Jindy

Na dotek od slunce 
ve vodách očí jsem
dívám se, jak hvězdy hasnou
a den, který povstal z popela noci
jako Fénix, jenž střídá jména týdnů
je přikován ke skále Prométheově 
kterou je toto město 
za světlo, kterým mne vylamuje z jesenických temnot 
a prostořeké trhovkyně s dirndly ve vlasech si dávají ruce v bok 
ve vchodech německých činžáků 
které tu v Šumperku zbyly
když vidí návraty mých stínů 
zpět ke snu mého těla   
špinit chodby ještě lesklé slzami i od hadrů na podlahu
přesto, že dávno mrtvé jsou
teď kdy poštovní holubi 
jimž bereme křídel ve chvíli naší smrti
kladou do schránek vejce vůní papírů dávných dopisů
z válek, cest a transportů  
jejichž slova vyvádím k letu v této vteřině mezi propastmi  
kdy černé kočky splývají s asfaltem a sudetskými střechami
záleží, zda člověk nebo anděl právě jsem 
a zůstává u představ mnohého 
jako u polibku, který pošleš v myšlenkách 
jako u doteku, o kterém sníš
jako při modlitbě, která je tak krásná, že není možné ji vyslovit nahlas 
neboť její výška by ji sklonila k zemi jako věž v Pise 
a ona, podobna trávě pak 
rezivá a uschlá podzimem jako dospělá 
ztratila by svůj oheň
a tak ani vy ji nesmíte znát, i když ji sami nosíte v srdci   
v okamžiku lásky 
kterým jako jindy nezávidíte ptákům, jež jako malé černé tečky 
mizí pohledům
neboť z výšky vlastní vidíte je