Dvě jizvy: 3 - Zmizím / Mravenčení

3. Zmizím / Mravenčení

 

O rok dříve

 

            Neuvěřitelně husté tmavě hnědé vlasy dlouhé až pod ramena, zcuchané větrem. Neuvěřitelně teplé hnědé oči plné obav a jejich neuvěřitelně hluboký pohled. To byly první dvě věci, které mě na ní upoutaly, když jsem se narovnal. V ruce jsem držel list papíru, který vítr přivál přímo k mým nohám a zrovna jsem ho zvedl z kraje přístavního mola.

            „Promiňte, to je moje…“ řekla příjemným hlasem, navzdory tomu, že byla zadýchaná a mírně v rozpacích. Ukázala na papír v mé ruce. Trvalo okamžik, než jsem si uvědomil, že téměř nevnímám, co mi říká.  Něco na ní, něco v ní, mě více než zaujalo.

            Neochotně jsem přesunul pohled a podíval se na to, co jsem držel v ruce. Na listu byl náčrt řady lodí kotvících v přístavu, v popředí byla jedna z nich, detailně rozpracovaná. Zvedl jsem si z očí tmavé brýle, abych lépe viděl. Australská Alkira, téměř určitě.

            „Kreslíte lodě?“ zeptal jsem se, ačkoli odpověď byla více než zjevná.

            „Ano,“ přikývla a její dech se pomalu uklidňoval, zatímco vlasy jí vlály v  ostrém větru. Sledoval jsem je a nejspíš jsem se mračil. Nechápal jsem, co mě, ksakru, nutí natáhnout ruku a ty vlasy uhladit. Dotknout se jich. Znovu fouknul vítr a zacloumal i výkresem v mých prstech.

            Neobratně jsem se rozhlédl kolem sebe. „Dnešní den není zrovna vhodný ke kreslení,“ nadhodil jsem. „A už vůbec ne tady – žádné závětří, voda všude kolem…“

            „To je pravda, ale nemám moc na výběr. Studijní práce, termíny jsou přesně dané…“ odpověděla a chytila si prameny vlasů povlávající nad čelem. Voda pod námi šplouchala o stěnu mola a zalétlo k nám několik kapek. „Jenom kvůli vám ten výkres neskončil ve vodě. Díkybohu.“

            Pohled na ruku v jejích vlasech mě zneklidnil ještě víc než samotné vlasy. Jak se ty prameny proplétaly s jejími prsty… Mým tělem proběhlo zachvění způsobené slabým výbojem síly, která obyčejně v podobných chvílích dřímala v mém těle tiše a klidně, a já se pokusil doširoka neotevřít oči překvapením. Raději jsem se znovu rozhlédl kolem sebe a hledal Alkiru, která mohla být předlohou kresby. Ne, v tu chvíli mě to nezajímalo, ale byl to záchytný bod. Místo, kam jsem mohl odvést svou pozornost. Ale podobnou loď jsem nikde neviděl, ve výhledu mi dost bránila stavba přístavního domu.

Nervózně se otočila za sebe, její pohled mířil ke kamenné zdi u mola. Teprve teď jsem si všimnul, že tam zůstala hromádka jejích věcí. Svetr, taška, tužky, nejspíš i mobil, peněženka… Musela za tím papírem běžet pěknou dálku.

            „Ten výkres pro vás musí být důležitý,“ zkonstatoval jsem.

            Vrátila pohled zpět na mě. „Je. Stál mě dost práce, Nemám chuť ani čas to dělat znovu. Vrátíte mi ho už?“ V jejím hlase zaznělo mírné podráždění.

            „Ano, jistě,“ odpověděl jsem, zatímco jsem pohledem znovu zběžně hledal Alkiru. „Kde je tahle loď?“ poklepal jsem na ústřední motiv kresby.

            Otočila se. „U mola za tímhle domem…“ odpověděla. „Vyznáte se v lodích?“ Její oči zářily životem, čistým čerstvým životem nezkaleným tíhou času. Hrály všemi barvami. Těmi nejsytějšími.

