Dvě jizvy: 4 - Nechci?! / Improvizace

Nebyl na to čas. Jo, tu věc jsem odkládal už dlouho, ale ještě to prostě vydrží - umiňoval jsem si, zatímco mým tělem hýbalo napětí. Prsty se mi třásly a v útrobách mě pálilo. Ale muselo to ještě počkat.

Teď byly na programu jiné věci. Hlavou mi vířily výsledky jednání – další smlouva byla na spadnutí – podmínkou ovšem bylo, že vyhovím jejich dodatečných požadavkům na délku, váhu a zajištění lodi. A navíc rychle, jinak přijmou jiný návrh. Jenže k tomu, abych to dokázal přepracovat, jsem potřeboval tu zatracenou příručku. A jediných pár výtisků, které se v tomhle městě daly sehnat, bylo… v knihovně. A ještě k tomu jen na prezenční zapůjčení. Když mi to došlo, tiše jsem zaklel. Ještě donedávna by nebyl problém se tam zastavit, tak jako x-krát předtím. Ale teď?

Ok. Tak se prostě vyhnu oddělení periodik a vůbec raději celému spodnímu patru a budu doufat, že její pole působnosti nesahá o moc dál. Nechci ji znovu potkat. Ne, protože vím, co by to znamenalo.

Nechci?!

Jak dlouho ještě dokážu vězet v téhle díře, která nemá dno? Jak dlouho ještě se budu snažit nepřichytit žádné z jejích zdí…

Jasně, že vím, jak skončil můj poslední „vztah“, dá-li se vůbec tak obyčejné slovo v tomhle případě použít. Ten poslední stejně jako ty před ním. Ano, věděl jsem ztraceně dobře, jak skončily všechny ženy mého života. Ale posledně to bylo nejhorší. Posledně jsem podlehl. A to je něco, co už víckrát neudělám. Nejsem surovec, abych tohle provedl třeba jen jedné jediné další ženě. Jednou stačilo. A kromě toho, že to skončilo tak, jak to skončilo, jsem se přesvědčil, že tohle prostě nemá řešení. Tudy cesta nevede. Pokoušet se zapustit kořeny mezi lidmi byla kolosální pitomost.

Blížil jsem se ke knihovně rázným krokem, jako bych mířil do boje. A jakmile jsem spatřil odlesky v jejích velkých oknech, mým tělem zacloumalo očekávání. Možná ji přece jen potkám…

Hergot.

Sám sobě jsem se zašklebil do ksichtu, a kdyby to šlo, dal bych si přes hubu. Ale nešlo to. A tak jsem prostě zatlačil do dveří a ocitl se uvnitř toho zatraceného místa. Výtahem jsem se neobtěžoval, zamířil jsem rovnou na schody a vrazil na oddělení technických publikací. Jeden počítač byl volný, paráda. Vytáhl jsem průkazku s magnetickým pruhem a zalogoval se mezi žádosti o výpůjčky.

Tohle jsem chtěl mít sfouknutý, jak nejrychleji to půjde. Netrvalo dlouho a jedna z knihovnic mi vydala knihu, kterou jsem potřeboval. Vrazil jsem si ji do podpaží a usadil se k jednomu ze stolů z obou stran stíněných přepážkou. Na stole jsem rozprostřel technické plány, které jsem měl s sebou, a hned vedle nich vypůjčenou knihu.

Jo, nehodlal jsem ztrácet čas, zároveň jsem ale nemohl příliš spěchat. Nějakou dobu potrvá, než dám dohromady všechno, co potřebuji. Celkem paradox – jeden by řekl, že už o tomhle musím všechno vědět, ale vůbec ne. Jako všechno ostatní i postupy ve výrobě lodí se stále vyvíjely. A pokud jsem se chtěl udržet ve hře, musel jsem dobírat nové karty. Kromě toho, smlouva s Quintrexem by byla víc než příjemná… Moje lodě by se od té chvíle vyráběly na všech kontinentech. Ta představa se mi vážně líbila.

„Pane Sextone?“ vytrhlo mě ze soustředění mé vlastní jméno vyslovené nahlas. A v příští vteřině jsem ztuhnul, když mi došlo, kdo ho vyslovil.

Otočil jsem se. Corinne stála pár kroků za mnou a v rukách držela noviny. Štos novin. Ve vzduchu se okamžitě zvedlo napětí. Plíživé, zrádné a podmanivé.

Výborně. O tohle přesně jsem nestál.

