Afunkční dislokace

Na zahradu padaly paprsky ostrého letního slunce.  Padají na tu stranu, kde je silnice, na tu stranu, kterou všichni vidí, ta, kolem, které chodí lidé a usmějí se, když se podívají.  Je to část, podle které budete hodnotit.

Květiny jsou živé a barvy září jako hvězdy. Kontrast tulipánů a kopretin, posečená tráva, elegance.  V rohu u plotu z dlouhých, natíraných a lakovaných prken, které poukazují na přesnost a perfekcionismus, stojí jabloň, tak krásná a majestátní, narůžovělé kvítky vzbuzují vskutku uklidňující pocity. U plotu na druhé straně se tyčí třešeň, stromy dodávají zahradě jemnost a lehkost.

Mezi stromy, v přesné vzdálenosti, stojí altán. Altán znázorňuje přehled a kvalifikaci.

Celkový dojem tak zapůsobí na člověka velice příjemně. Alespoň to je účel a ten to splňuje. Za touto mystifikací dokonalosti stojí samotný dům, bíle natřený, velmi pěkný, honosný a přesto skromný, s otevřenými okenicemi, pro otevřenost celku. Bílé a velice jemné záclony brání přímému pohledu dovnitř, pro pocit skromnosti.

Krásná zahrada, krásný dům.

Za domem zahrada pokračuje, nejsou tu žádné paprsky, na nebi jsou šedé mraky, které místy přecházejí v černou barvu. V dálce zní hromy, v pravidelném rytmu. Jednou za čas přichází obrovský příval deště. Aby na chvíli spláchl špínu. Zahrada je stále vlhká.

Květiny zde kdysi kvetly, ale jen krátce, tady pro ně není místo. Tráva je vysoká a jedovatě zelená.

Stojí tu i jeden strom, cekropie. Stále zelený. Stále jedovatý.

Tady leží všechny všední i dávno zapomenuté věci.

Občas se stane, že někdo projde i kolem této části zahrady. Ale pokud se to stane, je to jen krátce, jako noční běs. Tuhle část nikdo vidět nesmí, je moc nehezká, moc netečná a moc skutečná.

Je ta zahrada vaše?