Kulatý dům

Paralelní či minulé životy? Nebo jen představivost? Každopádně příběh z dob minulých...

Dům na okraji vesnice byl tichý, jen plamínky ohně osvětlovaly jeho oblé stěny a ve vzduchu se neodbytně vznášel nezaměnitelný pach krve. Pronikal snad až do morku kostí a Aldan věděl, že se toho pachu už nikdy nezbaví. Hlavou se mu honily snad tisíce myšlenek a přitom cítil tak ukrutnou prázdnotu, že nedokázal žádnou z nich zachytit. Nepřítomnost jakékoliv ostré hrany ho najednou nesmyslně popudila – Keltové přece nikdy nestavěli kulaté domy…

 

Aldan byl všeuměl. Chodil od vesnice k vesnici, kolik jich okolo řeky bylo a všude, kde se zastavil, využili lidé rádi jeho zručnosti. Vyráběl hliněné nádoby, uměl pracovat se dřevem a pro každého měl povzbudivé slovo i moudrou radu. Za svůj život toho hodně viděl a navíc cit a energii, s jakou přistupoval ke každé práci, přenášel i do lidí, kteří se s ním setkali, a tak kamkoli zavítal, každý s ním rád promluvil a vyslechl příběhy, kterých měl vždy do zásoby.

Cenou za tento způsob života bylo to, že jeho vlastní dům zůstával prázdný, protože trávil téměř celý rok na cestách a vracel se domů jen na krátko. A tak si jeho okolí zvyklo, že je sám a nikdo si nedovedl představit, že by tomu někdy bylo jinak, přestože jak čas běžel a Aldan stárnul, byl pořád pohledný muž.

Jednoho jarního dne Aldan doputoval do vzdálených míst více na severu, kde půda nebyla tak úrodná a lidé neměli moc toho, co by mu za jeho služby nabídli. Byli to chovatelé koní a byli milí a pohostinní, tak byl rád, když mu jeden muž nabídl za jeho služby nocleh a skromnou večeři.

Rodina toho muže byla velká, na první pohled ale Aldana zaujala malá, asi pětiletá holčička se světlými vlásky a bledou, skoro bílou pletí. Stála opodál, pozorovala ho se zájmem ve svých velkých modrých očích, a když se zábava rozproudila a děvčátko ztratilo ostych, popošlo blíž a za chvilku už sedělo vedle něj a hltalo každé jeho slovo. A on vyprávěl o svých cestách, o lidech, které potkal, krajích, které navštívil a taky o místě, kde se narodil a kam se vždy rád vracel. Holčička mu prozradila, že se jmenuje Elwyn a Aldana napadlo, že nemohla dostat příhodnější jméno – Elwyn znamenalo Bledé čelo. Aby ji potěšil, vytáhl z tlumoku kousek lipového dřeva a během řeči jí z něj vyřezal malého koníka. Elwyn se rozzářily oči a skočila mu kolem krku, bledýma ručkama ho objala a přitiskla svou malou tvářičku na jeho zarostlý obličej. Aldan její díky se smíchem odmítal a škádlil ji, že jestli ho nepustí, odnese si ji v tlumoku domů. A Elwyn se na něj vážně podívala a řekla: „Teď ještě ne, ale až vyrostu, vezmeš si mě za ženu a odvedeš si mě sebou, ano?“

Všichni se tomu srdečně zasmáli, což ji popudilo, a tak ho pustila a i s koníkem se schovala do kouta.

Ráno Aldan odešel a na celou příhodu brzy zapomněl. Trvalo pár let, než se do stejných míst dostal znovu. Opět se mu dostalo srdečného přijetí, jen Elwyn se mu už nevrhala okolo krku, důstojně kolem něj chodila a ačkoliv byla ještě dítě, nemohl si nevšimnout, že roste do krásy.

Náhoda tomu chtěla, že několik příštích let vládlo studené a deštivé počasí a Aldanovy cesty se točily spíše blíže jeho domovu; na sever se vydal znovu opět po několika letech.