„Slečno Blackburnová. To je ale náhoda.“

„Není to tak úplně náhoda…“ usmála se. „Všimla jsem si, když jste prošel dveřmi. A vzhledem k tomu, že nesu noviny k archivaci, napadlo mě, že byste možná měl zájem o poslední Rybářský zpravodaj?“

Čím dál tím líp… Jedna krásná, nebezpečně okouzlující, milá, mírně vtíravá mladá dáma se zajímá o to, abych měl co číst.

„To je od vás milé. Děkuji.“

Přišla až k mému stolu a položila na něj štos novin, který měla v náručí. Hned vedle mých plánů.

„Moment, najdu vám to. Dala jsem ho někam nahoru,“ začala se probírat novinami, přitom její zrak padl na předmět mé dosavadní činnosti. „Takže jste lodní architekt nebo tak něco? Proto vás tyhle věci zajímají?“

Lodní architekt… „Dá se to tak říct, ano.“ Chvíli jsem sledoval její prsty, jak se hbitě probírají novinami. „A co vy? Stále malujete lodě?“ Měl jsem si chuť vynadat. Měl bych ji taktně odkázat do patřičných mezí, ne se s ní bavit.

Její prsty přestaly prohledávat noviny, zatímco její oči zůstaly upřené na můj návrh. Těma se zastavila na malém nákresu v rohu plánu, přibližně zobrazujícím připravovanou loď tak, jak bude vypadat. „Zrovna tohle mi nejde. Technická kresba… Ryze technická. O to jsem se pokoušela v přístavu,“ zasmála se. „Má to být jedna ze stěžejních prací tohohle ročníku. Budu s tím mít ještě dost práce. Navíc zrovna tady na to dávají extra důraz.“

Znova začala probírat noviny.

„A co vás baví, co vám jde?“ zeptal jsem se po další chvilce ticha.

„Portréty… Hlavně portréty. Už čtyři měsíce dokonce vedu na místní střední škole kurz pro uchazeče.“

Probrala pár dalších novin a jedny vytáhla. „Tady je to. Prosím.“

Nehodlal jsem riskovat další dotek. Zvláště teď ne. Co na tom, že jsem byl zvědavý, nakolik můj poslední vjem byla jen náhoda - na tom nezáleželo. Nehodlal jsem se s ní vídat, tak nebo tak.

„Dejte mi to sem, děkuji,“ odpověděl jsem a ukázal na desku stolu.

Podívala se na mě, jako by ji to překvapilo, potom položila noviny doprostřed mého výkresu a natáhla se přes něj na jeho vzdálenější roh. Prsty se zastavila nad kresbou lodi.

„Můžu?“ Otočila se na mě.

Zvedl jsem ruce a položil dlaně na roh jedné z přepážek, která dosahovala až k mé hrudi. „Beze všeho…“

Postoupila k prostředku stolu a prsty přejela přes malbu. „To je přesně ono… Provedení sice nestojí za moc, ale ten styl, ta preciznost…“

V tu chvíli stála asi jen kousek ode mě, mírně přede mnou. Cítil jsem její vůni. A bylo to horší a horší. Neměla by být tak blízko. Ale říkal jsem si o to, nemohl jsem se divit. Co na ní bylo, že jsem si ji nechtěl odepřít?

Znenadání se otočila, zvedla ruku a položila ji na mé prsty na hraně zástěny.

„Vy byste mohl…“ Větu nedořekla. Mými prsty projel výboj a ona ucukla. Tentokrát to musela cítit, zatvářila se překvapeně. Rychle jsem vrazil ruce do kapes.

Takže se mi to napoprvé sebeméně nezdálo. Vážně to tu bylo, mezi námi.

„Mohl bych co, slečno?“ zeptal jsem se, mírně roztrpčeně.

„Co to bylo?“ zeptala se a udiveně se dívala na vlastní ruce.

„Nejspíš statická elektřina. A co bych podle vás mohl?“ zopakoval jsem otázku.

„Mohl byste malovat, zdá se mi, že na to máte prsty…“ Mávla rukou směrem k mým kapsám. „Zkoušel jste to?“ To, co říkala, ale očividně nebylo to, co nyní zaměstnávalo její mysl především.

„Ne, to jsem nezkoušel,“ můj hlas zněl chladněji, než jsem zamýšlel. „Ale už chvíli zkouším přijít na jednu věc.“

Postavila se ke své hromádce novin. „Na jakou?“

„Jak to, že víte, jak se jmenuju?“

Pokusila se neprozradit rozpaky. „Patříte mezi naše návštěvníky. Máte tu registraci.“ Nasadila sebevědomý tón, kterým mě chtěla přesvědčit, že na tom není nic neobvyklého. Roztomilé, ale neúčinné. Musel jsem se pousmát.

