Jak číst mé kritiky

Jsou takoví, kteří se nikdy neodpoutají od „morálky dobra a zla“ a vše jim bude vždy zřejmé; i samotné výrazy dobro a zlo, pravda a lež obíhají jejich slovníkem jako stálice. Oslovit takového čtenáře je úkol patrně nemožný. Jsou ale i takoví, kterým svět nevybledl na dva odstíny, chtějí jej vnímat ve všech barvách a rozměrech, kterými je určován. Především k těm se obracím s malým návodem ke čtení mých kritických příspěvků.

Jednou mi jeden čtenář napsal: „Ničemu nerozumíš, nic jsi nenapsal, nic nepřečetl.“ Autor příkrého sdělení se patrně inspiroval v starozákonním autorovi 1. knihy Mojžíšovy, který na adresu Adama vyhnaného ze zahrady Boží pronesl slavné: „Jsi prach a v prach se navrátíš.“ Zkrátil bych tedy mně darované sdělení takto: „Jsi nic a v nic se obrátíš.“ Mému neznámému příteli ovšem nutno připomenout souvisosti biblického výroku. První lidé byli vyhnáni ze zahrady Boží pro svou touhu pro bohorovnosti; následoval známý krach a citovaný Hospodinův komentář. A tady se role obracejí, respektive nesedí: neznámý přítel ve sveé nenávisti zapomněl, že já po bohorovnosti netoužím, právě naopak jsem ji v textu, který jej tak rozhorlil, kritizoval. Snaha vymknout se pravidlům, dík kterým kultura pokročila od starověkých kamenných monumentů až k avantgardám 20. století, aby vzápětí račím krokem putovala zpátky do upadlosti, je typická pro ty, které se můj křičící přítel domnívá obhajovat. Pravda se ráda skrývá.

Zasazení toho drobného příkladu reakce na mé texty do jeho literárním kontextu je také způsob, jak číst mé kritiky. Netřeba se čílit, mým úmyslem není vyvracet společenství přátel psaní. Lhal bych ale, pokud bych tvrdil, že chci být jeho tmelem, neboť považuji psaní za bytostně nekolektivní proces. A to i přes sympatie, které chovám k jedné definici literatury: „Knihy jako trochu objemnější dopisy přátelům (J. Paul).“ Je ale rozdíl mezi psaním dopisů, přátelskou výměnou a zakládáním klubů vyvolených, v nichž z principu musí být jako první  vyhlazena všechna měřítka a nároky kvality a vyloučeni všichni, kteří tomuto železnému zákonu odmítnou poslušnost.

Jak tedy ještě lze číst mé kritiky a nebýt předem pohoršen? Přijmout je jako hlas z okraje, nevýznamný hlas, který hovoří z prostoru za zdmi oficiálních struktur. Není snad náhoda, že se taková tematizace psaní objevuje dnes: žijeme v době „kritických množství“, skupin, často jen digitálních, které vyrůstají a zanikají podle momentálních zájmů a tendencí, začasté jen proto, aby umožňovaly sdílet emoce. A že jde, snad kromě podivuhodných digitálních společenství kojících maminek či středečních jogínů, o emoce negativní, netřeba dodávat. Pokusme se sdílet víc než nenávist, pokusme se vzájemně číst své polemiky s otevřenou myslí.