Postmoderní jeptišky II

Rok 1017. Noc je temná, oblohu křižují padající hvězdy, z lesa se ozývají zvuky od nočních zvířat. Marii budí hrozivý sen o hrubých mužských rukách, ústech plných vyhnilých zubů a divokém pohledu, které z ní činí prostý nástroj ukojení. Je rozhodnuta, ráno odejde do kláštera. A stane se, ráno odejde do údolí, zatluče na těžká vrata a potom, co je přijata matkou představenou, oblékne řeholní šat.

Rok 2017. Do oken hypotečního bytu svítí světla ulice. Marii budí proudy aut, tramvají a monotónní hučení ledničky. Vedle tváře ji bliká kontrolka telefonu. Její život není tak, jak si ho představovala. Nebýt prášků na psaní, budily by jí ze sna hrubé mužské ruce, lačná ústa a divoký pohled, které by ji redukovaly na prostý nástroj cizího ukojení. Nechce být věcí pro cizince. Ráno vstane, ale nebude mít kam odejít. Tento svět už jí nenabízí cestu pryč. Jen do práce, do kavárny a do pokoje divého muže.

Ať už jsou motivace části žen k ústupu z partnerství jakékoli, je nepochybné, že jim z horizontu zmizela jedna z možností, kde hledat na své cestě útěchu. Klášter. Instituce, která i jim propůjčila smysl.

To velké slovo smysl. Copak je v mateřství nějaký smysl sám o sobě? Jistě ne, ale povídají se o tom pohádky dlouhá tisíciletí. Už v starší době kamenné si divocí lidé do mamutích klů vyřezávali k oslavě mateřství sošky, a jak se jejich vyjadřovací možnosti rozhojňovaly a zjemňovaly, stávaly se pohádky dokonalejšími, uvěřitelnějšími a nebezpečnějšmi. Na opačném konci dějin městy chodí smutné dívky, toužící stát se venušemi, a proti nim smutné venuše, toužící stát se znovu dívkami. A když se potkají, vyprávějí si svou tklivou pohádku, aby jedny trápily druhé, že ji nežijí, a druhé dávaly na srozuměnou prvním, že už nikdy nic než pohádku žít nebudou.

Středověk, jak už dobře víme, nebyl dobou temna, to jen osvícenci spolu s romantiky na něj vrhli temný stín, jedni aby podpořili svou verzi světa, druzí aby umocnili svá díla. Svým způsobem byl středověk dobou s jistými sociálními vymoženostmi, jistě ne srovnatelnými s těmi dnešními; byly jiného druhu. Jednou z takových vymožeností byla možnost úniku. Marie z počátku 2. tisíciletí mohla utéct před sžíravou konfrontací s pohádkářkami s kočárky. O ticíc let později podobná Marie žádnou možnost úniku nemá.