Duál vprostřed kontaktu

V pražské kavárně... Na brněnské přehradě... V ostravském baru či hospodě... Žila a byla a...

 

 

Úvod:

Koukla se celkem příjemně...

Je tu trochu vedro, nemůžou zapnout větrák? A nebo ne, není to přece idealistka, která se nudí, když je klid, žádná utopie.

Kdyby to tu bylo příjemný, tak nemáme - co na - práci, ne?

Vlastně je to tu celkem fajn. Jo, to přežiju a ona si kdyžtak řekne...

Pěkný oblečení... Rozmazlená jsi?...

Malá. Ne, co to meleš. Nech se překvapit. Veď. Určitě jsi chytrá.

Doktorka? Však se od ní třeba něco dozvíš, paní chirurgyně ví, kde začít pitvat, precizní, klidná... Nepředbíhej.

...

No tak, pověz mi něco víc, trochu víc...

Tak na mě... První, co tě napadne...

Dívá se fakt příjemně. Ježiši.

 

I.

Já: Říká ti něco duál?

Ach nebe...

Ona: Jak to myslíš?

Já: V češtině kdysi existovalo skloňování, který bylo jen pro číslo dva, jakože...

... pro nás dva. Haha.

Ona: Jo, to jsem už někde slyšela.

Pěkný uši vlasy, zvláštní jiný...

Já: Zvláštní na tom je, že lidi měli vůbec tu potřebu rozlišit dva kusy něčeho od víc kusů. "Dva" bylo v té době prostě něčím hrozně důležitý, no a teď už to nemáme...

Jo, hrozně důležitý... Nudný, umělý...

Ona: A nehrotíš to jen tak trochu?

Hrotím? Sakra, ale tak... Nevím, nechci se hlavně bavit o tobě slečno, tak vrať to nějak zpátky, do pohody...

Já: V pohodě, já prostě věřím, že to má nějakou symboliku, ale taky o tom nic moc nevím... Jenom mě to přišlo zajímavý...

Tak už mi s tím trochu pomoz, prosím?

Ona: Symboliku určitě, smysl to dává no, ale jakou?

Nadějnej pohled, nevím, podpoř ji, no tak porkačuj, mluv dál prosím, teď fakt nevím co.

 

II.

Ona: Jako třeba si prostě víc předtím vážili spojení těch dvou... Muže a ženy... Bylo to celý víc o křesťanství...

Díky! Úsměv! Konečně se někam dostáváme.

Ona: Víš jak, že chodili pořád spolu a tak, takže je lidi začali oslovovat prostě jinak... Jinak k nim mluvili... Prostě se chovali jinak, když byli spolu, než sami... Působili jinak na okolní lidi, platili pro ně jiný zákony a tak...

Já: Právě!

Doplň ji, no tak.

Já: To nebylo jen číslo totiž... To bylo... Celý skloňování, vytvořený pro lidi, kteří chodili v páru po dvou!

Zasmála se, zvláštní, ale klidně, tak co ještě po dvou...

Já: A vlastně nejenom lidí v páru, ale všech věcí, který se vyskytovaly po dvou...

Například?

Já: No teď už z toho zůstalo jen změněný skloňování pro párový končetiny a té číslovky dva...

Jakože párový končetiny jako...

Já: Ruce, nohy, ramena... Víš jak, "chodit po dvou" už dneska lidi chápou jen jako po dvou nohách, ne jako v páru po dvou.

Dobře, asi nudím, závěry, nečekej.

Já: Neřekneš totiž "přišli jsme po dvou" ale "přišli jsme dva" nebo "ve dvou" jakožto "ve dvojici", ale pořád se sami v páru skloňujeme jako nějaký množný číslo s atributem "dva".

Stačí nestačí.

Já: Jakože máš "dva přišli, tři přišli, čtyři přišli"... A vlastně "pět přišlo" už jako "ono přišlo", no to už je úplně nějaká nepřehledná hromada...

Já jsem nepřehledná hromada, tak a teď už ji totálně nudíš.

Já: Dva... Jakože pár, musel být tehdy tím pádem něčím vyjíměčnější, než dneska.

Nespi prosím.

Já: Každopádně pak nechápu, že pak nebyl triál, když měli dítě? Toho už si nevážili tolik?

Tak se děvče ukaž, slečno, ženo, dcero i matko země, děti!

Ona: Jakože by měli jiný skloňování pro tři?

Ne...

Já: Jo.

Ona: Protože děcek mohli mít víc než dvě, že jo. A taky měli...

Jo no.

Já: No právě! A partneři pořád jenom dva.