            „Ano, trochu,“ pousmál jsem se nad její otázkou. Obyčejná, nepříliš luxusní Alkira byla vlastně zrovna jednou z lodí, které jsem tu hledal. Podíval jsem se zpátky na tu dívku. Připadala mi tak známá. Jako bychom se už někde viděli. Po pravdě – jako bychom se znali už celou věčnost, což byl totální nesmysl. Takovou ženu bych si pamatoval.

            Znepokojení z jejího výrazu zmizelo. Zadívala se na mě zkoumavě, nejspíš dost podobně, jako jsem se musel dívat já na ni.

            „Neznáme se odněkud?“ zeptala se. „Mám dojem, že…“ odmlčela se.

            „Nemyslím si,“ odvětil jsem rychle, nejen proto, abych ji zbavil rozpaků. Znovu si rukou prohrábla vlasy a poletující prameny sevřela v prstech na zátylku. Potom pohledem znovu sklouzla k výkresu.

             „Tak vrátíte mi to?“ zeptala se znovu.

            Nemohl jsem se přinutit k pohybu. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči, jako by mi snad další zírání mohlo dát odpovědi na otázky, které jsem ani nedokázal zformulovat.

            „A-ano, jistě, promiňte…“ natáhl jsem se k ní zrovna ve chvíli, kdy i ona netrpělivě natáhla svou ruku k výkresu, aby ho vytáhla z mých rukou. Pohyby našich rukou byly protisměrné a její prsty minuly papír a dotkly se hřbetu mé ruky. Jemné mravenčení na kůži.

            Mravenčení?! Bože, to snad ne… To se nestalo už desítky let… - raději jsem rychle přestal počítat, beztak to nemělo cenu. Kromě toho jsem se nedokázal rozhodnout, jestli mě to těší nebo děsí. Spíš to druhé.

            Vytáhla papír z mé dlaně a několik chvil na mě ohromeně koukala. Doufal jsem, že ona si ničeho nevšimla.

Byl čas tomu udělat přítrž.

            „Promiňte, slečno, nemínil jsem vás zdržovat,“ řekl jsem rychle. „Těšilo mě.“ S mírnou úklonou jsem ji obešel a rychlým krokem jsem se vydal po kamenném molu. Pryč od ní. Alkira počká na jindy. Nehodlal jsem procházet kolem té dívky, abych si mohl loď prohlédnout, a potom kolem ní procházet znovu, až se budu vracet. Něco mi říkalo, že nejlíp udělám, když rychle zmizím.

            Kruci.

            Tmavé brýle jsem si vrátil zpět na nos a zrychlil jsem krok. Beztak mě čekaly důležitější věci.

 

- - -

 

Nedostatek starých budov v tomhle městě mě ničil. Prošel jsem skleněnými dveřmi perthské knihovny, která byla jen jednou z mnoha místních moderních budov. Ze začátku se mi to zdálo osvěžující, teď se mi už stýskalo po Londýně, po Anglii. Naštěstí se můj pobyt tady už blížil ke konci. Maximálně pár týdnů a mohu se vrátit. Tahle vyschlá oranžová země s palmami mi zrovna dvakrát netepala v žilách, ačkoliv moře tu měli pěkné a místní výrobci lodí si nevedli špatně. Posledních několik měsíců mi tu ale zjevně stačilo.

Knihovna byla jediným místem, kde jsem mohl přičichnout k vůni rybářských lodí mé rodné země. A někdy jsem to vážně potřeboval. Nebyl jsem zvyklý žít v tak novém světě, jeho kořeny byly na můj vkus moc mělké. A tak jsem čas od času zamířil sem – byl div, že tu Londýnský rybářský zpravodaj vůbec odebírali. Cestoval sem přes půl světa… Ale bylo to přesně to, co jsem potřeboval. Novinový papír plný lodí, ryb a písmen ve známém fontu, šustící v mých prstech. Co na tom, že moderní světlý prostor knihovny se náladou nevyrovnal jediné z rybářských chatřčí tam u nás. Díky novinám jsem tam tak trochu byl, na skok, jednou týdně.

