Živé město

    Když přicházela k Besednímu domu na Husově ulici, Lumír už ji tam čekal. Ale na koncert nešli. Šli na svou pravidelnou večerní procházku.
„Pojď, projdeme se po Špiláku,“ navrhl Lumír.
„Teď? V osm večer?“ nechápala Lenka.
„Proč ne? Včera jsme přece touhle dobou bloudili po Židenicích.“
    Bavilo je to. Chodit po městě a objevovat. Cokoliv.
    Přešli ulici a vešli do parku. Bylo jaro, rozkvetlé stromy voněly a jejich květy jim v šeru svítily na cestu. Lenka se do kopce trochu zadýchala.
    „Měla bys cvičit. Já mám u nás na vojenské akademii nějaký cvičení pořád,“ smál se Lumír. Vzal ji za ruku. Hned do kopce vyběhla jako pírko.
    S Lumírem vypadalo město úplně jinak. Často jí připadalo, jako by se ji snažilo nadnášet a pomáhalo jí najít cestu. Jako třeba včera v židenických uličkách.
    Došli až ke Špilberku a pohlédli dolů na spoustu světel.
    „Téda, to Janáčkovo divadlo v lešení vypadá jako monstrum. Tam bych se bál jít, i kdyby v něm dávali moje oblíbený Labutí jezero. Myslel bych si, že ty labutě takový monstrum všechny sežere.“

Lenka se zadívala na divadlo obestavěné lešením. I jí tak trochu nahánělo hrůzu.
    Oba chvíli mlčky pozorovali město pod sebou a poslouchali jeho večerní šumění.
    „Podívej, kolik se kolem divadla najednou rozsvítilo červenejch semaforů!“ upozornila ho náhle Lenka. „Takhle nesmíš o divadle mluvit, vždyť se teď celé město stydí. Koukej, jak se červená!“
    „Prosím tě, proč by se stydělo?“
    „Řekls, že Janáčkovo divadlo vypadá jako monstrum.“
    „No jo, to jsem řekl, ale...“
    „Náhodou ti to móc sluší, milé divadlo,“ honem ho pochválila Lenka.
    Červené semafory zhasly a všude naskočila zelená.
    „Tak vidíš, už je spokojené,“ pokračovala Lenka.
    „Vždyť nás nemůže slyšet,“ oponoval Lumír.
    „I městské stěny mají uši,“ nedala se.
    Vydali se ke vstupu do hradu. Byla už docela tma a zvedal se vítr.
    „Asi za chvilku začne pršet a já nemám deštník,“ podotkla Lenka. Snad to Lumír pochopí a vrátí se s ní k tramvaji.
    „Neboj, někam se když tak schováme,“ nedal se Lumír vyvést z míry.
    Na nádvoří se nedostali, ale hrad obejít mohli. Byl osvětlen a vypadal, jakoby si na večerní představení oblékl frak a motýlka.
    „Špilberk v záři reflektorů! Dámy a pánové, začíná naše večerní šou!“ zvolal Lumír teatrálně.
    „On to tak nemyslí,“ řekla honem Lenka pro případ, že by na protest proti Lumírově legraci třeba zhasla světla. Přesto si všimla, že se to hradu přece jen dotklo. Světla kolem něj byla najednou mnohem tlumenější.

„Nic si z toho nedělej, to víš, on je takovej srandista,“ chlácholila hrad. „Já vím, že toho hodně pamatuješ. A je dobře, že tě tady na kopci všichni obyvatelé dobře vidí, zasloužíš si to, víš?“

Světla kolem hradu se šťastně rozzářila. Lence se ulevilo. Přála si, aby už Lumír s těmi legráckami přestal. Ale Lumíra to teprve teď začínalo bavit.
    „Představ si, že by tahle děla sama od sebe vystřelila!“ rozvíjel dál svoje představy a ukázal na kanóny. „To by byla řacha!“
    „No jo, ale někdo by je musel nejdřív naládovat.“

