Dvě jizvy: 1 - ...hrob / Mnohem víc

 

ČÁST I – PRVNÍ JIZVA

 

1. ...hrob / Mnohem víc

        

O několik měsíců dříve

 

         Nezbývalo už nic, nic, co bych mohl ještě udělat. Blížila se ke konci svých sil. Znovu jsem se zoufale rozhlédl kolem sebe ve snaze najít cokoliv, co by mě přivedlo na správný směr, nějakou myšlenku, nápad. Nic. Prostě nic. Bylo to všude stejné. Okrový písek, místy ztvrdlý na kost, sem tam kus kamene a především protivné, trnité houští, monotónně se opakující zhruba na každých dvaceti metrech od místa, kde jsem stál, až k obzoru, na všech světových stranách. Houští, které nám bylo úplně k ničemu. Ale nic jiného tu nebylo. Nic. Ani zbytek staré cesty, která by mi ukázala směr, ani kopce, stromy. Krajina se vlnila v nerozeznání podobných stereotypních dunách, žádný orientační bod, žádný ukazatel. Jen spalující australské slunce vytrvale žhnoucí nad pouští a horko jako v peci.

            Podíval jsem se do své náruče. Corinne ležela v mých rukách zcela nehybná. Jen tak tak držela hlavu a opírala se spánkem o mé rameno. Zbytek těla ji už neposlouchal. Nemluvila a už jsem si ani nevzpomínal, kdy naposledy jsem od ní slyšel alespoň to „hmmm“, kterým se mi snažila odpovědět na otázky, když jsem se jí ještě pokoušel ptát. Brzo potom jsem pochopil, že ji i taková odpověď stojí zbytečně moc sil a ptát jsem se přestal.

Slunce z ní každou hodinou vysávalo i ty poslední zbytky života. Byly to už nekonečné desítky hodin, kdy se naposledy napila. A ve dne ji vysušovalo nesnesitelné horko, v noci vítr. Dehydratace jejího organismu byla obrovská - jak dlouho ještě mohly její orgány vydržet fungovat? Kolik ještě zbývá času, než vypoví službu? Její srdce, játra, ledviny, slinivka… Už nyní jsem nemohl uvěřit tomu, že je ještě naživu. Že je její tělo ještě stále schopné přežívat.

            Znovu jsem se bezmocně rozhlédl kolem, zatímco jsem šel kupředu, prozatím jen tak, bez cíle. Kterým směrem, krucinál! Kterým směrem mám jít? Kudy je to pryč?!  Další žhavý den, kdy jsem ji měl nosit na rukách a hledat cestu odtud. A celou dobu doufat, že mi v náručí nezemře. Že to dokážu, včas. Nevím, kolikrát jsem už neuspěl. Bloudil jsem kolem, ztracený tak naprosto, jak jen to bylo možné. Kdo ví, kolikrát jsem už prošel stejnými místy. Kdo ví, po jaké dráze jsem se pohyboval – v kruzích, ve smyčkách? Prodíral jsem se pouští sem a tam, bez nejmenšího vodítka, jen s nadějí, že čirou náhodou najdu cestu nebo správný směr. Ale už nebyl čas! Už dávno nebyl čas! Corinne mohla zemřít kdykoliv.

            Udělám to… Já to snad doopravdy udělám… Nehledě na nic ostatního. Do háje s pravidly. Nenechám ji přece umřít. Lepší nějaká naděje než žádná!

            Zastavil jsem se a znovu se rozhlédl kolem.

Nic. Nic!

Všechno, co se dalo, jsem vyzkoušel už mnohokrát. Veškerá moje snaha byla marná. A čím déle se to protahovalo, tím menší byly naše šance.

            Poklekl jsem a položil Corinne na rozpálenou zem. Její žízeň musela být obrovská! Mohl jsem ji napojit, mohl jsem… ji zachránit. Zachránit?! Okřikl jsem sám sebe. Ty ubožáku… Ale byla to jediná, krajní možnost. Hlavou proti zdi. A kdyby jenom to – ona o tom navíc už ani neměla sílu rozhodnout. Uvědomil jsem si, že se mi třesou prsty, když jsem si jimi zajel do náprsní kapsy u košile a nahmatal zavírací nůž.

