Zastánci Rhenie: 4. Město Věží

Kapitola čtvrtá

Jeden z posledních žijících čarodějů, Saxir, stoupal po schodišti k Eghertovu. Měl černou pleť, jako ostatně všichni obyvatelé M´bahru. Byl až nadpřirozeně vysoký a silný v ramenou. Při chůzi ťukal holí o mramorové schody. Byla to dlouhá hůl z ebenu, na jejím konci byl vsazený jakýsi mléčně bílý kámen o velikosti menšího jablka. „Povězte králi, že počkám v zahradách.“ Dvojice strážných si jen vyměnila nechápavé pohledy, ani jeden z nich se nepohnul. Saxir narazil holí o zem, až to zadunělo a zpod hole vyletěly jiskry. Hlídač polkl na sucho, otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale nevydal ani hlásku, místo toho se chopil kliky a zmizel v útrobách hradu. Saxir se rozesmál, loudaje se směrem k zahradám. „Tohle mne nikdy neomrzí,“ zamumlal si pro sebe. Procházel kolem pečlivě zastřižených keřů, nevelikých stromků i roztodivných květin. Zahrady v Eghertovu byly opravdu honosné, dennodenně se o tu velkolepost staraly desítky zahradníků. Byly tu ovocné sady, cizokrajné rostliny, spousty posezení a altánů, ba dokonce živý labyrint.

 

„Saxir Wyse,“ zaznělo zpoza aleje.

„Výsosti,“ odvětil čaroděj, vstávaje z lavičky.

To už král došel k Saxirovi a vzal jej kolem ramen.

„Co tě sem přivádí, příteli?“ zeptal se a mávnutím ruky poslal svůj ozbrojený doprovod pryč.

„Něco se děje, Gothriene,“ odtušil Saxir, „cítím to už delší dobu a obávám se, že to má co dělat se spektry.“

„To přece není možné! Vždyť jsi říkal –“

„Vím co jsem říkal.“

Nastala chvíle ticha.

Saxir se opřel o hůl a odebral se hlouběji do zahrad, král jej následoval.

„Máš nějaké důkazy? Víš to jistě?“ vybízel jej Gothrien.

„Zatím ne, s tvým svolením začnu v knihovně, můžeš mi přidělit pár lidí?“

„Jistě. Hned pro ně pošlu,“ odvětil král, gestem přivolávaje jednoho z rytířů.

„A co pak?“

„Pak vyrazím do Maar Kashenu. Přijmi mou radu, příteli, a shromáždi co největší armádu. Musíme se připravit na nejhorší. Sien jy.“

„Sien jy.“

 

V knihovně už čekal zástup pomocníků, přesně jak král slíbil. Bylo jich nejméně tucet, od učenců, přes knihovníky, až po samotného Jarvina.

„Rozdělte se do dvojic, hledáme zmínky o mnohojmenných – jakékoli zmínky. A nakonec, o téhle akci se nesmí nikdo dovědět. Jděte,“ poručil Saxir svým pomocníkům.

Na konci toho úmorného dne bylo na stole pouhých šest knih. Saxir doufal v nějaké historické záznamy, bohužel našli jen knihy plné báchorek, domněnek a mnohokrát převyprávěných příběhů, které znali už od dětství. Všem poděkoval za spolupráci, nechal je složit slib mlčenlivosti, až pak je propustil.

Na obloze zářil dorůstající měsíc a osvětloval čaroději cestu k hostinci U Baribala, kam se vydal hledat nocleh.

Časně ráno posnídal dole v šenku a dal se na cestu. Kdyby se mu zachtělo, mohl být v mžiku na místě, ovládal spousty kouzel tohoto druhu, jenže Saxir prostě rád chodil. Jediné kouzlo, které dnes použil bylo na odlehčení svého cestovního vaku, po přidání další šestice knih vážil dobrých pět kamenů, ne-li víc.

 

Dveře se otevřely, ještě než stačil zaklepat, jakýsi muž vyšel ven, při pohledu na čaroděje ztuhnul. Na pár úderů srdce oba muži nehybně stáli a hleděli jeden druhému do očí.

„Saxire,“ přivítal jej muž se zpožděním, „eka´as bly jy.“

„Hayvone,“ usmál se na něj čaroděj upřímně.

V tom se z domu vynořila žena.

„Nem, tak rád tě vidím!“ vyhrkl Saxir a spěchal ji obejmout.