Zamířil jsem rovnou do oddělení periodik. Byl tu samozřejmě i další anglický tisk. Jako obvykle jsem přelétl tituly. Byla tu trocha ode všeho. Ty, co za něco stály: The Daily Telegraph, The Times, The Guardian a další, i ty, co nestály za nic: The Sun, The Daily Mirror… a k tomu všechny možné další menší tituly. Pohlédl jsem dolů, téměř k zemi, k polici, kde byly ty nejméně důležité noviny a prohrábl jsem je. Mezi tituly se mihl i Zpravodaj.

Vytáhl jsem ho a v moment, kdy jsem se narovnal a uviděl ji přímo před sebou, mi to došlo. Tady jsem ji potkával. Pracovala tady, už několik týdnů, a mířila přímo ke mně. Tlačila vozík až po okraj naplněný knihami a podle výrazu její tváře jsem vzápětí uhádl okamžik, kdy mě poznala. Rozhodně to byla ona. Znovu ty dlouhé sytě hnědé vlasy, znovu ty oči. Kolikrát jsem tu o ni už pohledem zavadil? Ano, bylo to právě tady! V přístavu jsem ji neviděl poprvé.

„Znovu lodě?“ zeptala se celkem pobaveně, když zastavila vozík přímo přede mnou. Její pohled byl upřený na stránky novin v mé ruce.

„Ano, lodě,“ přitakal jsem. „Ale vám výkres tentokrát chybí, škoda.“ Ke svému překvapení jsem se usmál, když jsem se na ni podíval. Nejspíš proto, že mě nic chytřejšího nenapadlo. Měl jsem radši zdrhat? Nebo se mrzutě odvrátit? Nebo ji strhnout do náruče, zabořit prsty do těch vlasů, dotknout se jí, jakkoli? Protože tahle věc tepala někde na pozadí v mé hlavě, znovu, na chlup stejně jako poprvé.

Nadzvedla obočí, pohledem rychle zkontrolovala okolí a potom znovu upřela pohled přímo na mě. „Ne tak úplně. Vy to vědět smíte, řekla bych…“ Sklonila se a v dolní přihrádce vozíku odsunula stranou několik knih, pod kterými se objevily ohmatané kožené desky. Nadzvedla jejich cíp, a pod ním se objevily kresby. Spousta kreseb. Nepochybně jejích. Z toho kousku, který jsem z nich v té rychlosti viděl, jsem bohužel nedokázal určit, co na nich bylo. Kromě toho - oblast jakéhokoliv umění mi byla poměrně vzdálená. Pravděpodobně bych z nich stejně nic neusoudil…

Zvedl jsem k ní oči. „Děkuji za důvěru, slečno…“ zaměřil jsem svůj pohled na cedulku na její vestě, „slečno Blackburnová. Bez tužky a papíru ani krok, je to tak?“

Přikývla. „Studuji malbu.“ Mluvila tiše, nejspíš nechtěla, aby nás někdo slyšel.

Na okamžik jsem zavřel oči. Malířka… Když jsem je znovu otevřel, dívala se na mě, podobně jako já na ni. Vážně jsem nechápal nic z toho, co se mezi námi dělo.

Byla to ona, kdo pohled přerušil jako první. Zadívala se do země a stiskla rty.

„Myslel jsem, že pracujete tady,“ opáčil jsem mírně nepřítomně.

„Jen brigáda,“ hlesla a pohledem sjela k mé ruce, ve které jsem držel noviny. Na okamžik se na ní zastavila.

„To je rybářský list, není? Zajímáte se o rybaření?“ Vyptávání bylo zjevně vzájemné. Očividně nejen mě, ale i ji něco zdržovalo od toho se rozejít svou cestou.

„Nepřímo,“ odpověděl jsem a zvažoval, jestli to ještě trochu upřesnit. „Kde studujete malbu?“ zeptal jsem se namísto toho.

„Na umělecké universitě v Londýně.“

Zalapal jsem po dechu. „Prosím?“

„Umělecká universita v Londýně? Je na tom něco divného?“ Upřímně se zasmála.

