do děr

mám v kapse písek
v tom růžku, kam se ztrácej drobný na autobus
uvízla špína zpod nehtů i žmolek z růžového svetru
někdy si říkám,  kde uvízly naše myšlenky

oblíkám podzimní šaty,  místo rukou skleněný pahýly
vidím se  ve schránce na dopisy,  
stará známka z posledního oznámení nese hlavu státníka,
vroubkovaným okrajem  míří do klíčový dírky
uklidňuje mě okousaný růžek obálky
nese mý jméno s celou adresou a popisným číslem
ano, to jsem já
vyždímaná s loňským vínem
tím trpkým na patře

vybílila jsem náš hřbitov, píšu první dopis.
Vápnem.
naučený ve mně se zálibně rozhlíží,
co je bílé, to je nové
dodržuju pravopis,  místy trochu flink.
Vápno, vápno, hoře bílý
Na chlupatém jazyku mlčky z tebe  oko zebe  ruce ne

jsi celý zablácený
Z nohou ti padaj dobré dny
dobré noci    pátý rok se krájí 
a uvnitř vroubkované krajky   vápno, vápno – nehašený

teď je čisto, můžu spustit.

Díra,
černá, tmavá.
Bez okrajů, bez světýlka.
Bez kořenů z různých stromů, namátkou snad jehličnanů, bříz a třešní
Hlavně třešní, když je trhal táta dětem
Naušnice a pak infarkt       
Dírou  jednou, černou tmavou
Bez okrajů

Jako v sýru další díra
Trochu křehčí  
Skleničky od Mosera  ve vitríně
Prachuvzdorný  tvrdohlavý  bez šampáňa       ať si

kde jsi moje milá? 

už je ticho

píšu druhý dopis.
Prstem do prachu, jak hebké mají listy žilky.
Jak je svět blázen bláznivej.