Národní otázka: stav české lyriky

Zóna lásky a nenávisti

V rádiu Zóna lásky, v ulicích zóna nenávisti. Jen šílenec nebo dobrodruh by po setmění vycházel z domu. Ve flanelovém pyžamu, za záclonou potmě jsi chráněn před láskou i nenávistí. Jen takový odstup, klauzura a stanné právo v jednom ti umožní přemítat o lásce a nenávisti v jistém soustředění. A snad se jich i dotknout osiřelým slovem.

Neděle šla světlíkem

Ráno šlo světlíkem milostné volání o pozornost. Patrně nepřeháněla, myslela to upřímně jako kluk z plakátu. Někomu začínala neděle vskutku svátečně. Pak si dali vánočku a kakao a zas byli jak malé děti. 

Iluze identity a původu

Iluze identity a původu a původu jsou ty nejstrašlivější. Začíná to školním bádáním o prvotní příčině, jde to přes soukromé pátrání v matrikách a končí to prohlášením se za Čecha, ženu či Napoleona. Arché je třeba neustále dekonstruovat, ne ji psát na prapory. Ne účastí na festivalech čínského jídla a španělské hudby, etnocentrických taškařicích vůbec ne nevinných, nýbrž jedině jejich bojkotem se skutečně dává cesta různosti a mnohosti. Ne přihlášením se ke konfesi, národu nebo diaspoře, nýbrž jejich neúnavnou kritikou může se člověk přiblížit pravdě, která je duhová a kluzká jak pstruh. 

Všechno řídí blesk

Chlad staré chalupy, vůně dřeva a kamene. Tichem, které je hluboké jako lesní rokle, bzučí moucha. Za okny louky, stromy a slunce. Martin H. by na to téma svedl napsat nejméně dvě stě stran filosofických meditací. Ostatně v takové chalupě, nad jejímiž dveřmi měl vyvěšenu Herakleitovu větu Všechno řídí blesk, byl nejraději. 

Národní otázka: stav české lyriky 

Všichni čekali na utkání. Ti v hospodách si objednali pivo a nějakou uzeninu, ti doma to udělali podobně. Borci měli nastoupit v krátkém čase. Nálada byla výtečná. V rychlém tempu mizel stres všedních dní, pivo i uzeniny; pivo a uzeniny se zase zjevovaly, jakoby zásahem vyšší moci. Vedly se řeči, tekly od úst k uším a zanikaly v tlukotu sklenic a byly to lehké řeči, lehké jako cigaretový dým, kterého bylo všude moc. Pak z obrazovky zmizeli muži v oblecích zasvěceně přemítající nad sestavou a šancemi národního mužstva, namísto nich seděli v docela jiném studiu dva vousatí stařešinové. „Pane Vašino, povězte divákům, jak vznikala vaše poslední sbírka Hlavolam lásky?“ položil otázku muž v červené flanelové košili. Muž v zelené flanelové košili se rozhovořil, zeširoka, básnění myslel upřímně a lásku ostatně taky; nezapomněl na žádný okamžik své inspirace a žádnou ze svých múz. Tak to šlo deset, dvacet minut, až muži našli jiné téma, totiž stav současné české lyriky. Jak zahýbá národní téma diváky? položil společně s výslovným dotazem němou otázku muž v červené flanelové košili. Muž v zelené flanelové košili nemohl vnímat výrazy svých diváků, o tento inspirativní moment byl navždy připraven.