Zastánci Rhenie: 1. Berkest Kaprel

Němá byla vysoká, hubená, docela pohledná bruneta. Neměla rodinu, přátele, dokonce ani jméno. Kdysi měla určitě rodiče, kteří ji pojmenovali, to už bylo ale hrozně dávno, nepamatovala si nic ze svého dětství, její paměť sahala jen pár let do minulosti. Žila sama v malém domku kousek od Soliny. Kromě toho měla ale i několik skrýší, byla velmi opatrná, někdo by mohl říct dokonce paranoidní. Navenek na ní nebylo nic zvláštního, možná až na to, jaká to byla samotářka, ve skutečnosti to ale byl nejnebezpečnější člověk v celé Rhenii.

Oblékla se do prostých, místy flekatých šatů – přílišná pozornost je to poslední co teď potřebuje. Na stehno si připevnila kožený řemínek s malým nožem – nikdy nevycházela z domu neozbrojená, bylo to jedno z jejích pravidel.

Když prošla městskou bránou, všude se to hemžilo lidmi. Byli tu lidé s černou pletí z M’bahru, rusovlasé dámy z Ajakury, bělovlasí Travotové, dokonce zakrslí Bannové.

Vyrazila směrem k přístavu, prošla kolem pofidérních stánkařů, obchodníků s cetkami a bezcennými hadry, které vydávali za cenné exotické zboží. K nosu ji zavála vůně pečeného masa kdovíjakého původu – to se zde v postraních uličkách těšilo veliké oblibě, bylo levné a kupodivu opravdu chutné (dokud jste se ovšem nezeptali na původ). Polkla sliny a přidala do kroku. Zásadně se nestravovala ve varných krámcích. Bylo to další z jejích pravidel.

Zahnula za roh a sestoupila ze schodů k malému rybářskému domku, u kterého přešlapoval malý Forel. Jakmile ji zahlédl, zpozorněl, pokývl hlavou, rozhlédl se po okolí, jestli je někdo v doslechu či nikoliv a řekl: „Berkest Kaprel.“ Němá jen nepatrně kývla hlavou na souhlas, otočila se na podpatku a vracela se domů stejnou cestou, kterou přišla. Na konci tržiště seděl se zkříženýma nohama špinavý žebrák, měl za sebou nanejvýš tak deváté jmeniny. Němá se sehnula a vložila mu do dlaně dva měďáky a rybí šupinu.

Po návratu domů začala se svou rutinou. Seděla na posteli, kde brousila a olejovala nože. Starala se o své zbraně – jako ostatně o všechen svůj majetek – velmi pečlivě. V tom se ozvalo zaklepání, dvakrát – pauza – dvakrát. Přehodila přes postel přikrývku a šla otevřít dveře. Za nimi stál Juru, žebrák z rána. Vypadal úplně jinak, plesnivé hadry vyměnil za čistou tuniku, plátěné kalhoty a pár kožených bot, které mu mohla závidět většina kluků ve městě. Kdyby nebyl tak podvyživený, vypadal by jako normální chlapec.

Němá pokynula ke stolu, posadili se a on spustil: „Berkest Kaprel je obchodník s drahými kameny, v Solině je teprve několik týdnů. Občas si najímá párek strážců, ale většinou jen jednou týdně, na převoz peněz do banky. Bydlí v hostinci U Baribala, dost chlastá a sem tam si na pokoj nechává posílat nevěstky. Poznáš ho podle travotského přízvuku. Jo a taky nosí drahé, pestrobarevné róby. No a to je asi tak všechno, víc toho nevím, ale kdybys mi dala trochu času –“

Němá jej přerušila mávnutím ruky, na znamení že ji to postačí. Podala mu stříbrňák a vyprovodila mladíka ke dveřím, ten se jí ještě hluboce poklonil, než zmizel ve tmě. Němá si přichystala náčiní a vyšla ven.

Berkest hrál karty a popíjel pivo, smál se a pokřikoval cosi v travotštině. Němá mávla na krčmářku a zvednutím poháru si poručila další víno. Když v tom zničehonic Berkest chytnul jednoho z karbaníků pod krkem a vykřikl: „Ty hajzle jeden!“ ostatní jen přihlíželi.

„Tak ty chceš vojebat Kaprela?“ vrazil mu jednu na nos, až vytryskla krev. Karbaník padl na všechny čtyři a přitom se zachytil Berkestovy tuniky, tím si vysloužil kopanec do zubů. Odplazil se pryč, vyškrábal se na nohy a levou ruku rychle zastrčil do kapsy. Když procházel kolem, podíval se Němé do očí, nakrčil rty v mírném úsměvu a mrknul.

Karty už byly uklizené, Berkest neměl náladu na další švindlování a jeho dva kumpáni nic nenamítali. Nějakou dobu jen tak popíjeli, klábosili a pomlouvali onoho šejdíře. Než ovšem Berkest zjistil, že byl okraden. „Ten hajzl!“ zaburácel. „Zabiju ho!“ vzteky převrátil stůl a vyběhl ven do noci. Všechno se to seběhlo tak rychle, že teprve až když zmizel, lidi se začali nechápavě rozhlížet kolem a zkoumat co se to právě stalo. V tom Němá naškrábala pár slov na kus papíru a vykročila ven. Berkest se opíral o chladnou zeď. Pohled upíral na ženu, která právě vyšla z hostince a na kus papíru, který mu předávala do rukou. Sklopil oči na vzkaz, na kterém stálo: Vím, kdo tě okradl. Vzhlédl. Nikdo tam nebyl. Bylo už pozdě v noci. Měl pocit, že v dálce zaregistroval pohyb. Vyrazil tímto směrem. Když už si začal připadat jako blázen, honící se za přeludem a už už se chtěl vrátit, zahlédl ji znovu. Byla to ona. Musela být. V dlani pořád mačkal ten kus papíru. Rozběhl se vpřed, zahnul do úzké uličky mezi domy a strnul. Před ním se tyčil onen zloděj, jenže vypadal podstatně větší než předtím, co víc, nebyly na něm žádné známky bitky. Vždyť jsem mu zlomil nos, pomyslel si Berkest. Nebyl schopen slova. Byl v šoku. Najednou muž zmizel. Berkest se zmateně otočil a položil ruce na čepel, která mu trčela z hrudi. Látka okolo nože se začala zbarvovat do ruda. Berkest vykulil oči, opřel se o zeď, po které se svezl k zemi. Stála tam ona.