Elwynina rodina žila stále na stejném místě, jen starší děti už opustily rodný dům a založily vlastní rodiny. Její otec ho opět s radostí pozval do svého domu a poté, co uzavřeli obchodní záležitosti, si sedli k večeři. V místnosti bylo přítmí, jen oheň osvětloval tváře přítomných, když zvenčí přišla mladá dívka s výrazně světlými dlouhými vlasy a bledou pletí. Byla to Elwyn a Aldan zůstal nad její proměnou jako opařený. Byla útlá, ale sršela z ní taková energie, že mu připadalo, že za celý svůj život neviděl ještě nic tak krásného…

A v okamžiku, kdy vešla do světla, dopadajícího z ohně a pohlédla mu do očí, pochopil, že je ztracen – neviděl v ní už malou holčičku s koníkem, ale tu nejkrásnější ženu, jakou kdy spatřil…

Na kratičkou chvíli zapomněl, kde je a co tam dělá a utápěl se v jejím pohledu; změna jeho chování byla tak prudká, že si toho všimli i ostatní a hovor utichal v potutelných úsměvech a šeptání. Pak Elwyn odvrátila oči a posadila se; Aldan se probral a pokračoval v jídle, zapomněl, o čem se mluvilo a nemohl navázat řeč. Po chvíli se ale hovor vrátil do svých kolejí a zábava pokračovala, ale ačkoliv s Elwyn ten večer neprohodil jediné slovo, musel na ni neustále myslet a celou noc spal neklidně a často se budil.

I když to neměl v plánu, zůstal tam několik dní – Elwynin otec ho ráno požádal o pomoc s opravou ohrady pro koně, její matka zase o pár dalších nádob, a tak se s Elwyn setkával ještě několik večerů. Přestože si zakazoval na ni myslet, pohled jejích očí byl tak jasný a vědoucí, že se mu to prostě nedařilo.

Poslední den, kdy už všechna práce byla dokončena, seděl Aldan u opravené ohrady a uviděl Elwyn, jak přichází od vesnice. Šla pomalu a jemu připadalo, že září víc než Slunce a popadla ho silná touha sevřít její křehkou krásu v náručí. Zalekl se té myšlenky a uvědomil si, že to bude poprvé, co s ní bude úplně sám. Přišla k němu, posadila se vedle něj. A když mu mlčky podala oběd, co mu přinesla a on se jí podíval do očí, viděl najednou, že ona ví, na co myslel a polilo ho takové horko a sevřelo se mu hrdlo, takže když jí poděkoval, jeho hlas mu připadal úplně cizí. Ale nebyl schopen jíst, tak hodnou chvíli jen seděli a mlčeli. A pak Elwyn vzala jeho tvář do dlaní a podívala se mu zhluboka do očí. A v tom pohledu bylo všechno… Aldanovi spadlo jídlo na zem a jeho ruce, teď už volné, ji objaly a neohrabaně přitiskly k sobě. Líbal její tvář a vlasy, šeptal její jméno a nasával sladkou vůni její kůže a ten okamžik jako by neměl nikdy skončit. Držel ji v náručí, jeho dech se mísil s jejím a v tu chvíli věděl, že Elwyn je ta, co sice nehledal, ale když ji našel, nedovedl si už představit jediný okamžik bez ní.

Ale každá, i sebekrásnější chvíle někdy skončí, a když se od ní dokázal odtrhnout, Elwyn se na něj s láskyplným úsměvem podívala a řekla: „Teď už si mě můžeš odvést k sobě do vesnice. Ale nejdřív pro nás musíš postavit kulatý dům…“

 

A tak se Aldan vrátil do své vesnice a bez vysvětlování začal stavět dům, jaký nikdo z vesničanů nikdy nestavěl. Měl kulatý půdorys a překvapení jeho sousedů nad podivným tvarem se ještě prohloubilo, když po dostavění opět zmizel a za pár dní se vrátil s mladou ženou.

I když byl Aldan velmi oblíbený a jeho štěstí mu všichni přáli, stejně se neubránili pochybám. Zvykli si, že tu byl pro všechny a vždycky sám; teď si přivedl cizí ženu, a ač byl na svůj věk stále plný síly, cizinka byla přece jen příliš mladá. Byla sice ke všem milá a Aldan s ní jako by omládl o několik let, ale většina vesničanů na jejich soužití pohlížela s nedůvěrou.

Oni dva si toho však nevšímali a první zima, kterou spolu strávili v kulatém domě, byla nejšťastnějším obdobím v jejich životě.

Aldan si vyřezal ze dřeva malou píšťalu a po večerech na ni hrával písně, které se naučil od Elwyn a ona u jeho hudby zpívala a tančila.

Když přišlo jaro, vesničané sledovali Elwyn a zkoumali, zda se její postava zakulatila v očekávání dítěte, ale Elwyn zůstávala stále štíhlá jako proutek. Jejich dům už nebyl zvláštní jen díky tvaru, který mu Aldan dal; když na jaře vyrazil za prací, Elwyn vyrývala na louce květiny a sázela je okolo domu, hliněné stěny a kožené závěsy pokryla různými ornamenty a malůvkami, volně rozpuštěné vlasy si zdobila květy jabloní a její veselost a radost, provázející všechno, co dělala, byla nakažlivá. Přesto ji ostatní nikdy docela nepřijali za svou a tolerovali ji jen kvůli „jejich“ Aldanovi.

