Anděl II

Pitomost situace se mi líbila. Hovořit s hruškou vycpaného plátna a projektovat do ní momentální nápady skýtalo možnost zkoumat rozhraní mezi abstrakcí a trivialitou s prakticky absolutní svobodou. Je to přesný opak toho, kdy něco musíte neboť je to "potřeba", kdy něco nechcete neboť je to "nesprávné" atd. Pytloun je prostě parťák na výlety do představ a to já mám rád. 
   Utkvělou představou propojovat věci trpím odjakživa. Úplně nejlepší je prostě stav, kdy různé abnormality do sebe zapadnou a vytvoří se nové souvislosti. Stav, kdy vám přestanou stačit  píčoviny sesbírané výchovou, Guthem-Jarkovským a pocitem, že když svět kolem nebudete brát vážně, něco se posere.
   Byl tedy nejvyšší čas Pytlíka zakotvit a chvíli trvalo než jsem to vymyslel. Bylo jasné, že natrvalo u nás zůstat nemůže. Místo plné ruchů, průvanu a harampádí by mu nesvědčilo. Potřeboval klidné stabilní prostředí, potřeboval někoho kdo mu dlouhodobě a bez nároku na odezvu poskytne klid a pocit bezpečí. Právě takový je přítel Vojkůvec. Rozšafný chlapík vycpaný rafinovaně skrytou inteligencí, muž mimořádně dobrého srdce bijícího pod smrdutou slupkou cynismu a radikálního misantropismu.
   Vojkůvec provozuje vetešnictví. Je to pěkné místo v suterénu odchovny pražanů, činžáku plného osudů městských rodin. Kromě podniku věnuje se Vojkůvec i budování místa kde lze žít, chaloupky na venkově kde dřevo je ještě dřevo, schody jsou z opravdového kamene a když už se o něčem přemýšlí, obvykle to stojí za to. Vojkůvec také pěkně chlastá, což eliminuje možnost že by nějak radikálně zblbl a na něco, pro Andílka důležitého, zapoměl. 
   Jediné, co zbývalo, bylo zařídit věci tak, aby se entity propojily žádoucím způsobem. Došlo k tomu zcela přirozeně v den, kdy jsem Vojkůvcovi přivezl cosi starého hnusného do krámu. Anděl, nastražen jako prostitutka na barovém pultu, byl přijat okamžitě. "Co to tam máš?", tázal se misantrop. "Nevim, chceš to?"

Chtěl to. Kruh se uzavřel.