„Slečno Blackburnová, chcete říct, že víte, jak se jmenují všichni zde přítomní návštěvníci?“

Prohnula rty a podívala se na mě, zpříma a upřímně. „Všichni ne. Ale vás nebylo těžké najít. Chvíli potom, co jsem vás viděla přijít, se mezi přihlášenými objevil požadavek na knihu o lodích…“

Usmál jsem se. Nachytal jsem ji a bylo to tak snadné. Ale nezdálo se, že by jí to vadilo. „Takže jste mě hledala… úmyslně.“ Těšilo mě to. A zároveň štvalo.

„Byla jsem zvědavá,“ řekla pomalu a nespouštěla ze mě oči. Z jejího přiznání a z toho pohledu téměř mrazilo.

Byl nejvyšší čas přestat si hrát s ohněm. Tahle hra už začínala pálit.

„Mohl bych na vás dát stížnost pro zneužívání osobních informací.“

Překvapeně zamrkala. „Uděláte to?“

Sálala z ní přiměřená dávka drzosti a sebevědomí. Dobře věděla, že ne. A dobře věděla, že se může takhle ptát. Jako by mezi námi existoval ještě jiný komunikační kanál než jazyk. Jako by věděla, že kdybych byl na jejím místě a ona na mém, udělal bych přesně to samé.

„Ne,“ odpověděl jsem a ušklíbl se. „Ale ocenil bych, kdybyste mi už nenosila noviny a nepletla se mi do cesty. A byl bych vám vděčný, kdybyste už neprohledávala mou registraci, pokud vás k tomu nepřivedou vaše nezbytné povinnosti.“

Dívali jsme se jeden na druhého, znovu, nepřiměřeně dlouhou chvíli. Její krásné rty, její oči, jejich pohled, její krásné husté vlasy, výborná postava… Přitahovala mě vším, co na ní bylo. A nechtěl jsem tomu vzdorovat. Vtahovala mě do své přítomnosti a já ji chtěl vtáhnout do své. Jako bychom jeden s druhým rezonovali, mimo tuhle realitu, mimo obyčejný svět. Ale právě to mě znovu ujistilo, že jediná správná cesta je cesta pryč.

V krku jsem měl sucho. „Ještě jednou vám děkuji za noviny a za… za vaši snahu. Zpravodaj později vrátím na své místo. Teď už se ale potřebuji soustředit na práci, pokud dovolíte.“

Chvíli na mě zůstala zírat. „Samozřejmě, jak si přejete, pane,“ ušklíbla se nyní pro změnu ona a její tón získal znatelný pichlavý přídech. Rychle posbírala noviny a bez jediného dalšího pohledu na mě odešla uličkou mezi stoly. Možná byla uražená, možná zklamaná, možná dotčená. Nedivil jsem se jí. Nezachoval jsem se zrovna jako gentleman… Ale lepší dotčená než… zničená, zlomená, nešťastná.

Promnul jsem si prsty, ve kterých jako by mi zůstal kus jejího náboje, kus života, kterým sálala. Byl čas dodělat, co jsem potřeboval, a zmizet odsud. Přinutil jsem se vrátit k práci.

 

- - -

 

Večerní světlo už dávno padalo oknem na zdi mého hotelového pokoje. Kreslil jsem snad celý den. Položil jsem tužku, vzal jsem do ruky indexační lístek a sáhl po propisce. V ten okamžik po jejím hladkém kovovém povrchu sklouzla jiskra a mou dlaní proběhlo teplo.

Kruci, ještě že už to skoro mám. Nejpozději dnes v noci s tím musím něco udělat. Mohl bych někomu neúmyslně ublížit a z toho by nekoukalo nic dobrého pro mě ani pro něj. Nehledě na další rizika. Holt, daň za nesmrtelnost.

Vypisoval jsem rozřazovací údaje k výkresu, abych ho mohl uložit, a přitom jsem přemýšlel, co v noci podniknu. Nakonec jsem lejstro zabalil a vložil do skříně. Další schůzka v Quintrexu je až za dva dny. Do té doby na tom možná ještě něco upravím, uvidí se.

Vrátil jsem se k rýsovacímu prknu a vypnul lampu svítící nad ním. Potom jsem vytáhl přívodní šňůru ze zdi a sevřel její kolíky mezi prsty. Lampa se jako na povel znovu rozzářila, což mě ani trochu nepřekvapilo. Sledoval jsem jen jak hodně a jak ochotně. Resumé: dost ochotně. Teplo a brnění v prstech, které se přitom vytvářelo, bylo příjemné. Ale potřeboval jsem víc, mnohem víc. Zamyslel jsem se nad plánem pro tuhle noc.

