Písmák Svatyně
S v a t y n ě
Proplétal se mezi stromy lehce, jakoby byl snimi spjatý a dotýkal se prsty vběhu jejich kůry. Pak přiložil ruce kjednomu znich a objal jej. Prosil strom a děkoval mu, prosil vítr a děkoval mu, děkoval svému srdci, které bylo schopno vnímat tyto zapomenuté kraje, které ho zavedlo zpátky do těchto míst a dalo mu sžít se snimi. Děkoval za to, že se mohl navrátit tam, do míst, po kterých vždycky toužil a která nyní cítil tak hluboko vsobě.
Úsvit
Ú s v i t
Probudil se na hřebeni, a tak vycházející slunce bylo za jeho zády, za oparem, se kterým se nepřelo o vládu nad Zemí. A tak snadějí vzhlédl krannímu úsvitu. Obloha byla již světlá. Pozdravil slunce, poklonil se a chvíli takto setrval, snohama složenýma pod sebou, srukama na kolenou, s dlaněma otevřenýma, přijímal právě se rodící jitro do svých pórů.
Poutník
Poutník
A když došel ktěm velkým horám na obzoru, rozlila se před ním ve výhledu Zelená země. Byla to Země kouzel a skřítků, byla to země Velikého srdce, byla to země, kde za úsvitu stříbrné hlásky ptačího zpěvu svlažovaly žízeň poutníkovu a po polednách slunce hroužilo se mezi listy, aby dalo odpočinek krajině i sobě. Zelené borovice a březové háje, dubové paloučky a ukrytá zvířátka, to vše mohlo být poutníkovým okem spatřeno, bylo-li jeho srdce dostatečně otevřené, tiché a pokorné, přístupné hlasům přírody, jejím dotekům a vábením, jež ke každému potulnému človíčkovi vysílá, který přichází, aby Ji slyšel a nalézal.
Pak se sešeřilo, a ptáci začali svůj koncert před setměním.