nic. Rychlá sprcha, košile, kalhoty, sako… útěk po schodech dolu, hlt kávy a půlka croisantu zatímco si balil tašku. 

 

“Hlavně Francois nezapomeň, co je dnes za den”, připoměla manželka. Vědoucně se usmál, pátraje v hlavě co vlastně měl udělat…

 

***

 

“Pane Du Bois, je osmnáct hodin….” ozval se nad ním klidný hlas ošetřovatelky. Cítil její ruku na rameni, jak jej jemně probouzela ze spánku, “čas na Vaše léky.” Pouze napůl vnímaje otevřel zlehka pusu a spolkl tabletu, kterou mu dala ošetřovatelka. Hlt vody. Pak se znova propadl do polštářů nemocničního lůžka.

 

***

Jeho oči sklouzly na kalendář na polici a spatřily poznámku psanou červeným fixem. 18:00 Táta. Už věděl, dnes přilétá tchán, v osmnáct hodin jej musí vyzvednout na letišti. “Sakra”, zaklel si sám pro sebe již podruhé dnešní den. Od 18 do 20 bude v Klubu Vydavatel. Ten jemuž se už několik měsíců marně snaží představit svoje nákresy. “Nemohla bys…” otočil se tázavým tónem k manželce. Ta jen zavrtěla hlavou. “Sakra.” Ještě vzal z police klíče od auta, snad to nějak stihne. V spěchu se rozloučil a vyrazil. V ranní špičce má co dělat aby stihnul první dopolední schůzku.

 

***

Výbuch. Před očima se mu zablesklo a na tvářích ucítil to horko. Prudce se s výkřikem posadil. Kolem tma, nemocniční pokoj. Na chodbě se objevila světla a uslyšel spěšné kroky. Otevřely se dveře a v nich stála cizí žena v uniformě ošetřovatelky. “Tuhle neznám” prolétlo mu hlavou. Něco bylo špatně. Něco nemělo být jak mělo. Ta žena! Někoho mu připomínala. “Ne! Pomoc!” zakřičel, když se žena přiblížila k jeho lůžku. “Pane Du Bois, musíte se uklidnit…” Žena hovořila zvláštním přízvukem. Znovu zakřičel. Do pokoje opět proniklo světlo reflektorů projíždějícího auta. V její ruce se něco zalesklo. Chtěl se bránit, ale jeho ruce jakoby reagovaly strašně pomalu. Křičel. Jemné píchnutí na rameni, pak znovu upadl do tmy.

 

***

Francois roztrpčeně bouchnul do automatu na kávu. Na ranní schůzku dorazil pozdě a vůbec nevyšla jak předpokládal. Za chvilku v sále začíná panelová diskuze jíž se účastnil. “Sakra!” Zdálo se mu, že káva dnes teče do kelímky snad stokrát pomaleji než obvykle. Už nemohl čekat, vzal poloprázdný kelímek a vběhl do sálu. Nervózně pátral po cedulce se svým jménem. Francois Du Bois. Konečně. Čtrnáctá řada. “Úplně uprostřed”, pomyslel si kysele. Lidé v řadě, kteří se museli posunout, či dokonce zvednout, aby se dostal na své jméno mu věnovali nepříjemné pohledy. Konferenciér začal zvát na podium řečníky a pronášet několik úvodních slov. Francois nestíhal vnímat, a když dosedl na své místo, zaznělo: “Vítejte na konferenci Architekura jako oběť terorismu”. Sál povstal a tleskal.

 

***

“Co přesně křičel ze spánku?” otázal se mužský hlas někde nad ním. “Něco jako tenorismus, nerozumněli jsme přesně…” Otevřel oči. V pokoji bylo světlo a nad ním stála ošetřovatelka a lékař. Tuhle znal. Jeho oči nechápavě těkaly po místnosti. “Co… co se děje?” Ošetřovatelka se k němu prudce otočila, zjevně překvapena skutečností, že je vzhůru. “Klid, pane Du Bois, máte bohužel tu Nemoc. Přivezli vás před dvěma dny, celou dobu jste blouznil” Pokusil se posadit, ale ošetřovatelka ho jemně přitlačila zpátky do polšťářů. “Pamatujete si obsah těch halucinací?” otázal se lékař. Francois zavrtěl hlavou. Přemýšlel. Výbuch. Sklo. Hudba. Koktejl. Nechápal. Pak mu jako nůž projela hlavou myšlenka na obrovskou bolest. Zakřičel… a opět tma.

 

***

Ramenem vrazil do muže, kterému se marně snažil vyhnout. “Omlouvám se,” procedil tak na půl úst. Skoro běžel směrem k autu. Nestíhal. V jedné ruce sendvič, který nahrazoval jeho oběd, v druhé telefon. Vytočil číslo. 

