V troskách hledat smysl

Odkud se vzala ta zvláštní nálada, která padla na společnost jako temný stín? Mám na mysli všechno to rozhořčení, sváry, upadání do skepse, obecná neuróza, vlny nespokojenosti? Tak jako s úsvitem novověku přicházely na svět morové rány, přicházejí na prahu jeho konce rány skepse. 

Panuje jistá shoda na tom, že na vině je globalizace, která svět zmáčkla na „globální vesnici“, v níž už není hranic a vzdálenosti, kde jediným kliknutím lze sledovat dění na ulici v Bangkoku anebo položit dotaz americkému prezidentovi, ale kde zároveň člověku nebyl dán uspokojivý návod, jak hledat smysl ve všech těch možnostech, jež se mu nabízejí. Přibývá možností, ubývá smyslu, vyjádřil to ve zkratce český filosof.

Nabízí se otázka: je potřeba smyslu jen dožívajícím dědictvím metafyziky,  náboženské a filosofické tradice, na které byla vystavěna evropská civilizace, nebo je to antropologická konstanta, bez níž by člověk nebyl člověkem ve své humanistické definici? Věren současné skepsi, vyjadřuji obavu, že ať už je odpověď jakákoli, s prohlubujícím se technologickým pokrokem a „zasíťováním“ světa člověk projde otřásající zkušeností. Není ani nutné prostřednictvím německého myslitele povolávat ke slovu klasické varování o zapomenutosti (osudové) řeči, které se ostatně rychlým návratem k obrázkovému písmu digitálních programů samo zpřítomňuje, postačí být pozorný k projevům změn: procházet jako hrdina sc-fi románu digitální krajinou, kontaminovanou klony, pixelovými obrazy, hučící mediálním škvárem a nekončící zábavou, ale vyhořelou na smysl, a pokoušet se z těch doutnajících zbytků nějaký nový smysl uchopit.