přívětivá

Přívětivá, svěží, leč veřejná. Taková je ta noc. Jsem sama ve tmě, ale pořád někoho potkávam. Je mi tak divně. Už se to asi někdy stalo. Já ale stejně nevim, co to je. Válí se přede mnou. Ještě stojí na nohou, ale sám o tom neví. Válí se nočním vzduchem, válí se po zdi. Válí se všude. V tu chvíli to ví jen sám. Zítra mu to poví a všechno bude jiný. Absolutně. Ten pocit zmizí. Z pilných poznámek bude mít jasno. Jasněji než kdyby byl u toho celý a osobně. Stručně, jasně, výstižně. Tak teď se za trest postí. Jinak by ho stáhli z kůže a vybrali hlavu. Válí se přede mnou, před sebou. Teď to ví. Vrátim mu ten pocit i zítra. Kéž ho už neopustí. Vymytá hlava a mrtvej mozek. Jen pro ten pocit. Nikdo to neví. Všechno se zaspí. Nikdo to neví a stejně ho to táhne. Neodolá. Snad to jednou najde a chytí. Sám neví, co hledá. Nepřekročí sebe. Nemá jedinou šanci. Jsem teď pozorná a dívám se dobře. Najdu jeho touhu a přijde čas, kdy mu ji vrátím. Nemůže vědět, že ho to zabije. Nikdo to nezná. Máš to vždy u sebe, drží se pevně, ale vždycky tě opustí. Ne, už mě to nebaví. Mám teď, co hledal. Víc už nesnesu. V životě jsem neměla tak mrtvej a přece tak přítomnej pohled. Je to tak těžký. Je to tak jedno, nemůže nic poznat, i když je svůj. To dokáže jen někdo, ne on. Já. Ty. Ne on. Snad to ví, a proto se ztrácí. Je to pohrdání, výsměch i lítost a co já vim, co dál. Nechci ho znát a přece jsem ráda. Dává mi sílu. Obraz špatné budoucnosti. Nechci jít zpátky. On mi pomáhá. Jeho pohled je taky mrtvej, ale úplně mimo. Nikdy se nedozví, kde byl a jaký to bylo. Nadiktujou mu, co že to viděli, ale co a proč se stalo, to věděl jen on na zlomek vteřiny. A já. Nosim to někde asi v hlavě, jednou to vyndám a bude mi těžko. Krásně a těžko, tvrdě a na nic. Snad mě to zabije, ale je to prostě nutný. Času mám dost, tak já si počkám. Netuší, co jsem si ukryla. Měl by se bát. Spíš by se smál. Vidět a zemřít na zeleném podkladě. Ten den mě spálí, vědět to všichni. A přece posmrtné uznání je cennější než zlato. Zvracel jen ještěrky a ňáký hady. Oči mu vypadly a držel je v dlaních. Špinavý ruce oslepily ty oči, který už dávno byly tupý. Jak známo, oči spolupracují s mozkem. Vlasy mu vyhnily, kůže se lepila, nehty se drobily. Všude lezl samý červy a smrtelný pach mě nutil ustoupit. A těžký slzy omývaly ty mrtvý oči. Kopla jsem do něho, úplně s klidem. Jen ať si odpočne na trávě v rose. Mravenci čekají. Jen se jim divim, že na to mají žaludek. Neni mi dobře, něco mě kouše. Tma je teď temnější. Chtěla jsem stín, tak ho mám. To sem si pomohla, nedá se vrátit, dá se jen rozmnožit. Bude mi hůř. Asi onemocnim. On se jen vyspí a já nejsem tak zlá. Kazí se sám, chci to vrátit. Stačí mi jen pět minut a budu hodná. Je mi to jedno, jen ať je hnusnej. Nechci žít v noci, jsem přece život. Pomoz mi. Kde zase vězíš. Jsi moje jediná šance. Můžu tě poznat? Nechci žít stíny, nechci se mstít. Je mi fakt divně. Musim jít pryč. Na něj se dívat, už teď mě svírá. To se mi zdálo, je to úplně přesný. Nemůžu dýchat, má takovou sílu. Bůh se mi snad mstí. Všechno zlo mě objímá a to dost fest. Nikdy mě nezničí, ale stíny mě dusí a těžký ruce drží můj dech. To už ale nejde vydržet. Jdu. I přes věechna světla a všechny lidi je pořád tma. Bojim se sama. S poctivosti nejdál dojdeš. Říkala babička. To jsou ale kecy. Musim být silnější. Začnu to znovu. Musim být horší, pevnější. Jen si to podržet a nepouštět k sobě. To je úplně jednoduchý. Objevíš se? Slunce moje. Srovnam ty stíny. Hned mu to vpálim. Sejmu to zvíše. Hned je mi líp. Držím to v kapse a čekám na soud. Účet se vyrovná. Co? Ne, v pohodě. Nechci, dík. Ne, fakt ne. Jen tak. Vždyť je to sranda. Když se tak podíváš . . . A to ste ještě nebyli za rohem. Je to moc hezký. Ne, nebudu. Musim jít spát. Bolí mě hlava. Ne fakt. Ne dík, já nemam hlad. Ty jo, už svítí. Já už du domů. Musim se fakt smát. Vyšlo slunce.

---