            Díval jsem se do její tváře, na její zavřená oční víčka a neskutečně suché rozpraskané rty, když jsem nůž vytáhl ven a rozevřel ho. Pokoušel jsem se nevnímat varovný hlas v pozadí mého mozku. Ten hlas křičel, přímo řval! Váhal jsem, zatímco jsem si přiložil nůž k zápěstí. Koneckonců… i staré poustevnické kmeny nechávaly druhé pít svou krev, když nebylo zbytí. Když šlo o život, o všechno.

Ale tady šlo ještě o mnohem víc. Má ruka svírající nůž se roztřásla.

            Corinne! Miláčku… miláčku…

            Do hajzlu!!!

            Zaklapl jsem nůž, vrátil ho do kapsy a znovu ji zvedl. Ještě zbývala poslední naděje. Snad ještě byl čas pokoušet osud, balancovat mezi všemi těmi extrémy, hledat spásu. Ještě byla naděje na to, že se to podaří vyřešit. Ještě nějakou dobu.

            Znovu jsem se rozhlédl. Zoufale potřebovala stín. Slunce bylo ukrutné, násilné. Nemilosrdně žhnulo, bez zájmu o to, jestli to je anebo není snesitelné pro zbytek vesmíru. Už tři dny nic nepila…

            Ale kolem nebylo nic. Jen ty zpropadené odporné keře bez listů. Jen holé tyčky ostnatých větví. A písek. A kamení. Nic kam by se dalo schovat.

            Možná, že támhle za tím kamenem by mohl být kousek stínu, do kterého bych ji mohl vmáčknout. Poměřil jsem dráhu slunce a umístění kamenu. Pokud tam nebude stín nyní, bude tam později.

            Anebo támhle za tím mírným zlomem v písku… To bych měl zkusit. Málem jsem se tím směrem rozešel, když mi došlo, že zlom je moc nízký, aby mohl vytvořit vůbec nějaký stín. Ksakru! Jsem zoufalec, který se chytá naděje, která neexistuje!

            Otočil jsem se zpět k tomu kameni. Tak tedy tam… možná… Nadhodil jsem si Corinne na rukou a rozešel se tím směrem.

            „De… de…“ řekla, když ucítila znovu houpavý rytmus chůze. „Di…“

            „Nemluv, lásko…“ pohlédl jsem na ni. „Najdeme stín, najdeme cestu domů… Jen teď musíme vydržet ten nejhorší žár.“ Kolikrát už tohle slyšela? Kolikrát se kousla do rtu a znovu se pokusila vydržet? Tentokrát neměla ani sílu otevřít oči, ani hýbat rty.

            Zrychlil jsem a konečně jsme se dostali k tomu nevysokému kamenu z druhé strany. Zezadu na něj sice slunce nesvítilo, ale stín padal jen na úzký pruh písku kolem něj.

            Kurva! Kopl jsem do něj špičkou boty.

            Nic lepšího jsme ale neměli. Široko daleko bylo tohle jediné místo, kde byla alespoň naděje na stín, muselo to stačit. Posadil jsem ji vedle kamene a sáhl na něj. Svrchu byl rozpálený jako plotna, ze stíněné strany naštěstí nebyl o moc teplejší než okolní horký vzduch. Opřel jsem ji o něj, její tělo sotva drželo v pozici, ve které bylo potřeba. Opakoval jsem jí několikrát, že takhle musí zůstat a několikrát jsem jí vrátil, když se zády svezla na stranu. Nakonec zůstala konečně sedět zády ke kamenu i ke slunci.

Chtělo se mi křičet, nadávat a klít. Namísto toho jsem ji ale pustil, obešel ji a vylezl na kámen nad ni. Mé tělo prodloužilo a zvětšilo stín, který na ni dopadal. A věděl jsem, že takhle dokážu stát, dokud se žár nezmírní. A dokud nebudeme moci podniknout další cestu.

