poezie ob na žena

Povím Ti o Poezii. Je nádherná jako ranní červánky za rozbřesku. Krásná a smyslná. Plná pocitů, které Tě prostoupí skrz naskrz, až přeběhne mráz po zádech a každý nádech se omamně rozplyne. Nebo Tě dojme až k pláči. Stačí se soustředit na slova zbroušená ostrými jazyky poetů, vzrušených touhou ji osahat. Servat z ní šaty a s ňadry si hrát, hladově se jí dotýkat, dokud se bradavky touhou neztopoří. Od žáru uhoří zábrany ostychu, tak možná i Ty zatoužíš po hříchu. Ano, a také ten může nabídnout, Poezie sladká. Její zahrádka je kdykoli přístupná a chutná jako plody z ráje. Postupně zraje chutí tě pohltit a odnést do extáze, až přeplněný hráze rozkoše zahodím zmačkaný do koše a vezmu nový list, který pak popíšu slovy a budu ho číst stejně jak všichni ostatní předemnou, i ti co zatím v budoucnu skrytí jsou. Naše slova Tě zanesou na pláně vyprahlé, do pouští písečných, kde nejde vůbec nic, jenom trpět žízní... A tak Tě zvu tam, mezi písečné duny. Příjď! Všechy svý plány pošli k čertu! Nebudeš litovat, jsem si jist... Budu číst a svlíkat Poezii a Ty jí můžeš hltat ze rtů a všímat si obnažených míst...