Dvě jizvy - prolog

PROLOG

Ze sna mě probudil můj vlastní výkřik. Do háje! Zprudka jsem otevřel oči, ale i tak se mi před nimi ještě míhaly mlhavé obrazy. Corinne bez tváře. Corinne s černými dírami namísto očí. Corinne s hořícími vlasy, Corinne zvrásněná hlubokými jizvami po celém obličeji. A já sám jako její kat.

Snažil jsem se dýchat, zhluboka. Snažil jsem se to rozehnat, sebrat veškerou svou vůli a soustředit se na cokoliv jiného. Stůl a židle, roh naší postele.

Teprve potom jsem našel odvahu otočit se na ni a prohlédnout si její tvář, přesvědčit se o tom, že je v pořádku.

Díkybohu. Ani známka po čemkoliv z toho, co jsem viděl před chvílí. Pravidelně oddychovala, spala. Neměla ponětí o ničem. Nevěděla, co se s ní děje, nevnímala nic kromě naší obyčejné běžné přítomnosti a kromě toho, co vnímat směla. Netušila, že čeká na rozhodnutí, které mělo víc než cokoliv jiného ovlivnit náš další život. Neměla ponětí ani o jednom ze dvou světů, kterými jsme spolu prošli, ani o jednom ze dvou světů, které měly znamenat naši budoucnost – jeden nebo druhý. Byly jen dvě možnosti, jak mohla skončit hra osudu, kterou jsem sám započal ve chvíli, kdy jsem měl ztratit to nejcennější. Ji.

Díval jsem se na ni, na její spánek. Takhle jsem ji miloval. Přirozenou, svou, zatím ještě stále plnou života, ačkoliv její svět se od mého vzdaloval. Takhle to byla ona, má nejdražší Corinne. Jak vzácné chvíle to byly! Jak dlouho jsem mohl ještě doufat, že potrvají? Mohl jsem ještě mít naději, že se mi podaří vyhnout se osudu, který byl pro nás připraven?

Jak dlouho to ještě zvládnu? Jak dlouho se to všechno ještě vůbec dá vydržet?

Oči mě pálily, víčka jsem měl ztěžklá únavou z posledních dní a nedostatkem spánku, ale nemohl jsem od ní odtrhnout zrak. Uvědomil jsem si, že pokaždé, když se na ni takhle dívám, mám dojem, že se pomalu vytrácí z mých rukou.

Její oči, řasy, její rty, tváře, její krásné vlasy… Ona. Všechno tak důvěrné známé. Věděl jsem, že to všechno tu bude i potom. Přesto tu něco bude chybět. Všechno bude tak nesrovnatelně jiné.

Zakroutil jsem prsty u rukou a zaryl si nehty do dlaní. Sklonil jsem hlavu a přidušeně vydechl. Nebylo možné se rozhodnout! Nebylo možné vůbec uvěřit, že jiná cesta nezbývá! Nedovedl jsem si představit, že bych to dokázal. Obě možnosti byly příliš hrozné. Jak bych jí mohl tak ublížit?! Jakkoli, natož tak strašlivě! Všechno, co jsem udělal, jsem přece dělal proto, abych ji chránil!

Nakonec jsem si ale musel připustit, že neúprosná realita byla neodvolatelná. Nebylo cesty ven. Ve tmě noci se to zdálo zřejmější než jindy. Vyčerpal jsem všechny své možnosti. Nezbývalo toho moc, co jsem ještě mohl udělat.

A přitom jsem už příliš dobře věděl, jaké to bude. Jedno nebo druhé. Mně nebylo dopřáno zapomenout tak jako jí. Vrag přesně věděl, co dělá. Dobře věděl, jak mi ukázat všechno, co chtěl. Nemilosrdně mě cpal do obou těch světů, nebral ohledy na nic. A tak jsem měl zatraceně dobrou představu.

Přesto jsem se nedokázal rozhodnout. Anebo právě proto.

Přímo před očima jsem měl jeho povýšený blahosklonný pohled. Stál nad námi, jakkoli absurdní, neodůvodnitelné to bylo. On měl moc a bylo očividné, jak ho to těší, ačkoliv jeho ruce byly čisté. Plnil jen příkazy Krále, nakonec nezbylo, než tomu uvěřit. Z jeho pohledů, z jeho pokřivených úsměvů, z jeho odporně vyrovnaných povýšených výrazů jsem ale cítil, jak rád je plní. Jak naprosto se mu příkazy Krále nepříčí.

Corinne sáhla jednou rukou po pokrývce a přitáhla si ji blíž k tělu, aniž by se probudila. A ve mně se všechno sevřelo.

Corinne!!! Zaťal jsem zuby. Lásko, nejspíš nám toho opravdu víc nezbývá.

Kterou možnost by sis vybrala? Kterou…? Kterou část tebe mám nechat zemřít? Tvůj soucit, lítost, lidskost, radost, lásku, veškeré tvé city, teplo tvé duše – to, co tě dělá člověkem – výměnou za věčnou bezbolestnost a pokojnost? Anebo tvou dobrotu, důstojnost, čistotu, tvé světlo, které nakonec pohltí černá nicota a nevyhnutelná bolestná smrt? Co by sis vybrala? Věčný, neměnný chlad, anebo plíživou drsnou ničivou tmu, která tě pohltí a jejíž bolest budeš cítit do konce svých dní - výměnou za několik let, které ti ještě budou dopřány jako člověku, s vlastní vůlí?

Proklínal jsem tuhle situaci. Ona to nemohla rozhodnout, zatraceně. Na světě byl jen jeden jediný člověk, který mohl – musel! – rozhodnout nerozhodnutelné. Jenže – já to prostě nedokázal!

Drž hubu, ty srabe, ozval se známý jízlivý hlas někde uvnitř, dovedl jsi ji až sem, odvedeš ji odsud. Nedělej ze sebe většího zmetka, než už jsi. Co sis nadrobil, to si i vypiješ.

Jo, sakra, byl jsem to já, kdo za to mohl, za všechno. Dostal jsem nás až sem, nás oba. Neuváženě, možná unáhleně, možná lehkomyslně… Možná jsem váhal, jestli byla ještě nějaká další cesta, možná bych to udělal znovu. Díky mě překročila hranice světa, do kterého nepatřila. Smrtelná duše v nesmrtelném těle. A ten svět ji odmítal přijmout.

Pevně jsem zavřel oči, stiskl jsem je tak pevně, až mě za víčky zabolelo. Přál jsem si zastavit čas. Nechtěl jsem vidět budoucnost, nestál jsem o ni. Nestál jsem o nic, než o to, co jsem měl, co jsem si přál uchovat. A přitom právě v to jsem doufat nemohl. Bohatství v mých rukách se mělo proměnit v ostré střepy pod našima bosýma nohama.

Ale navzdory všemu jsem věděl, že ji neopustím. Ne, pokud si to sama nebude přát. Jo, tahle zatracená možnost tu přece taky byla.