Svatyně

 S  v a t y  n ě

Proplétal se mezi stromy lehce, jakoby byl s nimi spjatý a dotýkal se prsty v běhu jejich kůry. Pak přiložil ruce k jednomu z nich a objal jej. Prosil strom a děkoval mu, prosil vítr a děkoval mu, děkoval svému srdci, které bylo schopno vnímat tyto zapomenuté kraje, které ho zavedlo zpátky do těchto míst a dalo mu sžít se s nimi. Děkoval za to, že se mohl navrátit tam, do míst, po kterých vždycky toužil a která nyní cítil tak hluboko v sobě. Pak ze stromu začala vystupovat chladná energie a on bez dechu cítil, že se dotýká Života tohoto stromu. Zůstal tak ještě dlouhou chvíli. Byly tu pouze borovice, ve stráni prohřáté sluncem, která stoupala ještě kamsi výš.

Vydal se vzhůru, potkával krásné stromy a květiny, veliké žluté petrklíče a fialové plicníky, a také zídky z kamenů, které mu vstupovaly do cesty, on je však s pokorou přelézal a obcházel a až po chvíli se nad nimi s podivem pozastavil. Zlatící paprsky slunce mezi korunami borovic ohřívaly kameny pečlivě navršené do zídek. Shora bylo vidět, že zpevňují dlouhé travnaté plošinky. Byly to cesty? Avšak k čemu cesty v lesní stráni? Začínaly a zase končily, někde dokonce porostlé stromy. Pak by to mohly být hradby valů... Dovedly ho lesy na staré hradiště?

Oválné místo na tomto zvláštním vrchu bylo pokryto listím mladých dubů, sasankami a ještě jinými fialovými kvítky. Vydal se ke druhému konci vršku, stále mírně nahoru, a když potom i na druhé straně zahlédl zbytky kamenných valů, jeho domněnka se potvrdila. Za dávných starých časů tu žili lidé. Snad slované nebo keltové. Ale dnes tu již nejsou…

Tušil svatyni ve druhém, širším konci podélného vrchu. Bál se toho místa a zároveň se jím cítil přitahován. S tichou úctou se přibližoval k onomu místu. Každý velký balvan tu mohl mít svůj význam. Řada velkých kamenů postavených v asi metrových rozestupech. A naproti nim bylo místo, o kterém vnitřně tušil, že „tady někde“… Bylo tu šero. Otočil se na zpáteční cestu odháněn nějakou neznámou silou. Se zvláštním pocitem, rozmělňovaným kvítky pod svýma nohama, se bořil v listí. Cítil, že nemá právo dotýkat se svatyně, a jakmile toto začal respektovat, bylo mu zase krásně z jeho objevu, z přírody, která ho zahrnovala svými dary, a objal první borový strom pod vrchem. Když vyšel z lesa na mýtinu, viděl, že slunce se přiblížilo k obzoru, a usedl k večernímu hovoru s Matkou Zemí.

* * *