Skutečnost

Třeba jsme jenom vymyšlení
jsme něčí touha nebo dojem, jako když stojíš ve Vídni před Hieronymem Boschem 
a jsme tak ty já a my a všechny galaxie i sídlištní čtverky
i tenhle pták co se vznáší na obloze 
takže nevíš, zda vlastně nejsi hluboko pod hladinou 
a on plave nad hloubkou větší, než když se miluje muž se ženou
když jsem poprvé uviděl rumunské moře, bylo mi dvanáct
a pochopil jsem smrt 
ta nekonečnost, s níž se pojil obzor s vesmírem 
a pláže s Italy, kteří tam jezdili s půjčenými auty balit holky z východu 
lehátka s východními Němci psích tváří 
vyplavené medúzy, které byly pod nohama jako želé a uvnitř měly tečky jako holčičí pihy
všudypřítomná kukuřičná omáčka v jídle, Pepsi Cola za dvě Lei
tuzexy s tričky amerického fotbalu, za které mě srdečně nenáviděla ruštinářka a třídní učitelka
protože jsem v něm samozřejmě chodil do školy 
díry v moři, které kradou děti  
pravý uherák z oslího masa, který chutnal víc než krásná holka
a americké videoherny kde se dalo střílet světlem z pušek
potápět lodě ponorkou, které velíš
i bombardovat město beze jména na displeji jako Drážďany, nebo Varšavu 
a pak je postavili ke zdi 
zloděje kufrů z bukurešťského nádraží 
a jeho ženu
a on se pomalu sunul k zemi a vypadalo to, jakoby se modlil, když mrtvý klečel před lidem
a ona padla hubou na hlínu, aby konečně jednou v životě zmlkla a pak bylo ticho
jen nábojnice ještě chvíli zvonily rumunskou zvonkohru    
za děti s AIDS, zabíjení lidí, hlad a ostnatý drát 
ptáte se kdo?
kdo, že tam klečel mrtev v kabátě a jeho krev zamířila k vlnám?
no přece Ceaucescu i s tou jeho 
dobře jste udělali Rumuni
dobře
jen jste jim ještě měli zabodnout kůl do srdce  
jsme odevzdáni svému dechu a jiným věcem, jež jsou mimo naši vůli
však zlo musí vždy dojít svého konce 
jako báseň 
a třeba všechno je jen vymyšlený
i všechno, co si vymyslím
a všechno, co miluji a co mě sere
a co bylo, je a bude
ale i tak by to bylo krásný 
a neměnil bych za skutečnost věčnosti ani jednu vymyšlenou vteřinu