„Ne… Vůbec ne. Já jen… Vy nejste zdejší?“

Zasmála se. „Ne, to nejsem. Erasmus.“

Přikývl jsem. „Jak je možné, že nemáte britský přízvuk? Musel bych to poznat.“

„Zato vy jste Angličan každým coulem,“ vyhnula se odpovědi. „Nezapřete se. Přízvuk, noviny… Co sem přivedlo mě, už víte. A vás?“

Usmál jsem se. Byla chytrá, všímavá. Zatraceně přitažlivá. Okouzlující. Jeden pramen jejích vlasů jí spadl přes oči a přejela si prsty po čele, aby to napravila.

„Vlastně to už víte,“ odpověděl jsem.

„Lodě?“ zeptala se.

Přikývnul jsem. Nejen to. Lodě byly jeden z důvodů. Ten veřejný. A ten pro ni zjevně nebylo těžké uhádnout.

„Ale rybář nejste…“ Dívala se na mě, její oči mě nadále zneklidňovaly.

„Corinne!“ ozvalo se za námi a mezi policemi se objevila starší žena.

Když mě zahlédla, zatvářila se omluvně. „Promiňte, potřebujete s něčím poradit, pane?“

Jen nerad jsem odtrhnul oči od … od Corinne a zadíval se na tu dámu. „Ne, děkuji. Všechno je v pořádku.“

„Potom nás, prosím, omluvte,“ řekla mým směrem a hned nato se otočila na ni. „Nemohu na ty knihy čekat celý den, už dávno jsi tam měla být.“ Špatně skrývala rozčilení.

„Ráda bych, paní Stephensnová. Ale tento pán mi stojí v cestě,“ Corinne se zadívala přímo na mě. Jako by v tom, co pronesla, mělo být víc, než co bylo vyřčeno.

„Ach, omlouvám se,“ udělal jsem krok stranou, aby mohla projet.

„Děkuji,“ řekla vlídně a protáhla se kolem mě. Její blízkost, když mě míjela, mě zamrazila až v kostech.

„Příjemné čtení, pane.“ Jejímu pohledu ještě chvilku trvalo, než opustil mou tvář, a když potom konečně odcházela, já sám zůstal ještě chvíli zírat na její záda a vlasy spadající přes její ramena.

Potom jsem zapíchl pohled do země a do svého zorného pole zvedl noviny, co jsem svíral v ruce. Na přední straně byla fotografie rybářské lodi u břehů Anglie. Nic nemohlo být vzdálenějšího této chvíli. Zaváhal jsem, jestli se mi zrovna teď chce se v myšlenkách přenést přes půl zeměkoule.

 

- - -

 

Snažil jsem se ty myšlenky zahnat, ale ne příliš úspěšně. Rozhlédl jsem se po stěnách svého hotelového apartmá.

Čekal jsem už několik dní a Aaron se stále neozýval. Měl jsem z toho čím dál horší pocit. Už by se přece mělo vědět, jestli se Christal dostala z drápů dolmery. Nemohla tam zůstávat tak dlouho, s každým dnem se nebezpečí zvyšovalo. Udělal jsem, co jsem mohl, abych pomohl starému kámoši. Teď nezbývalo než čekat. Nám všem, kdo jsme do toho byli zataženi. Nepochyboval jsem, že nejtěžší to čekání bylo pro Aarona.

Můj zrak padl na katalog Quintrexu. Hrábl jsem po něm v naději, že se jím rozptýlím. Jejich lodí jsem viděl už dost, přesto tu zbývalo ještě hodně co udělat. Na stránkách se před mýma očima měnily typy lodí a pomalu jsem se prolistovával k těm jednodušším, jak už bylo obvykle mým zvykem. Než jsem se nadál, od rybářských lodí jsem se dostal k osobním člunům. A přímo před očima se mi objevily hnědé rozevláté vlasy nad bílou palubou. Její hnědé rozevláté vlasy.

Zásah. Přímo pod pás.

To bylo přesně to, o co jsem neměl zájem.

Ale namísto toho, abych se dal dohromady, objevil se mi před očima další obraz – malá písmena vyskládaná na kartičce připevněné na její vestě: Corinne Blackburnová.

