Klika

Dnes je parný letní den, stvořený pro toulky českou krajinou. Já i můj přítel nikdy nevydržíme dlouho sedět na jednom místě.

Byl naplánován výlet do nedalekých Zákup. Městečko je to poklidné, tiché. Honosí se renesančně-barokním zámkem se zachovalou zahradou. Ta láká ušlé návštěvníky k chvilce odpočinku. Je li po prohlídce všech místních pamětihodností, turista končí na malebném náměstíčku. Tiše ukryt stínem morového sloupu si vychutnává poklidnou atmosféru, jakoby spícího, městyse.

            Na jedné z laviček jsme skončili i my. Jinak poklidnou siestu, rušil jen zvuk a šum z nedaleké restaurace Orlík. Po přestálém kulturním obžerství i naše tělo zatoužilo dostat svůj díl. Rázem bylo rozhodnuto. Před zpáteční cestou se zajdeme posilnit do rohového domu. Restaurace Orlík byla typická venkovská hospoda. Pár stolů, zapopelené ubrusy. Obouchané popelníky. Při kraji místnosti stál nádherný kulečník. Masivní dřevěné vyřezávané nohy. Zelené sukno, připomínající rovný anglický trávník. Na něm několik pestře barevných koulí. Jejich klapot, při každém karambolu, rozezněl celou hospodu a vyvolal pochvalné mručení u stálých hostů. Nadšení hráči v zápalu hry obíhali stůl. Tágy popoháněli koule. Prsty jemně křídovali jejich hroty, s jemností zamilovaných mužů. Kuličky na počítadle neomylně ukazovaly na vítěze.

            Usedli jsme k jednomu z odlehlejších stolů. Rozesmátý vrchní se ukázal být nejen přátelský donašeč piva, ale i spolužák mého přítele.

Čas plynul. Rozhovory nabývaly na hektičnosti. Na lístku přibývalo čárek. Přišel nutně ten okamžik, kdy každý host musí vstát. Opustit svou pohodlnou a zahřátou židli. Vydat se směrem odkud přichází úleva pro jeho, k prasknutí naplněné, vnitřnosti. I já jsem se odhodlaně zvedla. Pečlivě se vyptala na cestu. Pevným krokem (tedy domněle pevným) jsem zamířila do zákulisí restaurace. Bez povšimnutí jsem minula masivní litinová kamna. Za jiných okolností by pohled na ně u mne vyvolal přinejmenším úsměv, ne li touhu přiložit si alespoň polínko. Teď jsem měla jiný cíl! Chodbičkou jsem již prolétla. Se slastným povzdechem jsem dorazila ke kýženému cíli. Nenechala jsem se vyrušit ani prudkým zaklapnutím dveří. Ty pevně uzavřely komůrku. Oči jsem vytřeštila až po té, co jsem s hrůzou objevila nepřítomnost kliky.....

            Dveře v pantech držely téměř hermeticky. Nepokořeně odolávaly každé mé snaze otevřít. Při dalším, byť prudším, ataku přibývalo pouze modřin na mém rameni. Bušení a volaní o pomoc mi připadalo ponižující a nedůstojné. Zůstávala jsem vězněm.Utěšovala jsem se pouze nadějí, že po čase začnu někomu z hostů, doufejme alespoň příteli, scházet.

            Čas se ve stísněném prostoru neuvěřitelně vlekl, vytoužená pomoc nepřicházela. Tu jsem dostala spásný nápad. Záchůdek byl odvětráván maličkým okýnkem. Ústí únikového otvoru vykazovalo malou výšku. Neváhala jsem ani vteřinu. S mou úzkou „riflovou“ sukní se tento kousek stával téměř kaskadérským. HOP a šťastně jsem se ocitla na přilehlém dvorku. V duchu jsem se modlila, aby zde nebyli psy, ale východ. Mé přání se vyplnilo. Obloukový průjezd skutečně vedl na ulici.

            Do restaurace zbývalo jen pár kroků. Šťastná nad svou náhlou záchranou, rozesmátá, jsem vtrhla do hostince. Mé „entrée“ ohromilo snad všecky. Vrchní strnul. Nechápavě kroutil hlavou a odložil tác s načepovanými zlatými pulitry. Roztřesené ruce. Překvapený výraz obličeje! Jediný můj přítel zůstával klidný. Jako jediný netušil, že hospoda nemá druhý východ.

Záhada se brzy vyjasnila. Vrchní kvapně odběhl do kuchyně. Již za pár minutek mi na stříbrném tácu přinesl krásnou hnědou kliku.

Od toho dne bezpečně vím, že je naprosto nutné mít v životě KLIKU!