Most

Most

Most. Paneláky rozsypané kolem široké asfaltky. Jsou jako domky ze stavebnice opuštěné v dětském pokoji, kde už si nikdo nehraje. Je pátek dopoledne a jenom pár postav se plouží tou širokou ulicí od nádraží k městu, někdo má kočárek, někdo pejska, každý svůj stín. Antikvariát v pátek neotevírá, hlásí dělník z lešení; i antikvariát je tady v paneláku, tak jako  soud. Jdu zpátky k nádraží. Na perónu mi nabízí místo holčička. Pak se představí a zeptá se, kam jedu, ukáže mi digitální hru a nechá si otevřít limonádu. Její matka mi omluvně říká, že je nemocná. Možná je ale její bezprostřednost, organicky snad způsobená mentální vadou, odpovědí Mostu obtěžkanému starostmi: podržet si naivitu dítěte.   

Teplice

V Teplicích už do vlaku nastupují úplně jiní lidé. Ještě to není to metropolitní sebevědomí, směšně zduřelé, ale už se tu rýsuje jáská distance: už si vás dvakrát prohlédnou skrze sklo kupé, než si přisednou; už hovoří tak, abyste si mysleli, že mezi sebou chovají vzácné tajemství.

Ústí nad Labem

Za Ústím, hned u řeky, postavili osadu havranů. Mají i pár karavanů, protože dobu kamennou vystřídala doba gumová. Je pátek, polední sluníčko jim píchá do ešusů s polévkou a v oparu z horkých nudlí se otevírají nápady, jak se nejlépe přenést v čase. Budou trénovat střelbu lukem? Žvýkat kůže? Vyrábět nástroje z kostí? Asi si nakonec otevřou pivo a naladí wifi. Na fejsbůku pak svedou dobrou pranici se znepřátelenou tlupou. O co vlastně? Digitální pravěk.

Praha

I deště tady v Praze bývají líné, rychlou chůzí jim snadno unikneš. A tak jdeme Václavákem s pár kapkami v zádech, holky ze Španělska se stihnou ještě vyfotit před Wiehlovým domem, v němž sídlí knihkupectví, ale jejich kamarádi, kterým pak fotky zpřístupní na fejsbůku, budou tajemství mokrých triček hledat marně. To ve Valencii, tam se umí vody jinak otevřít, přemítají snílci.