Nepodobala se žádné z mých předchozích žen. Tedy, přesněji řečeno, žádné z těch třech žen. A přitom se mi zdálo, že s každou má něco společného. Při tom málu, co jsem o ní věděl, docela pozoruhodná záležitost. Ano, jistě. Byla okouzlující. Ale byl to přesně ten typ, kterému jsem se už léta vyhýbal. Ten, který se mi mohl snadno dostat pod kůži. Ne, nebránil jsem se společnosti, ale nemohl jsem dovolit, aby to zašlo příliš daleko. Neměl jsem co nabídnout. Proto jsem svůj výběr omezoval na to, čemu jsem nemohl tak snadno podlehnout.

Zavřel jsem oči, abych odehnal vzpomínky, které mě už roky nutily zbavit se citu, náklonnosti… a něčí opravdové blízkosti.

Tahle Corinne byla taky jenom člověk. Rovná se: zakázaná oblast. Neměl by být takový problém obratně kličkovat a vyhnout se čemukoliv… nejistému. Jako už tolikrát předtím. Ženy a dívky, kterým jsem už dokázal zmizet z hledáčku, se jen těžko daly spočítat.

Ušklíbl jsem se a vrátil jsem se ke katalogu. Pro jistotu jsem přelistoval na úplně jinou stranu. Á, ano, velké pracovní lodě, to je ono. Jistá půda. Spousta lodí a spousta chlapů tahajících z nich náklad a další spousta chlapů obsluhující sítě. Šlo to, dokud jsem neuviděl její sytě hnědé vlasy a její dobře stavěnou postavu, jak vší silou tahá sítě spolu s nimi.

Ksakru. Praštil jsem katalogem o stůl, vstal jsem a odešel do koupelny. Mé pohyby byly naučené a za chvíli jsem si po tvářích roztíral pěnu na holení. Byl čas myslet na praktické věci. Hned ráno jsem měl jednání. Bohužel ne v přístavu, ale v jedné z těch obřích do nebe šplhajících budov v centru, postavených ze skla a oceli, kterou jsem tak nesnášel.

Jen co jsem sjel břitvou po tváři, ozval se zvonek.

Aaron? Nezdržoval jsem se stíráním pěny a zamířil ke dveřím. Skrze kukátko byly ve tmě na druhé straně vidět jen dvě nepatrná zelená zablýsknutí. Rozhodně jeden z nás.

„No tak, Dirku, to jsem já…“ Známý hlas, který ve mně probudil rozčilení.

Otevřel jsem.

„Konečně, příteli…“ vyhrknul jsem rovnou ve dveřích. „Pojď dál, honem. A dej mi minutu.“ Vrazil jsem do koupelny, opláchl pěnu a chvatně se utřel do ručníku.

„Výborný look, Dirku,“ pousmál se Aaron nad stylem mého oholení. „Rád tě vidím,“ dodal potom vážně.

„A já tebe! Ale k věci. Mluv, když už jsi konečně tady.“ Kývl jsem hlavou ke křeslu a naznačil jsem, ať se posadí.

Zavrtěl hlavou. „Nemám moc času. Ale chci, abys to věděl. Christal je zpátky. A už je jí líp. Děkuju, bez tebe by to nejspíš…“

„Díkybohu,“ přerušil jsem ho s úlevou a chvíli potom jsem váhal, jestli se zeptat. „Jak zlé to bylo?“

Aaron zabodl pohled do země a potom se otočil k pultu, na kterém u mě vždycky stál bourbon. „Můžu?“ zeptal se jen.

„Jistě,“ mávnul jsem rukou k baru. „Víš, že se nemusíš ptát.“

Nalil si do sklenky, a než ji vypil, otočil se na mě. „Vedle Christal teď ještě dlouho nevypnu, myslím, že mi pár kapek zrovna dneska bodne.“ Hodil to do sebe. „Chodím vedle ní po špičkách. Dolmera ji nešetřila. Bude chvíli trvat, než se z toho sebere. A musí si být jistá, že se o mě může kdykoliv opřít, tak jako vždycky dřív.“
            Měl jsem tušení, co se dělo. Ale neměl jsem odvahu se zeptat. Až mi to nakonec řekl sám. „Zacházeli s ní zle, skončila v mistele. Její vyčerpání dosáhlo krajnosti, málem to nepřežila…“