Jediná další osoba, která si Elwyn oblíbila, byla stará žena, kořenářka Alana, která se starala o zdraví všech ve vesnici. Jen ta (samozřejmě kromě Aldana) taky věděla, co ji trápí. Elwyn totiž každý měsíc velmi silně krvácela a oslabovalo ji to natolik, že alespoň první dva dny vůbec nevycházela z domu. Alana jí proto připravovala vývary z bylin, a když Aldan nebyl doma, starala se o ni. Ve vesnici o tom však nikdo nevěděl a tak se tato podivnost přidala na pomyslnou misku vah proti Elwyn.

Další, co vesničanům vadilo, bylo to, že Elwyn patřila rodem k uctívačům Epony - koňské bohyně, které vytvořila malou svatyni pod rozložitým dubem v zákrutu řeky. Každý den tam přinášela dárky v podobě květin, trochy mléka od kozy, kterou chovala, nebo zajímavě zbarvených kamínků, co našla v řece, a modlila se za početí dítěte.

Ale čas běžel a její prosby zůstávaly nevyslyšeny. Vždycky, když se ukázalo, že dítě mít nebude, ztratila něco ze svého veselí a Aldan, který si nepřál nic, než aby byla šťastná, tím velmi trpěl.

Navíc si při práci pro ostatní často vyslechl výtky, že si přivedl cizačku, a že její mládí se k jeho zralému věku nehodí, a ač všechny řeči proti ní stroze odmítal, časem ho to natolik nahlodalo, že začal sám pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Čím dál víc se v něm probouzely myšlenky, že je příliš starý a že by se Elwynina touha po dítěti s jiným mužem naplnila. Ona mu to sice vymlouvala a vždycky, když mu večer probírala a znovu zaplétala dlouhé, stříbrem prokvetlé vlasy, dokázala mu pochybovačné myšlenky z hlavy aspoň nakrátko vyhnat, ale přesto jeho rozladění stále narůstalo.

A jednoho večera, když se vrátil domů a našel Elwyn opět smutnou a vyčerpanou ztrátou krve, všechny potlačované myšlenky vybublaly na povrch a vyústily ve výbuch hněvu z bezmocnosti.

Elwyn se ho snažila uklidnit, ale on už dospěl k unáhlenému rozhodnutí – nabídl jí, že ji odvede zpět k její rodině, aby si našla jiného muže a žila svůj život bez něj. Elwyn seděla na slamníku, tichá, jen ještě o něco bledší než obvykle a rozšířenýma očima ho pozorovala, a když domluvil, klidně, ale rozhodně tuto možnost odmítla.

„Toto je můj domov. Jsem tvoje žena, a když si myslíš, že spolu nemůžeme být, odejdi ty. Já tu zůstanu,“ řekla a Aldan, rozzuřený jejím odporem a zarputilostí, tím, že nepochopila jeho dobré úmysly, se sebral a vrátil se do svého starého domu.

Tento zvrat ve vesnici vyvolal vlnu klepů a v některých i škodolibou radost – postavit si kulatý dům - když tento půdorys mají jen svatyně! – je přece rouhání a jinak než špatně to dopadnout nemohlo.

A tak Elwyn osaměla. Její veselost a přímočarost se změnila ve vzdor, se kterým hleděla do očí všem bez výjimky, a mnohé popuzovalo, že své zvyky a chování pranic nezměnila a starala se o dům a kozu stejně jako dřív. Nedostatek kontaktu s lidmi si nahrazovala tím, že se starala o všechna zvířata, která její péči potřebovala – dětství, strávené mezi koňmi, přineslo úroky. A jen Alana věděla, že smutek, který skrývala, ještě zesílil její nemoc.

Aldan se v nejbližší možné době vydal na dlouhou cestu, což kvůli Elwyn již dlouho neudělal, a doufal, že když ji nebude mít na očích, jeho bolest z odloučení, kterou proti své vůli cítil, bude menší. A jeho cesta byla opravdu dlouhá, zabloudil přitom na místa, která nikdy předtím nenavštívil, poznával nové lidi a zvyky, ale čím dál od domova byl, tím víc v něm sílil pocit, že dělá všechno špatně. Práci, která mu vždycky přinášela radost, vykonával bez potěšení a jaksi automaticky a trvalo mu opravdu dlouho, než překonal ješitnost a pochopil, že jeho rozhodnutí nebylo správné.

A když si jedné úplňkem prozářené noci dokázal tuto myšlenku připustit, pocítil náhle tak obrovskou úlevu a krystalicky čistě viděl, že život bez Elwyn pro něj není lepší ani jednodušší, že láska, co tak nepochopitelně cítil, je to nejlepší, co ho za dlouhé roky, prochozené světem, potkalo.