O několik hodin později jsem seděl za volantem půjčeného elektročlunu a vzdaloval se od pobřeží. Pochopitelně jen na přiměřenou vzdálenost, nepřesahující bezpečnostní limity pojišťovny, u kterých měla půjčovna své lodě zapsané. I to bohatě stačilo, abych se dostal z dohledu nepovolaných očí. Vypnul jsem motor a zkušeně otevřel kryt, pod kterým byl motor uzavřen. Tyhle moderní vynálezy - mělo to něco do sebe. A pro mé účely to bylo velmi užitečné. Vyndal jsem baterii, přičemž jsem si dával dobrý pozor, abych se nedotknul žádného z drátů dříve než v pravý čas.

„Takovou jízdu jsi ještě nezažila, holka…“ pousmál jsem se k lodi a sevřel jsem v prstech jedné ruky oba přívodní kabely. Do druhé ruky jsem chytil volant a na chvilku se zarazil.

Teď už stačilo jen povolit stavidla… ale ne moc, jen tak, aby to dáma pode mnou snesla.

Zavřel jsem oči. Věděl jsem, že i když to nebude úplně ono, bude to intenzivní. Ne přímo volný pád, spíš řízený seskok, ale to postačí. Cítil jsem se jako puma těsně před detonací a byl jsem si jistý, že jakákoliv úleva v tuhle chvíli bude znamenat slast. V dlaních jsem cítil jemné svrbění na koncích drátů. Nešlo to už déle kontrolovat. Stačilo jen povolit a přesně to jsem udělal.

Mým tělem, paží, prsty, projela horká vlna síly. Motor se v ten samý okamžik rozběhl do vysokých otáček. Tenhle pohon nebyl žádný drobeček, podobně jako celá tahle mořská elektrokráska… Loď vystřelila a rozřízla hladinu pod sebou, před ní byly desítky metrů volného prostoru.

Na pár chvil jsem zavřel oči a poddal se tomu. Za zavřenými očními víčky mi vybuchoval rudý ohňostroj a proudící energie se drala ven jako splašení koně. Netoužil jsem po ničem jiném než to nechat rozhořet naplno… Nechat se tím strhnout. Tak jak to má být. Ale to, co by pro mě bylo nejlepší, by loď spálilo, energii mohla přijímat jen postupně. Musel jsem se ovládat. Hmátl jsem po volantu, přinutil se otevřít oči a zaostřit. Zatnul jsem zuby a držel hranici, kterou jsem si mohl dovolit. A i tak jsem cítil uvolnění, které mě nutilo začít zhluboka dýchat. Mé tělo vibrovalo.

Přede mnou nebylo nic než černá tma a hladina, na které se odrážely pobřežní světla. A loď přitom svištěla podél pobřeží, úzký pruh světla před lodí osvětloval vlny, loď na nich poskakovala a voda se tříštila kolem mě.

Ne, tohle nebyl nejlepší způsob, jak se vybít, to vážně ne. Tahle projížďka byla čistá improvizace. Ale tatam byly časy, kdy jsem mohl dělat prakticky cokoliv. Znal jsem jen jediný způsob, který byl „akorát“ a který stál za to. Ale dneska byla jiná doba, svět byl pod drobnohledem, veškeré anomálie a zvláštnosti byly ostře sledované. Nezbývalo než najít jiné způsoby. A v současné chvíli jsem byl vděčný za jakýkoliv z nich.

Nevím, kolikrát jsem přejel podél pobřeží pod světly Fremantlu, než moje síla začala slábnout. Loď viditelně zpomalila. Sundal jsem prsty z kabelů a motor utichl. Dýchal jsem zlehka a čistě. Zátěž, co mě tížila poslední týdny, byla pryč. Úleva nebyla stoprocentní, bylo to pomalé a těžkopádné. Ale i tak to bylo od dost lepší.

Na celé téhle věci s nesmrtelností bylo pár drobných vad. Třeba nesmrtelnost sama. Nikdy nekončící, ničím nerozdělený čas. A kromě celé řady dalších věcí třeba i tohle. Energie se hromadila, aniž bych to mohl nějak kontrolovat. Moje tělo fungovalo jako gigantická sběrna síly a nikdo se mě neptal, jestli se mi to líbí nebo ne. Na mně bylo vždycky vymyslet, jak se toho zbavit a tahle hra byla stejně protivná a neodbytná jako sex. Téměř neznatelně jsem se pousmál: pravda – když se to udělalo správně, byl to i podobný zážitek. Ale na správně ubývaly příležitosti.