Ona: To taky ne, vždyť mohli mít i víc partnerů a podvádět se a myslet na jiný a představovat si cizí...

Já: U sexu?

Ona: A tak... A pak by byl vlastně zbytečnej i ten duál.

Počkej, ona je na druhý straně? Myslí si, že ten duál nebyl nikdy pořádně důležitej?

 

III.

Jakože ho vymysleli "jen tak pro radost", ale pak lidi ztratili smysl ke vztahu ve dvou, takže se duál neměl kdy a kde pořádně používat, a proto ho zrušili?

Nejdřív zrušili vztah, a pak zmizel duál, protože nepoužívali vztah dvou?

To snad ne... Ne?

Ale když by zanikl nejdřív ten duál... Tak by pak neměli čím pojmenovat ten vztah ve dvou... Pak to začali skloňovat jako množnej vztah, a pak se lidi začali skupinově podvádět, ne?

Hlavní je, že se ale prostě dřív tak nepodváděli.

Já: Tak oni se právě tolik nepodváděli, žili striktně ve dvou, věřili si.

Moc dogmatický asi.

Ona: A jak to můžeš vědět?

Nebo ne nepodváděli ale...

Já: Nebo je do toho jakoby nutili tím duálem, že ho znali a měli ho používat a tak se naučili si věřit, třeba. 

Prej "jak to můžeš vědět?"...

Ona: Ale vždyť ten duál přece zanikl...

No právě, ne?

Já: Hele, tak ještě jinak... Kdybys měla logiku, že když ztratíme i sami sebe, tak podle tebe zanikne i singulár?

Trefil jsem se?

Ona: Cože?

Vůbec?

Ona: Jakože jednotné číslo?

Ne.

Já: A jednota a jedinost a jedinečnost a jediný a...

Moc plácáš...

Ona: Ale jak můžeš ztratit sám sebe?

Jo takhle...

Já: No... Počkej.

Ona se v sobě nikdy neztratila? Doktorky se jakože neztrácej?

Já: Jakože, chtěl jsem říct, jestli to nemůže být spíš tak, že kdyby zanikl singulár, tak bychom ztratili sami sebe, protože bychom neměli čím a jak označit sami sebe, svý self, svý já, svůj singulár.

Ona: Nevím no.

To vím, ale nemůžeš mi trochu pomoct? Já teď už pomalu taky ne.

Já: Zkrátka když zanikl duál, tak možná až pak lidi teoreticky ztratili ten unikátní vztah k té vyjímečné existenci páru... Smyslné existenci dvou, té závislosti.

Ona: Jakože zamilovanost?

Cože? Zamilovanost je pro tebe závislost?

Já: Ne, zamilovanost je hormonální, tohle je spíš něco jako... Že není důvod se nezamilvoat.

Ona: To zní dost podobně...

Jo no, sakra.

Já: Hm...

Sakra, teď nevím co jsem říkal... Já... 

Ona: A ty myslíš, že ten vztah dvou lidí už není?

Uf, aspoň něco.

Já: No, ten už není! Protože ho nemáme čím popsat, protože přestali užívat duál!

Pousmála se. Sakra, o čem že jsme se to bavili předtím? vztah, vztah, vztah... < popisování < duálu < dvě věci, vedle sebe < víc věcí vedle sebe < plurál < víc partnerů... Něco takovýho... Jo, skupinový podvádění...

Já: Jo jak si mluvila o tom skupinovým podvádění...

Ona: Jakým skupinovým...?

Já: S tím, že jak se podváděli, tak nebyl potřeba duál, protože nežili po dvojicích už... Eh...

Příklad?

Já: Jakože určitě prostě nebylo ve zvyku mít víc partnerů. Podle mě na to nemohli ani pomyslet, vždyť přece křesťanský hříchy a tak... Určitě jich teda pár bylo s tím mnohoženstvím... A mnohochlapstvím... A cokoliv, ale...

Ona: A proč myslíš?

Protože jsem, haha, ne vážně, co, jo, to by si nezasloužili, ne?

Já: Protože by si pak fakticky "nezasloužili" ten duál! To si v tý době museli všechno takhle pěkně zasloužit, museli držet pěkný vztahy, aby si za to vysloužili celou mluvnickou kategorii.

Teď kecáš jak kdybys tam žil, ach.

Ona: A kdo jim tu kategorii jako daroval?

Někdo.

Já: Tehdejší jazykotvůrci?

Nežere ti to. Nebo jo? Já...

Já: Nebo já nevím kdo tam určoval, jak se bude mluvit... Ilumináti nějaký asi, fakt nevím, ale to je jedno, někdo to dělá a je za to placenej a tak... Hm...

