Baráky u garáží, Vlček (4)

Vlček

Světla a hvězdy se chvějí pod náporem věčnosti. Jinak tma. Chvěje se město - tam, kde končí pole, za hroudami zkamenělými mrazem. Chvěje se dálnice (kousek pod nohama, stačí seběhnout z nízkého svahu, trochu se poškrábat o trny keřů a přeskočit svodidla), chvěje se světlomety kamionů a zarudlýma očima ospalých řidičů. V dálce se chvějí tenké linky letiště, jemně narýsované a protažené do celého světa.

Kouří se mu od úst. Posmrkává. Baterku nemusel zapínat, oči snadno zvyknou zimní tmě. Položil vlčka na místo, které pečlivě urovnal rýčem se zlomenou násadou - aby konstrukce hezky přilnula k zemi a nezůstaly pod ní díry, kterými by se dalo utéct. Dovnitř nasypal zrní, trochu ho rozhodil i okolo, aby to nebylo podezřelé. Pak se posadil na hroudu a zapálil si. Hukot dálnice, hukot vesmíru, hukot potahované cigarety, hukot života, který je stále o pár kroků před ním. 

Kouř, posmrkávání a hukot. 

Tohle místo si vyhlídl z trolejbusu. Stál mezi lidmi a promýšlel. Nikdo netušil, co se mu honí v hlavě, trolejbus neurvale cukal lidmi jako s loutkami a on očima fixoval jediný bod. Pokaždé tam ty bažanty viděl. Na kraji pole, nad srázem, který padá na běžící pás dálnice - auto za autem se šine po výrobní lince modernity... A tehdy se začal rodit plán. Plán na záchranu, plán návratu do dětství, velké dobrodružství na troskách zničeného života.

Vzpomíná na rána, kdy s dědou obcházeli remízky kolem dědiny. Bylo to ve všední dny, ještě před školou, potom šel vždycky rovnou na autobus - boty od bláta. Myslivci jezdili do fabriky, takže neměli strach, že by je vyhmátli. Někdy měli štěstí a pod pletivem vlčka na ně čekal vyděšený a unavený pták, děda mu zakroutil krkem a odnášel ho humny domů. Teplé tělo poulilo plátěnou tašku. To bylo dávno, několik set kilometrů odtud, u hranic.

Hukot a posmrkávání.

Teď vzpomíná na jiné ráno, na ráno, kdy si uvědomil, že se dotkl dna. Tma se nenápadně překlopila do mrazivého dne. Oči unavené promrhanou nocí podávaly rozostřenou zprávu o světě. Kolébal se domů, otupělý, dokonce bez výčitek. Opřel se o dveře, v tu chvíli se otevřely. Ustál to (to byl jeho jediný úspěch toho dne) a nespadl.

Lenka na něj vyjela ještě na chodbě a bylo jí jedno, že to uslyší sousedi. To byla změna, dříve se vždycky ovládla - výčitky si nechávala pro tikající ticho bytu, kde se tolik nerozléhaly. Tentokrát ne.

"Proč mi nezvedáš telefon, ty prase!" Kolikrát už hledal odpověď na tahle "proč"? Bezradně sklonil hlavu a vpotácel se kolem ní do předsíně. Dveře se zavřely, ticho. Pach vsáklý do kůže ho usvědčoval. Zaplul do ložnice, úlevně se skácel do peřin a poslouchal. Lenka zavřela dveře, podle všeho u nich stála a nehýbala se. Vteřiny utíkaly za jeho zavřenými víčky a ona se stále nehýbala. Pak uslyšel nehlučné, rezignované a zraněné kroky, které rozšoupaně rozezněly lino. Lítost na chvíli prořízla jednolitou otupělost, slabé záškuby v mozku. Pak spánek...  

Hukot...

Hukot výrobní linky. Průmyslová zóna na kraji velkého města. Konečná autobusové linky. Točna, tráva ve spárách dlažebních desek (chodník je k ničemu, všichni to stějně berou vyšlapanou pěšinkou přes trávník, z něhož čouhají cáry geotextílie). Tady na konci cesty v hranaté bezpohlavní budově, v níž se vyrábí lepenkové krabice, se potkali. Pracoval ve skladě. Ona byla operátorkou - brala z pásu lepenku a rovnala ji na palety. Jezdívali spolu stejným autobusem ze směny, pak přestupovali na trolejbus. Jednou nad ránem, svět okolo se probouzel a jim se mhouřily oči, k němu přisedla. Stehna se dotýkala a tep vzrušených těl se přeléval z jednoho sedadla na druhé. Doprovodil ji domů, před vchod se zvonky, tehdy bydlela s maminkou. Druhý den jí už držel místo, další den zas. Stal se z toho rituál, který se zdál být zacyklen ve svém nekonečném a neměnném opakování. Tomu učinil přítrž vánoční večírek...

Opil se a tentokrát ho domů (do ubytovny) doprovodila Lenka. Zůstala u něj až do rána, chrápal na posteli a ona ho láskyplně pozorovala z ošuntělého křesla, nohy přikryté zimní bundou. Ráno udělala oběma kávu a pak se společně osprchovali, oba na svůj věk ještě nezkušení. "Máš gumu?" zeptala se, když se v objetí dopotáceli k posteli. Měla pocit, že tím slovem narušila kouzlo a něhu okamžiku. Zpanikařil, skočil k nočnímu stolku a začal se přehrabovat v šuplíkách. Pozorovala jeho chlupatý zadek. Bylo jí ho líto. A sebe taky. "To nevadí," řekla. Její černé vlasy ho polechtaly na břiše.