Když jsem vracel baterii na své místo, zůstávalo na mých dlaních ještě jemné brnění.

Jako s ní, s Corinne… Ušklíbl jsem se.

A potom znovu. Jako bych snad předem nevěděl, že nebyla nejmenší naděje, že na ni právě teď nepomyslím. Vlastně mě docela udivilo, že jsem si na ni nevzpomněl před chvílí, když se pode mnou loď pohybovala mou vlastní silou. Když mnou probíhaly vlny napěchované energie, která byla tak silná, že by dokázala rozetnout stoletý strom na dvě půlky. Vzpomenout si na ni v tu chvíli by dávalo o dost větší smysl.

Usmál jsem se. Brnění na její kůži – to byl jen náznak toho, co bych jí mohl nabídnout… pokud bych mohl. Slad se v mých vzpomínkách míchal s hořkostí.

Ve chvíli, kdy jsem zajížděl do přístavu, siluety lodí mi připomněly její kresbu.

 

- - -

 

„Kolik jí toho vzali?“ zeptal jsem se konverzačním tónem a zamíchal ledem ve sklenici skotské na omšelém gauči v Aaronově bytě. Christal spala vedle v ložnici, stále ještě byla zesláblá natolik, že potřebovala spát téměř neustále. Ve všech směrech o ni ale bylo postaráno, teď potřebovala jen čas… a Aarona.

Podíval se na mě. „Dost. Ti zmetci si podle všeho přišli na svý. Vysáli z ní skoro všechno, zbylo jí jen tolik, aby vůbec mohla dýchat. Počítal jsem to… Byla tam celých devět dní.“ Zavrtěl hlavou a na chvilku se odmlčel. „Dirku, nebýt tvého postavení a tvých kontaktů… radši si nepředstavuji, jak by to dopadlo. Sám bych neměl šanci, ze své nively… Nikdo by mě neposlouchal. Ti dva, co jsi mě za nimi poslal, byli třída… A stačilo zmínit tvé jméno…“

„Douglese i Stevena znám dobře sám. Mluv o Christal,“ přerušil jsem ho.

„Jo…“ zavrtěl se v křesle, jako by se mu sedělo nepohodlně, a na jeho obličeji se objevil nepřístupný tvrdý výraz. „Vytáhli jsme ji z pekla. Zajali ji, spoutali ji a tahali to z ní po dávkách, aby sami nezhebli. Víš, jak to tam chodí, každý ten parchant si chtěl líznout. Naštěstí skupina, která ji zajala, byla dost silná na to, aby si svou kořist ubránila. To jí nejspíš zachránilo život. Kdyby se k ní dostali i ostatní… zabilo by ji to během prvních pár dní, přišli bychom pozdě.“ Ošil se při té představě a rty se mu zkroutily do kyselého úšklebku. „Šetřili si ji, aby jim vydržela co nejdýl. Svině.“

Nepatrně jsem si poposedl. „Takhle nemluv. Vím, že to málem stálo život tvé ženy, ale… Všichni tam jsou proto, že zkrátka neměli to štěstí co my. Nejsou tam dobrovolně, nechtěli tam. A podsvětí je samo k sobě kruté. Na jejich místě bychom na tom byli stejně.“

Propíchl mě pohledem. „Jsou to odporný šmejdi, ti říkám. Opovaž se jich přede mnou zastávat. Ne teď, když Christal leží vedle zmlácená a… zneužitá.“ Poslední slovo bylo tak hořké, jak jen mohlo být.

Rozhodně nebyl ten správný okamžik bránit před ním trpký osud těch, co skončili v dolmeře. Nakonec byli svou vlastní obětí. Čím déle v tom marastu dokázali přežít, tím méně byli tím, čím byli dříve.

„Dals jí kus ze svého?“ zeptal jsem se radši.

„Kdybych mohl," odpověděl nespokojeně, „už dávno bych to udělal. Ale je moc slabá. Všechno v ní je… přeházený, potrhaný. Nemají cit, nevědí, jak na to. Udělám to hned, jak to půjde. Teď bych ji nejspíš spálil.“

Přikývl jsem. „Jak dlouho budeš čekat?“

„Několik dní.“ Dopil zbytek své sklenice. „Nebo aspoň tak to říkal flevor.“

„Jo, je dobře, že ji viděl doktor." Nasál jsem mezi rty trochu whisky s rozpuštěným ledem. Výborný pití. „Na několika dnech už nezáleží. Důležitý je, že se o ni už nemusíš bát.“

„Jo,“ přikývnul. „Dlužím ti. Sakra dost ti dlužím."

---