Po tomto prozření ho už nic nemohlo zadržet. Vycházející slunce ho zastihlo už na cestě domů, k Elwyn, a on se cítil lehký jako peříčko a téměř bez odpočinku putoval na jediné místo, tam, kde se všechny klikaté cesty napřimují, kam ho táhlo jeho srdce – do kulatého domu.

Do vesnice dorazil utrmácený, ale šťastný. Byla hluboká noc, vesnice spala a on spěšně směřoval na její okraj. Poodhrnul kůži na vchodu a tiše zavolal: „Elwyn! To jsem já, Aldan, spíš?“

Vnitřek domu osvětlovaly jen řeřavé uhlíky dohořívajícího ohně a on spíš tušil  než viděl její siluetu na slamníku u stěny. Neozvala se, zamířil tedy k ní, plný láskyplných slov, kterými ji hodlal zahrnout, a omluv, co chtěl ze sebe vysypat, aby ho přestalo tížit špatné svědomí. Ale v půli cesty se zarazil. Něco nebylo v pořádku, Elwyn nikdy nespala tak tvrdě, aby ho neslyšela a vzápětí ho uhodil do nosu pach krve. Na kratičký okamžik zůstal stát jako ochromený, pak odhodil všechno, co měl, tam, kde zrovna stál, a vrhl se k ní.

Objal ji, ale necítil žádnou odezvu, její teplé tělo mu bezvládně leželo v náručí a jen taktak zachytil její dech. Vyděšený k smrti šeptal její jméno pořád dokola, jako nějaké zaklínadlo, třásl s ní, aby se probrala a pak třesoucíma se rukama přihodil do ohně, aby na ni lépe viděl. Potom ji znovu vzal do náruče, volal ji zpátky k sobě, prosil bohy, aby ji probudili a jakoby v odpověď na jeho prosby Elwyn pootevřela oči a přes vyschlé a popraskané rty se vydral kratičký povzdech. Viděla ho, a mírně a pomalinku se pousmála. V tom úsměvu bylo všechno pochopení, smíření a láska světa a pak její oči se strašlivou neodvratností pohasly a Aldan věděl, že je pryč.

Klečel u lůžka, svíral ji v náručí, slzy mu kapaly na její chladnoucí tvář. Nevěděl, jak dlouho tak sedí, říkal všechno to, co jí chtěl říct a doufal, že i když ho navždy opustila, že ho přesto slyší. Později, když už neměl ani slova, ani slzy, stále ji tisknul k sobě - věděl, že až ji pustí, bude to definitivní konec…

Oheň dohoříval, když konečně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Hlavou se mu honily snad tisíce myšlenek a přitom cítil tak ukrutnou prázdnotu, že nedokázal žádnou z nich zachytit. Nepřítomnost jakékoliv ostré hrany ho najednou nesmyslně popudila – Keltové přece nikdy nestavěli kulaté domy…

Naposledy pohlédl na Elwyn. Úsměv, který jí zamrzl na tváři v okamžiku smrti a klidný výraz, který jí dodával, ho pohnul k činu. Uložil ji na slamník, uhladil rozcuchané vlasy, mokré od jeho slz a najednou věděl, co udělá.

Urovnal ji a vyšel ven. Blížící se úsvit zbarvil všechno do šeda a ptáci zpívali, jako by se právě Aldanovi nezbořil celý svět. Vesnice byla klidná, všechno bylo stejné jako dřív, jen obrovská prázdnota, zaplavující jeho nitro, dosvědčovala, že se změnilo úplně všechno.

Sehnul se, otrhal všechny kytky, co rostly okolo domu, a rozsypal je na Elwyn. Pak vzal všechno klestí a dříví, nachystané na oheň, vyrovnal ho okolo domu a podpálil ho. Chvíli to trvalo, ale nakonec se rozhořel, hořel jasně, osvětloval celou vesnici, a Aldan stál, a v tom ohni viděl Elwyn, když ji spatřil poprvé, viděl ji, jak si hraje s dřevěným koníkem, jak se směje, jak kráčí k němu, jak ho líbá…

 Vesničané vycházeli ven, divili se, co se stalo, vysvětlování těch, co hlídali vesnici a všechno viděli, se mísilo s ohromeným šeptáním, a když dům dohořel, Aldan se otočil. Nevnímal otázky ani slova útěchy, prostě se otočil a šel…

 

…Nikdo z vesnice ho už nikdy neviděl.

 

Jen Elwyn ví, kde a jak strávil zbytek života…

 

---