Operace druhého oka

Tuto povídku věnuji panu primáři Danielu Horeckému.

   Sedím v kolečkovém křesle na předsálí. Není to takové to klasické jezdící křeslo, ale je to pohodlný nemocniční ušák s omyvatelným povrchem a sklápěcí deskou na vyzvednutí nohou. Hlavu se zavřenýma očima zakláním dozadu a myslím na domov. Kolem chodí rozkapávačky, které nám každou chvilku přijdou kápnout anestetikum. Sedíme tu dva. Já a stará paní. Může ji být asi tak sedmdesát. Štěrbinou mezi víčky vidím jen její hlavu a chodidla na podpěrce ve výšce kolen. Její drobná postava do křesla zapadla jako polévková nudle do prádelního hrnce.

 

„Nelekněte se, zas vám kápnu do oka,“ slyším hlas mladé sestřičky a jakmile otevřu oko, už mi do něj přistává kapka a dva prsty mi jemně hladí tvář.

 

„Asi to špatně káplo. Nic jsem necítil.“

 

„To je dobře. Necítíte to proto, že vám to kapky umrtvují.“ Odhrne si ústní roušku a obdaří nás úsměvem.

 

Zavírám zase oči a vracím se k domovu. Těším se na cestu zpět a na to, jak se hned po příjezdu pěkně nadlábnu. Včera jsem si připravil obalovaný salám a bramborový salát. To bude bašta za odměnu, že tu operaci vydržím. V noci jsem ze strachu skoro vůbec nespal. Představoval jsem si jak budu mít obličej pod rouškou. Jedno oko odkryté, svorkou rozevřená víčka a primář se mi v něm bude šťourat. Tělo strachem bude celé našponované a já zas uslyším: ‚Uvolněte se pane Nováček, jste moc napjatej. Musíte se uvolnit. Vy mi to jen ztěžujete.‘ Převalování s čekáním na spánek vystřídal internet. K odehnání černých myšlenek, mi posloužily lechtivé stránky. Pamatuji si, že se tam kroutila nějaká macatá blondýna. Civěl jsem na ni asi půl hodiny bez velkého zájmu, ale výsledek se dostavil. Začal jsem zívat a padaly mi víčka. Spánek se dostavil hned, jak jsem zalezl pod deku. Ranní cesta vlakem byla v pohodě, při přestupou na MHD bylo i dost času na kávu u stánku. Kousek vedle stál bavící se hlouček taxikářů. Směrem k nim jsem zašeptal otázku: ‚Hoši, který pak z vás mne poveze domů? Ke komu mám mít důvěru, že mne neoškube? K tomu pupkáči či k tomu nafintěnýmu princi se zlatými prsteny?‘

 

„Nelekejte se, já Vás posunu kousek blíž. Za chvilku po paní půjdete na sál. ...a ještě nakapeme do oka,“ vytrhává mne ze snění ta příjemná sestřička. Po kápnutí mne zas pohladí po tváři.

 

Pozoruji jak ze sálu přichází primář. Skončil operaci a pacienta odvádí sestra. Vyloudí úsměv a poplácá mne po rameni: „Žádný strach pane Nováček. Vždyť to první oko máte v pohodě, bude tak i to druhý. To za to stojí, ne?“ Rukavice hází do koše a uvedlejšího stolku se napije minerálky a něco zapisuje do noteboku.

 

Sleduji primářův mne již známý rituál. Nejprve si umývá ruce, které si potře desinfekcí. Rameno pákovky a dávkovače mačká loktem. Přichází na řadu mlaskavé navlékání sterilních rukavic a pláště. Sestra mu vzadu zapíná suchý zip a zavazuje tkaničku. Ještě jedno otočení ke mně s mrknutím a jde se na sál. Tam již leží připravena ta drobná stařenka. Setra odbržďuje můj vozík a převáží mne na místo, kde byla ta paní. Pomalu a jistě se tam blížím i já. Tomu již neuniknu.

 

Chvilku se dívám do sálu na stěnu, na které je z části vidět obrazovka s operovaným okem. Jedna mladá lékařka se na ni pozorně dívá. Primář vstává od stolu a předává jí místo. Ona usedá k pacientce, bere nástroje a obličej přiklání k mikroskopu. Vyměnili si role, teď se dívá on. Zavírám oči a v ústech cítím odeznívající hořkost prášku na uklidnění. Požádal jsem o něj asi před hodinou. Účinek zatím nepociťuju, žádná malátnost ani ospalost nepřichází.

 

Jak jdu k operačnímu stolu ani nevnímám. Uvědomuji si jen, že ležím a nějaký ženský hlas mi říká: „Zavřete oči a nelekněte se. Až vám potřu oko desinfekcí, tak už si nesahejte do obličeje.“

 

Oddaně ji poslechu a než stačím zašeptat: „Sakra, už je to tady.“ Mám obličej přikrytý zelenomodrou plentou, nad levým okem v ní je kulatá průhledná fólie. Asi minutové ticho překazí zaskřípání páky na dávkovači desinfekce a mlaskot navlékání sterilních rukavic. Podle toho poznávám, že se blíží primář.

