ESC #39: Frisbee

„Šulíni, hnědej poplach,“ z kukaně vyběhl šéf s headsetem, v saku Dolce & Gabbana a trenýrkách se Čtyřlístkem.

Věnovali jsme mu přezíravý pohled módní policie.

„Co je? Casual tuesday. Varlata musej dejchat,“ prohrábl si Myšpulína. „Dneska přijde slečna Horowitzová. Říkám slečna, ale pamatuje ještě Masaryka, když měl obě oči.“

„Žižku,“ opravil ho Patrik.

„Podébr,“ šéf, který nebyl nikdy silný v angličtině, pokrčil rameny. „Je trochu neortodontní. Nikdo ji nikdy neviděl se ani pousmát. Říká se jí Kudlanka. Každopádně… je to velký zvíře v plastovym… průmyslu,“ šéf začal sám sobě držet palce. „Můžem se stát výhradními dodavateli potisků na létající talíře.“

„Reklama na UFU!?“ Pixelovi zasvítily oči. „To je geniální!“

Představil jsem si závěrečnou scénu z Blízkých setkání třetího druhu, kde mimozemšťanům zahrajeme na uvítanou melodii XXX Lutz tata-tata. Jestli tohle není návod na intergalaktickou válku, tak už nic.

Patrik zamával Pixelovi před obličejem frisbeem. Ten si zklamaně povzdechl.

„Potřebuju na to našeho nejvíc okouzlujícího muže. Michale?“

Instinktivně jsem se postavil.

Šéf se na mě překvapeně ohlédl, načež propukl v hurónský smích. Opřel se o zeď a chechtal se asi 20 vteřin.

„Ty seš komik!“ otřel si slzy. „Myslel jsem pochopitelně tady Majka,“ stoupl si za Buzíka, prohnětl mu trapézové svaly, podrbal se na Fifince a zmizel zpátky v kukani.

 

Buzík se Sylvou postávali u nástěnky. Učil ji klávesové zkratky a na papírovém pytlíku z Panerie jí ukazoval, jak má dýchat, až přijdou kontrakce.

Trapák.

Otevřely se dveře výtahu a vystoupil z nich afghánský chrt následovaný snad ještě štíhlejší postavou v krémových šatech ke kotníkům. Vypadala nanejvýš na 50, ale měla úplně bílé vlasy do drdolu a v něm zabodnutou pletací jehlici s monádou.

„Co dobrého jsi vykonal?“ spustila bez pozdravu tichým, ale rázným hlasem. „Ty,“ ukázala na Patrika.

„Jak-ko… dneska?“ zvedl oči od excelové tabulky.

„Jako v životě.“

Patrik vyjeveně koukal před sebe. Třikrát se naprázdno nadechl. Načež zpanikařil a začal odpověď googlit.

„Působivé,“ ušklíbla se, vytáhla dlouhý plastový držák na cigaretu a připálila si.

Buzík rychle vstal, a aby zabránil dalším existenciálním faux pas, odvedl Kudlanku do zasedačky.

Pustil jsem si soundtrack k Čelistem, vytáhl z šuplíku křupky a natočil si židli tak, abych co nejlépe viděl, jak mu ukousne hlavu.

 

Za 10 minut se zasedačka otřásala srdečným Kudlančiným smíchem. Buzík mával nad hlavou piškotem. A chrt mu olizoval pravý boltec. Neuroticky jsem hryzal frisbee a hypnotizoval Sylvin zadek, který právě přinášel na jednání karafu vody.

„Nechtěls jí, pamatuješ?“ objevil se nade mnou Pixel s hrnkem kafe. „Hodněs jí nechtěl. Ukradli jsme jí krev, aby ses z toho moh‘ vyvlíknout.“

„Buzík ji chce.“ A Buzík je cool. „Co když jsem udělal chybu?“

Uvědomil jsem si, že jsem jako ten čokl. Dokud se létající talíř válí vedle mě na trávníku a čeká se mnou dítě, je mi ukradenej. Ale jakmile ho začne očuchávat druhej pes… musí bejt můj. Doufal jsem, že jsem se od doby, kdy jsme si s bráchou hráli s angličáky, mentálně trochu vyvinul. Chm. No co se dá dělat. Příště.

Civěl jsem do Buzíkova zátylku. Všichni ho milujou. Dostává nejlepší klienty. Přebral mi místo. Přebral mi holku. Jak by řekl Michael Scott: „Kdybych byl v místnosti s Hitlerem, Bin Ládinem a Buzíkem a měl jenom dva náboje, střelím Buzíka dvakrát.“

Přitáhl si Sylvu za pánev k sobě a políbil ji na břicho. Zatmělo se mi před očima. Tak to by stačilo!

Sebral jsem ze stolu fotku jeho ženy a dcery z Matějské pouti a opřel se dlaní do dveří zasedačky.

 

„Není to jeho!“ vpadl jsem dovnitř.

„Co?“ všichni tři se unisono zamračili.

„Dítě,“ ukázal jsem rámečkem na Sylvin buben. „Hraje si tady před váma na šťastnou rodinku, aby si získal vaše sympatie.“

„Neříkal, že je to jeho,“ Kudlanka sklidila piškoty a její tvář se vrátila do formálního režimu. „Vy jste od konkurence?“

„Obluzuje tady těhotnou holku, zatímco má doma ženu s dítětem,“ podržel jsem dramaticky vedle hlavy fotografii z řetízkáče, jako by to byl důkaz, že je na Marsu život. „No. Co by na to asi říkala paní… Buzíková?“

Chvíli se na mě díval a pak nepatrně zavrtěl hlavou: „Nic.“

„To je tak tolerantní?“

„Teď už jo. Je… mrtvá,“ pronesl do bzučení zářivek.

Polkl jsem.

„Rakovina děložního čípku.“

Buzík je vdovec samoživitel. No ovšem! Divím se, že mě to ještě překvapuje. Včera ve zprávách říkali, že se povedlo zachránit kriticky ohrožený druh jesetera. Vsadím se, že to udělal Buzík, když šel nakoupit. Bože.

„Já s–“

Kudlanka mi vzala rámeček z ruky. „Vy jste zůstal sám s dcerkou?“

Mávl rukou, jako že to nestojí za řeč.

„Máte z toho kontraktu provizi?“

Pokýval.

Kudlanka vytáhla z drdolu jehlici, rozevřela monádu, vyňala z ní rtěnku a rudým klikyhákem podepsala smlouvu. Chytla vodítko a i s chrtem během pěti vteřin bez rozloučení zmizeli ve výtahu.

Sylva a Buzík na mě hleděli, aniž by napnuli jediný mimický sval.

Rozpačitě jsem zvedl pravou ruku a přiškrceně zamumlal: „Háj-fáj..?“

Buzík přehnul smlouvu v půli a beze slova mě obešel.

„Dream tea–“

Sylva ho následovala.

„Sylv–“ položil jsem jí dva prsty na rameno. Podívala se na mě a ucukla.

Pusť! Fuj je to. Hodný.