Když se Němá vymanila ze Saxirova sevření, chytla jej kolem pasu a zavedla dovnitř. Hayvon je následoval.

Hayvon Saxirovi dopodrobna vylíčil co viděl, Němá si to vyslechla podruhé. Jakmile skončil, Saxir zavelel: „Hayvone, obstarej koně, my zatím sbalíme na cestu. Pojedeme do Maar Kashenu.“

Měnič přikývl, beze slova vyšel ven a v příštím okamžiku už mával křídly.

Němá nahromadila zbraně, pár lahviček s jedy, obvazy, bylinky, oblečení a samozřejmě taky nějaké jídlo. Saxir vše rozdělil do dvou cestovních vaků a na oba použil ono odlehčovací zaklínadlo. To už dorazil Hayvon na hřbetu černého hřebce, další dva koně ho následovali, ani je nemusel pobízet. Hayvon měl se zvířaty velmi zvláštní pouto, jako by se s nimi dorozumíval pomocí pouhých myšlenek.

„Musíme si pospíšit,“ řekl Saxir polohlasem.

Uvázali brašny a vyrazili na jih, k Městu Věží, jak se mu také přezdívalo.

 

„Kde jsi byl celé ty roky?“ zeptal se Hayvon.

„Tak různě, nějakou dobu jsem byl doma na ostrovech, asi rok jsem sloužil v Ajakuře na Branu,“ odpověděl Saxir.

„U Mokrého krále?“ vyzvídal Hayvon, „A je to… Je pravda, co se o něm traduje?“

„Co myslíš?“

„No… že je…“

„Surovec? Tyran? Krutovládce?“ dokončil za něj Saxir.

Hayvon kývl hlavou.

„Je trochu prostomyslný, řekl bych. Přísný? To ano, ale tyranem bych ho nenazýval. Jeho problém spočívá v tom, že si neudrží přátele, vždyť Ajakura nemá jediného spojence a lidi v radě se střídají snad každý týden.“

„Proč jsi tam byl?“

„Ferentash není zlý člověk, potřebuje jen trochu postrčit správným směrem,“ vysvětlil Saxir. „A navíc je lepší mít Mokrého krále na seznamu přátel.“

Němá věnovala čaroději nevraživý pohled, on na to: „Vím co provedl, Nem.“

Saxir byl jediný člověk se kterým si mohla povídat. Netušila jak, ale slyšel její myšlenky. Na jednu stranu bylo dost divné žít s vědomím, že jí vidí do hlavy, na stranu druhou to byla příjemná změna, nemuset pro jednou komunikovat pomocí posunků, gest, případně psaním.

Hayvon se podíval na Saxira, ten pokývl hlavou a převzal otěže Hayvonova hřebce. Měnič cosi zašeptal koni do ucha, poplácal jej po boku, seskočil a ještě před dopadem letěl vzduchem.

 

Stromy kolem začínaly řídnout a v dálce už byly rozeznatelné Prsty, pět hlavních věží Maar Kashenu. U městské brány už na ně čekal Hardin. Sesedli z koní a šli se přivítat.

„Rád tě vidím, příteli,“ promluvil Hardin.

„Kéž bychom se setkali za lepších okolností,“ odvětil Saxir.

„Nem, Hardin.“

„Pojďme,“ zavelel Hardin, „čekají na nás U Zakrslého Barda.“

 

***

 

„Takže byli viděni na dvou místech,“ pronesl Saxir. „Naštěstí ne až tak vzdálených. Musíme zjistit jak se sem dostali. Je to už více než sto let, co byli podle všeho vyhlazeni.“

„Jak se to vlastně stalo?“ zeptal se Trif.

„To bych taky rád věděl. V Eghertovu o tom není jediný spis,“ odvětil Saxir.

„To je zvláštní. Není to přece zas tak dávno. Máme stovky let staré básně a kroniky, ale není dochovaná jediná zmínka o vyhlazení?“ podivil se Lohrien.

„A co se nezaměřovat na události před sto lety, ale jít ještě dál, hledat nějaké historické záznamy,“ vložila se do toho Agilana s důrazem na slovo ,historické‘.

„Co knihovna v Klahorenu?“ zeptal se Lohrien.

„Dobrý nápad, ale tlačí nás čas,“ reagoval Saxir. „Zítra za soumraku se sejdeme u severní brány.“

---