Protokolární báseň

Žijeme v éře protokolů. Tolik věcí je nám předepsáno, až se z toho pojem svobodné vůle stává tajemným. Považte jen všechny ty společenské příkazy jako kam jet na dovolenou, jaký si pořídit telefon, kdy založit rodinu. Všechny mají společného jmenovatele, totiž protokol: předem připravenou a jedinou správnou verzi.

Při pročítání současné poezie jsem byl zprvu nepřiměřeně kritický, když jsem jí vytýkal ztrátu vazby na společný svět (řeč) přívlastky jako „hlubinná“, „blábolivá“, „rozervaná“ nebo „kýčová“. Byla to označení zatížená zbytečnými emocemi a snad i touhou k provokaci. Věcnost by těm drobným analýzám prospěla více. A tak přicházím nově s jinou, střídmější a přesnější variantou. Není to, čemu se současní autoři oddávají, příklad takového protokolárního diskursu?

Nahlédneme-li do díla jakéholi z probíraných autorů, narazíme na stále ty samé principy: obrazy jsou diktovány autorem, který jako by byl jedinou autoritou, posledním člověkem v celém vesmíru; jakkoli se má autor v historickém i symbolickém smyslu za posledního člověka, jeho pozornost je upřena k těm nejcivilnějším věcem (pražský maraton, prázdniny v Pečkách, pes na hřbitově); syntax jeho řeči je v rozporu se situací „posledních věcí“, do níž se umisťuje, když poslušně přitakává stereotypům (aby kolaboraci se systémem zakryl, volí neučesaný jazyk)  a opakuje vše již řečené tam, kde se očekává obrat posledního slova.

Tak jako nám potisící obchodním s lepším tarifem předloží smlouvu o desítkách článků v jedné a té samé formulaci, jen v (ne)podstatných náležitostech vždy „lépe“ variovanou („formulářové smlouvy“), tak nám dnes básníci předkládají donekonečna opisovanou jednu verzi romantické básně. Tak jako mají právníci svůj žargon, jakkoli odlišný svým jazykem přesnosti, tak i současní básníci mají svůj zatuhlý žargon. Navrhuji nazývat tuto tendenci v poezii protokolární básní.