            Žár se mi opíral do ramen, do zátylku, bylo ukrutné horko. Dokonce i já jsem cítil, jak vyčerpávající ten žár je. Byl jako nepřetržité hučení v uších, jako bolest hlavy, na kterou nelze nemyslet. Mé tělo už muselo mít o několik stupňů vyšší teplotu. Oba jsme byli jako v horečce. Ale o sebe jsem strach neměl, o ni ano.

            Sklonil jsem hlavu a podíval se na ni. Věřila mi. Hluboko pod tím vším, pod zdánlivou netečností a odevzdaností, mi věřila. Doufala, že tohle peklo dokážu ukončit. A já přitom neměl nic v ruce žádné řešení, kromě toho nejméně přijatelného.

            Ale měl jsem pro ni stín. Ten kousek stínu, který jsem dokázal vytvořit, byl ale zoufale málo. Slunce ji stále spalovalo, od pasu níž.

            Mohl bych pro ni rukama vyhrabat příkop, vložit ji do něj a zahrnout ji pískem. V jisté hloubce pod povrchem písek už nebyl tak horký. Mohl bych ji jím zasypat, aby ji chránil před sluncem a aby jí poskytnul stín. Nemusela by snášet ten žár.

            Pomalu jsem se začal rozhlížet, kde by bylo vhodné místo. Kde bych mohl začít hloubit jámu…

            …hrob.

            Nevykopu jí přece hrob! Musel jsem zešílet.

            Pod pískem by její kůže nemohla dýchat… Nepřipadá v úvahu.

            Věřila mi, že ji tu nenechám, že ji odsud dostanu. Žádné rytí v zemi. Jen co žár poleví, půjdeme dál. Zkusíme to ještě jednou, naposledy.

            Znovu jsem se v mysli vrátil na tu zatracenou křižovatku. Jeli jsme tam tudy předtím už tolikrát! A stejně to bylo k ničemu. Sjel jsem na špatnou cestu. Nebyla to cesta k jezeru, na jehož břehu stála Douglesova chata, a po nějaké době jsem to pochopil. Už dávno měla poušť začít ustupovat a měly se objevovat první stromy, až bychom se blížili k vodě. Ale krajina byla stále stejná, žádné stromy, žádné listy, jen ty odporné bezlisté pichlavé keře. Už tehdy se mi z nich dělalo na nic a nyní byly jako symbol smrti.

            Pokoušel jsem se vrátit, ale večer se začalo snášet šero a cesta byla téměř neznatelná. Nemohli jsme si ale dovolit ji ztratit, byla to jediná cesta, kterou jsme měli. Jediná spojnice se světem. Noc jsme přečkali v autě – jídla i vody jsme měli dost, benzínu také. Tehdy se to zdálo ještě jen jako nepříjemnost, která se ráno vyřeší.

            Ráno ale cesta, po které jsme přijeli, nebyla znát vůbec. Jako by tam ani žádná nebyla. Noční vítr zavál naše stopy a dvě koleje pro kola aut se daly mezi keři a nízkými pichlavými rostlinami jen tušit. Podíval jsem se do mapy, pokusil jsem se zorientovat. Nasedli jsme a pokusili jsme se najít cestu zpět. Anebo přinejmenším jakoukoliv cestu. Nemohli jsme být přece tak daleko.

            Klimatizace v autě běžela a chránila nás před výhní venku, a ačkoli nás oba sžíraly obavy, bylo to ještě snesitelné. Autem jsme mohli probloudit ještě mnoho mil. Do té doby určitě cestu najdeme.

            Pochopili jsme, jak moc jsme se mýlili, když jsme ucítili pach spálené gumy a zahlédli dým kolem auta.

            „Ven, ven, Corinne! Hned!“ zakřičel jsem na ni. V tomhle žáru byl prudký oheň otázkou vteřin.

            Žárem horkého písku, vzduchu a opírajícího se slunce se vznítila zadní pneumatika. A od ní to nebylo blízko k nádrži.