Lenka si sáhla na masivní dělo. Už léta tu dělalo jen dekoraci.
    Vtom zaburácelo.
            „Slyšíš? Co jsem říkal? Teď vystřelí!“ jásal Lumír.
            „Neblázni, blíží se bouřka,“ okřikla ho Lenka. „Musíme se někam schovat!“

„Mám nápad. Schováme se u toho vstupu, co je tam takovej průchod, poběž!“

Lenka si na žádný průchod nemohla vzpomenout, ale to už ji Lumír popadl za ruku a utíkal s ní ke vstupu. V té chvíli začaly padat první kapky, které houstly a houstly. Lumír ještě zrychlil a Lenka mu sotva stačila. Nebylo vidět na krok, a kapky se změnily v proudy vody. Konečně oba vběhli do průchodu s kamennou obloukovou střechou.

Zalezli dovnitř. Konečně si mohli oddechnout. Všude kolem nich hřmělo a blýskalo se. Vítr sílil a voda se lila všude kolem. Postupně se z větru stával vichr a voda začala šplíchat do bezpečí jejich úkrytu.

„Určitě nás v tom nenecháš, že jo?“ řekla Lenka nazdařbůh, aby to slyšely stěny kolem ní. A ukázalo se, že slyšely. Najednou se vchod začal zužovat a cihly zabraňovaly proudům vody, aby se dostaly dovnitř.

„Lenko, to je něco!“ žasl Lumír. A protože už věděl, že svými vtípky toho hodně natropil, řekl:

„Jsi úžasný, že nás tak chráníš, máme tě s Lenkou moc rádi!“

Vchod se zabarikádoval před deštěm a větrem ještě víc.

„Neblbni, jak se dostaneme ven?“ lekla se Lenka.

„Neboj, tam prolezem,“ usmíval se naoko Lumír, ale zřejmě taky trnul, jak to dopadne.

Déšť už mezitím trochu zeslábl.

„Co kdybysme to riskli?“ zeptal se Lumír.

Dlouho na odpověď nečekal. Oba prolezli mezi cihlami ven a utíkali co nejrychleji z parku pryč, cestička necestička. Mokrá tráva jim klouzala pod nohama a třásli se zimou, protože se dost ochladilo. Běželi k Šilingrovu náměstí.

„Rychle, jede tramvaj!“ křičel Lumír.

„Ale to je sedmička, ta tudy nejezdí,“ váhala Lenka. „Je to divný.“

„Sedmička je šťastný číslo, určitě přijela pro nás. Nastup!“

Na poslední chvíli naskočili do tramvaje. Byla úplně prázdná. To je úžasný, pomyslela si Lenka

„Děkujeme, tramvajko,“ volali cestou jeden přes druhého.

Tramvaj projela Husovou ulicí, u červeného kostela bezpečně odbočila doleva a zastavila na Obilním trhu, kde bydlela Lenka.

Vystoupili a tramvaji zamávali.

„Uf, tak to bysme měli,“ ulevil si Lumír. Doprovodil ji přes park k jejímu domu. Pořád drobně pršelo.

Když vešli do chodby, Lenka se usmála: „Mám tohle město ráda. Je tak vnímavé a citlivé.“

„Já ho mám taky rád. A taky tebe, protože tu bydlíš.“ Pohladil její mokré vlasy a políbil ji na čelo.

„Dobrou noc,“ zašeptal.

Ráno Lenku probudily teplé sluneční paprsky. Když vyšla na balkón, zjistila, že po včerejší bouřce není ani stopy. Chodníky byly suché a nefoukal ani slabý větřík. Vzpomínala na zážitky včerejšího večera. Možná jí to vedle Lumíra všechno jen tak připadalo. V jeho přítomnosti se prostě vždycky dějí divné věci.

Z blízké porodnice uslyšela dětský pláč. Všimla si otevřeného okna. Asi je mu chuďátkovi zima, pomyslela si. A vtom se stalo něco úžasného. Zavanul silnější vánek a okno přivřel. Už tomu maličkému zima nebude.

Takže to, co se dělo včera, byla skutečně pravda. Lenka vděčně pohlédla k majestátnímu Špilberku. Ano, Brno je živé!