A tak no, víš jak, přestává tě to bavit... Vrať se zpátky. K čemu? Však tyjo ilumináti... placení... ten, kdo určuje < sloužit... komu? to je fuk... jo vlastně, vysloužit si < co? < ten duál vlastně < a čím že? < vztahem dvou < důvěrou < duál zanikl < zanikla důvěra. Jo takhle....

Já: Takže si myslím, že naše doba už dávno ztratila ten důvěrnej vztah dvou lidí... Ten smysl, víru. Což je takovej trest za to, že jsme přestali používat duál.

Ona: Jak jako?

Jak jako "jak jako?"?

 

IV.

Já: Vždyť je nám už úplně jedno, s kým skončíme v posteli, a nějak prostě počítáme s tím, že se to nějak vyvrbí a že to bude prostě dobrý. Protože už nejsme páry... Jsme plurály...

Nedívěj se na mě jak na debila, fakt ne, mluvím vážně teď.

Já: Jako vážně, není potřeba tady mít duál, když už vztah dvou ztratil význam. Však tos říkala ty, to s tím mužem a ženou, že už si tak nevážíme toho spojení.

Ona: Jo no, jako asi jo. 

Mhm, asi jako jo no, sakra.

Ona: Tak to je pak škoda, že zanikl.

Nevěřím ti.

Já: Ten duál, nebo ten vztah páru?

Duál, celou dobu.

Ona: Ten vztah.

Pokus - omyl... Nemyslíš, zaplatíš.

Já: A nemyslíš, že by se to spravilo, kdybychom znovu a důsledněji používali ten duál? Jako za starých časů?

Ona: Tyjo asi ne. Ten vztah už nevybuduješ znovu tak silně, aby to změnilo jazyk.

S takovým kouzlem už ne, no.

Já: Máš pravdu, asi ne.

Určitě... Zvedni se dřív, ať má pak výčitky ona, a ne ty, nedejbože ona za tebe. Kolik je? Teprv půl osmé...

Já: Nic tyjo, půjdu domů... Mám...

Ona: Co tam, tak brzo?

Já nevím, retardovanej bratr, cokoliv...

Já: Mám teď doma retardovanýho bráchu, tak mu musím ještě něco uvařit na večeři, a pak půjdu dřív spát.

Ona: A co mu uvaříš?

Já nevím co jí retardovaní bráchové, nechytej mě teď za slovo... Eh... Tak třeba...

Já: Lasagne.

Jo, ty mám rád, ty bych si vlastně mohl opravdu dát.

Navíc mi jdou fakt dobře, stejně jako naprosto cokoli, na čem si dám záležet

Jo, už se zase bavím víc sám se sebou než tady se slečnou andílkem.

Skvělý, budeme si povídat o jídle!

Ona: A máš nějaký tip na dobré lasagne?

Ok, právě se jí roztáhly zorničky z lasagní. Culíš se krásně, ale... Ne, prosím ne, zásady, zásady...

Já: Já je jenom vždycky hodně navrstvím, to je klíčový.

Ser na to! Zásady! Oveřil sis už, že ji nezajímá tvoje povaha, to je jedno... Ale to culíš se opravdu tak krásně?...

Ona: A nebude lepší, když mi to předvedeš někdy sám?

Z tohodle je mi blbě... Jdi, jdi, jdi, jdi...

Já: Hele promiň, to nejde, já ti prostě jen nevěřím.

Ona: Cože?...

A obrat!

Já: Ty mi taky nevěříš...

Skvělý.

Ona: Co ti nevěřím?!

Nic. Obrat.

Já: Spíš teda řekni, co mi věříš?

Ona: Já nevím ježiši, na co se ptáš?

Já: Tak věříš mi třeba, že umím dělat dobré lasagne?

Ona: Jasně, že ano!

Já: A to je ten problém! Neumím!

Ona: Cože? A proč mi teda lžeš? Jen tak, ze zábavy? To jsi jen šašek?

Ne.

Já: Protože mi to prostě věříš, jen tak...

Ona: A co mám podle tebe dělat?

Já: To ti neřeknu.

Oa: Ježiši!

Omdlívá?

Ne, jen se sklání.

A je to tady, hlava v dlaních.

Nenuť mě, aby mi tě bylo líto, to k ničemu není.

Tak jen chvíli než se podíváš. 

Ona: Nechtěl jsi už jít?

Jo, díky.

Já: Chtěl. Díky a měj se.

Ona: Nemáš zač.

Nemám, no.

 

Závěr:

Ale dneska už se kouká zase příjemně.

Jsme tam, kde jsme začali.

A je tu o poznání větší zima...

 

 

poslední úprava 4.4. 9:15

---