            „Ne, Dirku! Ne!“ křičela na mě zoufalá Corinne, když jsem z auta co nejvyšší rychlostí vyhodil alespoň jeden barel s vodou, zatímco plameny olizovaly auto zvenku i zevnitř.

Vrhla se na mě a táhla mě od auta.

            „Nechoď sem! Nech mě to vyndat…“ zařval jsem na ni a odtlačil ji stranou od ohně, od časované bomby.

V tu chvíli auto vybuchlo. Za několik hodin z něj zbyl jen vrak, ze kterého vytrvale stoupal černý dým. Všechno hořlavé na něm shořelo, zbyl jen ohořelý plech. A my uprostřed rozžhavené pustiny. Jediné, co jsme měli, byl jeden barel s vodou. Tři litry. V tomhle žáru to bylo jako bychom měli jen jednu pitomou sklenici vody.

Chvatně jsem prošel naše kapsy. Co ještě jsme měli? Její mobil, bez signálu. Propiska. Klíče od chaty – ksakru, k čemu, uprostřed téhle pustiny?! A zavírací nůž. Aspoň něco, co by mohlo být k něčemu, hořce jsem se ušklíbl.

Od té doby jsem vyzkoušel všechno. Všechny možné směry. Dokud mohla chodit, chodila se mnou, statečně a bez námitek. Od chvíle, kdy vysílením klesla k zemi, jsem ji nosil.

Věděla, že ji budu moci chránit mnohem déle, než by to dokázala sama. Ale také věděla, že ani moje síly nejsou nevyčerpatelné. A ačkoliv mě žhavé slunce ani nedostatek vody zabít nemohl, i tak jsem na to, abych jí pomohl, měl jen krutě málo času.

Kdyby to bylo na mně, mohl bych ji nosit pouští ještě dlouhé dny, než by se i moje možnosti vyčerpaly. Ale její čas se nemilosrdně krátil. Být tu sám, cestu ven bych dříve či později našel. V mém světě na čase nezáleželo, vůbec ne. V tom jejím to byl rozdíl mezi životem a smrtí. A už dávno jsme neměli nic, čím bych jí to mohl ulehčit. Byli jsme tu jen já, ona a naše potrhané oblečení.

A zavírací nůž v mé kapse.

Alespoň ten, když i moje dýka zůstala v plamenech.

Slunce mi pálilo do vlasů, které byly už přesušené jako vyschlá sláma.

Co dál? Co až se slunce začne sklánět k obzoru? Kam potom? Znovu jsem se rozhlížel ve snaze najít cokoliv, čeho se chytit. Vyzkoušel jsem už všechno. Když jsme zůstali bez auta, pokusili jsme se pomocí jejího telefonu najít signál jakékoliv mobilní sítě na jediném vyvýšeném místě v okolí. Nebo alespoň na místě, které se nám zdálo být výš než ostatní terén. Cesta k tomu místu byla riskantní a dlouhá, ale vedla nás naděje. Ale skončila bez úspěchu. Jak strašné to bylo zklamání, především pro Corinne. Pokusil jsem se přivolat pomoc kouřem pálených keřů. Pokoušel jsem se poskládat nápis z kamenů v písku, viditelný z letadla nebo vrtulníku.

Kolikrát jsem proklínal, že ten její zatracený starý krám neměl GPS! Jenže tak jednoduché řešení jako GPS jsem si v tuto chvíli už ani nedovedl představit. Ne po nekonečných dnech a nocích, kdy jsem se rozhlížel kolem sebe a pokoušel se najít zatracenou cestu pryč.

Co dál? Kam potom? Kam, když už jsem všechno nejmíň tisíckrát vyzkoušel.

Corinne se pohnula. Jako by chtěla zvracet. Hned nato její hlava klesla na stranu.

Proboha, Corinne! Hned jsem byl u ní. Sáhl jsem jí na čelo, bylo rozpálené, horké jako vrchní deska kávovaru po použití.

„Cor!“ zaznělo z mých úst spíš jako nářek, než jako výkřik.

 

---