“Catherine, ahoj. Nemohla bys na to letiště? Víš, Vydavatel bude dnes v Klubu. Ano, jen dvě hodiny. Víš, že je to pro mě důležité.” Ukousl sendvič, když poslouchal co vše dnes musí stihnout ona. “No dobře, chápu, zvládnu to” Pokrčil ramena, přestože věděl, že ona jeho gesto nevidí. Zastrčil telefon do kapsy a místo něj se snažil nahmatat klíče od auta. 

Sendvič přistál na sedadle spolujezdce trochu prudce. Při pohledu na majonézu na čalounění sedadla znovu zaklel. Pokolikáté již dnes? Nastartoval a prudce vyjel z parkovacího místa. Náraz. Uslyšel zvuk praskajícího skla. “Sakra!!!!”

 

***

“Pozor, střepy!” vyjekl a prudce sebou škubl. Polštáře, příjemná deka, stojan s kapačkou vedle. Jsem v nemocnici, uvědomil si. Na jeho nočnim stolku ležel tác s jídlem. Na něm pak nedojedený sendvič s majonézou. Do místnosti vstoupil lékař z rána. “Cítíte se lépe, pane Du Bois?” Ztěžka zavrtěl hlavou. “Hledali jsme to slovo, co jste křičel. Ve slovníku archaických a básnických výrazů jsme našli slovo terorismus. Víte co znamená?” Znovu zavrtěl hlavou. 

“Jsem… jsem blázen?” Francois položil první otázku, která ho napadla.

Lékař se usmál. “Ne, to ta Nemoc, vyvolává u lidí podivné halucinace. Ještě pár dní a bude to pryč. Zkuste dojíst to jídlo a spát. Léky a spánek pomohou.”

 

***

Konečně se před ním objevilo prosklené průčelí letištní haly. 18:15. Rozbité zadní světlo, nárazník a ještě dnes nic nestíhá. Rychle vjel do vyzvedávacího pásu před halou. Spatřil otce své ženy jak netrpělivě postává u krajnice s kufrem v ruce. “Sakra!” Šlápl na brzdu. Auto zprudka zastavilo. Vyskočil z auta, naložil kufr a mezitím se snažil spěšně staršímu muži vysvětlit situaci. Půl hodina domu, pak minimálně třivrtěhodiny do klubu. Má co dělat. Šlápl na plyn. Kolem projelo sanitní auto s řvoucí sirénou. Tohle auto už přece dneska viděl. Nebo ne?

 

***

Pomalu se protáhl na svém lůžku. Cítil se báječně. Odpočatě. “Tak dneska jdete domu” usmála se ošetřovatelka, která právě vstoupila do pokoje. “Máte to úspěšně za sebou.” Francois se na ní zmateně podíval. Poslední dny měl jako v mlze. Přesto přikývl a usmál se. 

 

O několik hodin později podepsal poslední papír a zamířil k východu z nemocnice. Jakoby tu nikdy nebyl. Před nemocnicí byla zaparkována sanita. Tuhle přece už viděl. Nebo ne? Otočil se naposled k nemocnici. Její prosklené průčelí mu něco hrozně připomínalo. Sklo! Výbuch! Začali se mu podlamovat nohy. Ještě spatřil jak ze sanity vyběhli dva muži směrem k němu, a pak… tma…

 

***

V zrcátku auta si naposledy překontroloval svou vázanku. Vzal do ruky tubu se svými nákresy, dvakrát se nadechl a vydechl a pokusil se uvolnit. Vystoupil z vozu a zamířil ke dveřím Klubu. Dnes. Dnes se mu konečně podaří prosadit své nákresy. Sám pro sebe se usmál doufaje, že to omezí jeho nervozitu. 

 

Uvnitř hrála hudba. Číšník mu z podnosu nabídl sklenku, kterou rád přijal. Usrkl a očima se nažil mezi lidmi najít Vydavatele. Jeho zrak zabloudil ke dveřím, kterými právě vstoupila jakási žena. Hledal dál, ale pak se vrátil zpět k té ženě. Znal ji. Ale odkud? Snažil se vzpomenout. Zvláštní přízvuk. Uniforma ošetřovatelky. Výbuch. “Ne!” vyjekl, ale jeho hlas v zaplněném klubu zcela zanikl. Začal se prodírat zpět ke dveřím, upíraje oči na příchozí ženu. Ta si právě rozhrnovala kabát. 

 

Oslňující záblesk! Náhlý prudký náraz horkého vzduchu jej srazil na zem. Křik. Pláč. Tříštící se sklo. Pach spáleniny. To vše náhle zaplnilo okolí. Ucítil krev ve svých ústech. Ucítil nepředstavitelnou bolest.

 

***

Ucítil něčí ruku na rameni. Ach. Nemocnice. Zase jen halucinace. “Tenhle ještě žije.” Cizí mužský hlas ho doutil vnímat. Nesnesitelná bolest. Křik. Pach spáleniny. To není nemocnice, uvědomil si…

 

Sen?

---