Hrklo ve mně. To bylo přesně to, čeho jsem se děsil. Poslední fáze nesmrtelných před smrtí. Normálně bezvědomí mistely  nebylo nebezpečné. Byl to neuvěřitelně účinný způsob, kterým naše tělo v extrémních podmínkách smrti odolávalo. A za normálních „lidských“ podmínek jsme se nemohli dostat dál než tam. Dříve či později jsme se z tohohle úsporného programu vrátili k životu. Naše tělo neznalo smrt. Ne tak jak ji znají lidé. Ale v dolmeře byla situace úplně jiná. Ruka tamních nesmrtelných, zoufalých a nebezpečných, ji mohla o život připravit. Byla tak zranitelná!

„A?“ zeptal jsem se rychle.

„Dostali jsme jí odtamtud včas. Probrala se teprve včera potom, co jsme jí poskytli vše potřebné.“

Nasucho jsem polknul. „Jak dlouho byla mimo?“

Podíval se mi do očí. „Tři týdny. Ale jakmile tam už jednou seš, je jedno, jak dlouho, ne?“ ušklíbl se a já musel chtě nechtě kývnout. Mistela  mohla trvat třeba celá staletí, pokud to nešlo jinak, a pokud se za tu dobu pro bezvědomou oběť nepříznivých okolností nenašel žádný zákeřný vrah z našich řad.

Rozhostilo se ticho, navzdory tomu, že jsem se ohledně Christal měl ještě dost co ptát. To počká na jindy. Na klid.

Aaron se otočil a odložil sklenici na pult. „Musím se vrátit. Nehodlám ji teď nechávat samotnou. Předpokládám, že Lester tady s tebou není?“

„Ne.“

„Takže nic nevíš. Možná bys rád věděl, že Král dal svolení k obřadu. Bude nás o jednoho víc.“

„Aha…“ Pozvedl jsem obočí. „Nepochybuji, že to je někdo výjimečný.“

„Jak jinak…“ opáčil. „Kdyby nebyla, má smůlu.“

„Žena?“

Přikývl.

Nadzvedl jsem obočí podruhé. „Kam půjde, už se ví?“

„K tobě, na střed. Do mediry. Bude se mít stejně dobře jako ty, ty prevíte.“

Ano, medira byla rozhodně lepší místo k životu než tercera a Aaron o tom věděl své. Kvůli Christal se vzdal výhod druhé vrstvy nesmrtelných a přešel o stupeň níž. Na poslední příčku, která patřila do našeho světa a která ještě nebyla podsvětím.

 „Pochází z dobře postavené rodiny ze Švýcarska,“ pokračoval. „A víc o ní nevím.“

„Ani její jméno?“

„Ne. Ale nás se to zase tak netýká, řekl bych.“

Kývnul jsem, načež Aaron zamířil ke dveřím. U nich se zastavil. „Ještě jednou díky. Vážně - díky.“

Do vteřiny se ozvalo klapnutí zámku ve dveřích. A ve mně se naplno rozlila úleva z dobře vykonané práce. Úleva. Pro jednou to zase bylo za námi.

Prohrábl jsem si vlasy a vyrazil znovu do koupelny. Postavil jsem se před zrcadlo a sáhl na vypínač. Jakmile jsem se ho dotknul prsty, světlo nad zrcadlem oslnivě bliklo, než se rozsvítilo.

Podíval jsem se na svou dlaň a přejel po ní dlaní druhou rukou. Zřetelně jsem cítil teplo a puls pod napjatou kůží. Jako by se přímo pod ní odehrávala bouře. Dost známý pocit.

 Měl bych s tím něco udělat, než se něco stane. Je nejvyšší čas. Zvláště, když vezmu v úvahu mravenčení – to mravenčení, když jsem se jí dotknul. Od té doby mě to znepokojovalo. Co mělo znamenat? Přehnaná reakce mé kůže na náhodný dotyk nebo… nebo v tom hrála roli i ona?

Druhou možnost jsem vyloučil. Něco takového se stávalo dost vzácně. To nemohlo být možné.

Mnohem spíš se má vlastní vnitřní síla začala vymykat mé kontrole. Prostě s tím něco udělám. Ať je klid. Jen co bude příležitost.

---