Jeskynní básníci. Poezie v Crossu

Už stovky tisíc let tomu opice podobná člověku sestoupila do jeskyně, aby v ní nalezla útočiště. Na lůžku z mořské trávy pak oddychovala a dobře žila. A když na ni přišla chuť veliká, strhla jinou opici podobnou člověku a v opojné slasti ji znásilnila. Tak se pomalu lesy zalidňovaly. Desítky a stovky tisíc let běžely a ta opice se stále více podobala člověku. Když už mu byla podobna tak, že jen nepatrné detaily v tváři ji dělily od současného člověka, objevila v sobě smysl pro umění. Začala do vlhkých zdí kreslit výjevy z lovu a snad si v povznesených chvílích i pobrukovala tónem docela jiným, než byl ten všední. Léta běžela už po tisících a od určité doby toho víme více a více, neboť jak se ruce pralidí stávaly obratnějšími, rostla i jejich chuť zanechávat po sobě stopy.

Jednoho podvečera zimního slunovratu na počátku třetího tisíciletí po Kristu vstoupila tlupa lidí do zakouřené jeskyně na kraji města. Vysvlékli se z teplých textilií a usadili kolem desky z třešňového dřeva. Pili medovinu, mluvili k sobě a hodně kouřili.

Narcis s plesnivým bíbrem pak poručil klid. Vyzval prvního z medovinou zpitých básníků, aby recitoval své verše. Přistoupil muž kulatý v bocích i břiše, přízrak gravidní ženy. Dva choromyslní zřízenci přitáhli gynekologické křeslo a usadili ho do něj. Diváci zahlučeli. Básník rodil svá slova docela přirozeně, byla to nezachytitelná glosolálie, hymnus bezbřehého šílenství, diváci ustrnuli v úžasu a básník po vysilujícím zpěvu upadl v mrtvolné koma. Zřízenci ho sesunuli z křesla a jako mrtvého býka z arény ho táhli za nohy do zákulisí. Namísto krvavé šmouhy, jež zůstává za tělem zvířete, zůstávala na podlaze po básníkovi slinná stopa. Tmou blýskaly fotoaparáty. 

Znovu vystoupil před diváky narcis s plesnivým bíbrem. Usadil se na malou židli, zamlaskal na znamení svého dobrého vkusu a představil dalšího básníka. Pak kvapem zmizel v zákulisí, neboť ze svého výstupu okamžitě utrpěl animální erekci jako po koňské dávce karonu; v mlaskavém ševelení pýchou nabobtnalých úst se pak oddal samohaně.

Básník mezitím ukončil svou show. Bylo nutné přivést ke slovu básnířku. Dosud jen nervózně opakovala své verše podobné mrakům na nebi, nyní má přijít její chvíle. Vstoupila vprostřed tlupy a jala se ji magickým projevem hypnotizovat. Ale diváci byli příliš zpití, jejich hlavy již příliš ztěžklé alkoholem, její kouzla neúčinkovala. Snažila se o své místo v tlupě, velebila i proklínala, chrlila slova o překot, smála se jako laciné šumivé víno, pak zase nasazovala děsivou totemickou masku, ale nic jí to nebylo platné. Tlupa už byla na pokraji sil.

Za pár tisíc let, dík digitální technice, si archeologové z dnes ještě neznámého institutu pro postmodernistická studia budou přehrávat dokumenty, na nichž titíž lidé, kteří obývali krasové jeskyně, zdobili se oslími čelistmi a u ohňů broukali písně lesů, vod a strání, zase v kruhu pobrukují podobně nesmyslné věty, a budou nad nimi promýšlet enigmatickou otázku: čím to je, že se lidé v určitém bodě vydávají skokem na samý počátek svých dějin?