Posmrkávání... 

Zahodil cigaretu. Naposledy obhlédl vlčka a ověřil, zda při doteku klícka opravdu spadne. Klopýtal přes hroudy, ale přesto baterku nezapnul. Cítil by to jako slabost. Rýčem občas brnknul o kámen v hlíně. Světla, ke kterým se mírně svažovalo pole, se pomalu zvětšovala. Minul benzínku, prošel kolem hospody (sem nechodil, protivila se mu ta rodinná atmosféra, oslavy, sváteční obědy a děti v parádním oblečení, připomínalo mu to, že on něco takového nedokázal vytvořit) a dal se mezi činžáky. Fotobuňka u vchodu rozsvítila světlo. Pohlédl na balkóny protějšího domu - Malina opět vykuřoval, určitě ho viděl. Tak ať. Vstoupil do bytu, Lenka už spala. V koupelně viselo čerstvě vyprané oblečení. Celý byt voněl. A teď přišel on a po dlouhé době tuto atmosféru nenarušil pachem špatně odvětrávané herny. Vůně hlíny, kterou si nesl na rýči a na botách, s vlhkostí prádla a pracím práškem kupodivu ladila.

Sundal si oblečení a jen v trenkách si lehl do postele vedle ní, přikryl se peřinou a nábožně naslouchal jejímu oddechování. V tu chvíli měl slzy na krajíčku, nechtěl o ni přijít. Nikdy.

Kouř...

Začali spolu chodit. Dávali si pauzičky na cigaretu vzadu u nakládací rampy, na svačiny si nosili drobná překvapení, čokoládové dobrůtky, lahůdkové salámy, chipsy s exotickými příchutěmi. Spolupracovníci o nich mluvili jako o těch "našich hrdličkách": Rozlučky před jejím barákem končily vášnivým polibkem.

Po smrti Lenčiny maminky se k ní nastěhoval. Měli dva příjmy a užívali si společnou domácnost a společný volný čas. Chodili na procházky a na pivo. Dvakrát jeli přes slevomat na wellness pobyt do Jeseníků. Navštívili tam místa, kde vyrůstal. (Z jeho rodiny už tam nikdo nezůstal - bratři se roztrousili po světě, rodiče byli mrtví.) Po směně koukali na filmy a popíjeli víno. Pořídili si kola a vyjížděli do okolí, v létě se koupali v nedalekém lomu. Zkoušeli mít dítě, ale to se jim nedařilo. Nevadilo jim to, byli trpěliví.

A pak přišlo velké propouštění. Firma přesunula většinu výroby někam do Asie, o práci přišli oba. Nic si z toho nedělali, věřili, že umí přiložit ruku k dílu. Že se pro ně určitě místo najde. Jenže byla krize a firmy v rámci úsporných opatření stavy spíše snižovaly. Byli rádi, že nemají hypotéku. Žili skromně a stačilo jim to. Dny ale pozvolna přecházely v týdny, týdny v měsíce... Čas se slil do jedné mazlavé a lhostejné patlaniny. Obnažil jejich nervy, hádky (zprvu mírné a plné uraženého ticha, později uprskaně uřvané, nakonec třeskutě zoufalé s pláčem na krajíčku) začaly být na denním pořádku. Začal pít tolik, že mu bylo na zvracení ze sebe samotného, uvědomoval si, že překročil hranici, za kterou se nikdy neměl ocitnout, a aby na to nemyslel, pil ještě víc... A proto ten vlček. Doufal, že mu pomůže zpátky.

Uběhl týden. Mezitím napadl sníh. Poprášil krajinu a hukot světa se stal v tom tichu ještě hlučnějším. Tentokrát šel k dálnici oklikou, polní cestou, která mířila přes vlakové koleje k ohromným skladovým halám. Podél cesty ze tmy vystupovaly hradby z cukrové řepy. V září je sem navezli a nechali je tu ležet. Byly to dva dlouhé pásy vyšší než on - táhly se až ke kolejím. Vstoupil mezi ně do jakéhosi tunelu, šel z něj chlad, byl cítit vlhkem hlíznatých kořenů, které byly vyrvány zemi a pohozeny. Cítil se v tom sevření podivně uvolněně -  překračoval řepné bulvy a sledoval křižovatky zaječích stop. Ušel takto asi dvě stě metrů, pak se vyškrábal na hromadu. Přehlédl obzor, který se bělal vstříc hvězdnému nebi, a vykročil do pole. Blížil se k dálnici a zakazoval si doufat. Už viděl pletivovou konstrukci, zatím matně. Schválně na ni koukal rozmlženým pohledem (tak to dělal jako kluk, stačilo trochu přivřít víčka), chtěl si co nejdéle uchovat naději. Poklekl. Sníh ho mokře zastudil přes tenkou látku riflí. Uvnitř vlčku leželo ptačí tělo. Byl to pořádný kus bažanta. Sáhl na něj, podle všeho ještě žil. Vzal do ruky malou hlavičku a zakroutil, slabě to křuplo. Pár metrů pod ním uháněly kamiony. Vlček schoval pod keř. Bažanta pod bundu.

Lenka ho políbila a usmála se. Přijala kořist. Z horního šuplíku kuchyňské linky vytáhla provázek. Kolem krku utáhla smyčku. Pak vešla na balkon, bosé nohy na sněhu. Zavěsila tělo na zábradlí, pařátky čechraly noc. Ocasní pero si vetkla do vlasů. Pak se pomilovali - u otevřených balkonových dveří. 

---