 

„Tak vás tu máme pane Nováček. Slyším nad sebou a průhlednou fólii rozřezává skalpel. Levým okem vidím, jak se rozevírá a objevuje se čočka mikroskopu. Chci víčka zavřít, ale hbité prsty je chytí a nasazují svorku. Pak se mi před okem míhají světla, jako kdyby přistávali mimozemšťani. Cítím, že trnu strachy jak posledně. Pokouším se uvolnit pobrukováním: „Tichá noc, svatá noc. Jala lid, v blahý klid...“

 

Nade mnou se ozve: „Pane Nováček, máme už dávno po Velikonocích a vy si tu pobrukujete vánoční koledu. Jste zase ztuhlý, potřebuji, abyste se uvolnil.“

 

„Snažím se zpíváním odehnat strach.“

 

„Není se čeho bát. No, moc Vám to nejde. Zkuste se opravdu uvolnit. ...teď se nelekejte uslyšíte zvuk podobný zubařské vrtačce.“

 

Přestanu si broukat a snažím se víc soustředit na uvolnění. Před okem mi stále přistávají mimozemšťani. Několikrát zvuk asi na vteřinu ztichne a já vidím, jak na oku přistane snad kýbl vody a stéká někam ke spánku. Vůbec to necítím. To mi vyplavují rozbíjející se zašedlou čočku. Na místo ní přijde nová. Starou jim tu nechám a domů pojedu s novou. Nojo, domů. Hned jak to půjde zavolám si taxika. Jen aby mne moc neobral. Ale co, tak mne obere! Hlavně, že budu co nejdříve doma.

 

„Pane Nováček. Vy jste stále extrémně napjatý.“

 

„No, já se snažím, ale když...“

 

„Teď to v oku trochu zatlačí. Nelekejte se. ...sestro dejte mi mezokain.“

 

Ty vole! Mezokain! To je snad injekce na umrtvení, ne? Ty vole on mi bude píchat injekci do oka. To kdybych věděl předem, tak na žádnou operaci nejdu! Jardo nehejbej sebou a buď jak beránek!

 

„Tak teď už to bude lepší, napětí ustalo,“ slyším nad sebou.

 

Pak zase následuje střídavé jemné vrčení a několik kbelíků vody. Už mi je to dlouhý. Už chci konec.

 

„Bude to trvat ještě dlouho?“ špitnu někam tam nahoru.

 

„Zdá se vám to dlouhý? Jen to vydržte! Jste chlap ne? Nebuďte posera,“ ozývá se ze shora tentokrát sametový povzbudivý hlas.

 

„Počkejte pane primáři. Až vstanu tak vás kousnu!“ nedám se.

 

„Vy mne budete kousat?“ to mi tu ještě nikdo nevyhrožoval.

 

„Se nezlobte, mám strach. Omlouvám se. Nějak ho chci zahnat.“

 

Při naší slovní debatě si ani neuvědomuji, že zvuk vrtačky přestal a na oko mi přiletělo několik hojivých kapek, které hbité prsty přikryly jemným polštářkem s náplastí. Otevírám pravé oko a vidím, jak sestra ke mne vztahuje ruku. Bere mne za rameno a pomáhá mi do sedu.

 

„Můžete jít sám nebo chcete na vozík,“ ptá se mne.

 

„Ne, děkuji. Zkusím jít sám,“ zastydím se a rozhlédnu se kolem. Pak vstanu a s pomocí sestry se přesunuji na předsálí. Kolem mne se někam protahuje postava primáře. Sedám si na určenou židli a odpočívám v slabém spánku. Prášek začíná účinkovat.

 

„Pane Nováček. Vstávejte, máte tu odvoz!“ probouzí mne ruka sestry na mém rameni.

 

Nechápu jaký odvoz má na mysli. Taxika jsem si ještě nestačil zavolat a už tu mám odvoz. Podívám se na ni nechápavě a chci říci, že je to asi nějaký omyl.

 

„Ano máte tu odvoz. Panu primáři se nelíbí, abyste jel domů taxíkem, tak vám zařídil sanitu,“ reaguje sestra na můj nechápavý pohled. „Pojďte! Už čeká venku.“

 

Vstávám ze židle a rozhlížím se, kde je primář, abych mu poděkoval. Ve skříňce mám pro něj bonboniéru. Přece ji nepovezu zpátky. Je tu jen sestra a kolem prochází rozkapávačka. Z útrob předsálí ke mně doléhá zvuk skřípající páky dávkovače a mlasknutí sterilních rukavic.

 

---