Narcis a Echó

Psáno v zimě 2014 (bez výrazných změn).

I.

stojím v bodě / na libovolném místě přímky
vstupuji do prostoru ohraničeného touto libovolností,
kde ozvěna náhody dosud zní / jsem
slovem jež je více tokem / možností mluvit
co přese všechno není / tím co se chtělo
říci / odtud / ta libovolnost

 

hlas zde zní / v tomto prostoru / kde
hmatem postupně vytyčuje / kontury nepřítomnosti
jako ten / kdo vstupuje pouze tam
kde není / hlas / znící až svým dozněním
a není ani zpěvem jako spíš / samotnou možností
zpěvu teprve / teď / viditelnou
zde tohoto hlasu / je / přímkou
právě v místě, kde si nasazuješ masku,
    v níž jej mluvíš

 

kdo je ta / jejíž hlas slyším / jen jako
ozvěnu / těchto slov / obklopující je
nikoli tím čím nejsou / ale tím
čím jsou v ní / jako svůj opak
slyšitelná pouze v místě / kde je neslyším
ve slovech / která už nemají svou
    viditelnou podobu

 

byl jsem svým vlastním odrazem
dokud / byl sluch pouze tím / co slyší
slovo / zcela zakryté slovem / (byl jsem)

to / ona / slyší to co je neslyšné
tvář dvojníka se ztrácí / jako / falešné místo
    po sejmutí masky

 

abych teď smíchem spral ten svár
jemuž svou touhu věnoval
kdo že? / nikdo / jen slovo
se přestalo hnát za světem
a stíhá se v tom čím není
voda stane se vodou a ne už zrcadlením
mořem jež ve mně kráčí

vstupuje do své pevniny Echó / zní:

oheň je slyšenou ozvěnou větru

 

II.
 

Zůstala jsem v jeskyni. Už se vůbec nepodobám té, kterou jsem byla. Snad na mě dosud čeká. Ale tam ven jít nemůžu. Zase se jí stát. Nesmysl. Pronikám stále hlouběji. Nevím, kam až dosáhnu. Už nemám strach. Odešel spolu s ním. Jsem trpělivá. Jako voda. Mohla to být ona, kdo tyto prostory v kameni vysekal. Možná, že sahají až k ohni, který má být ve středu. Kdo nebo kdy, to už mě nezajímá. Třeba jsem schopná nechat se tím žhnoucím bodem spálit. Nevím. On i strach odešli. Nechal mě v jeskyni. Dosud je tu jeho stín. Obtahuji ho svým hlasem, aby nezmizel docela. Teď se podobá sám sobě mnohem víc, než když mě sem přivedl.

 

Mohl to být on, kdo vyhloubil tuto jeskyni. Můj strach? Nebo touha? Když jsem o tom chtěla mluvit, začal se smát. Byl jako kámen, netečný a těžkopádný. Co po mě chtěl? Po té, kterou jsem byla? Občas zpíval takovým hlubokým, bezbarvým hlasem. Žádná slova, jen slabiky. Sranda. Nemohla jsem pak sestavit kloudnou větu. Hledala jsem něco, co by mě spálilo. Obrodilo. Ale v něm bylo jen rozlehlé mlčení.

 

Byla jsem jen kolemjdoucí. Hrála jsem si a docela ho popletla. Tehdy mi někoho připomínal, už nevím. Ze všech vět, které jsem mu řekla, zbyl jediný tón. Zní ve mně. Jako ozvěna. Všechno, co říkám, je vtip, říkal. Ale ta hudba. Slyšíš ten zvuk za slovy? Jediný tón. Ne, jeho stín už se mu vůbec nepodobá. Ani já se sama sobě už nepodobám. I když přece. Trhlina. Je víc než prázdnem. Je víc než čím byla. Když mlčím. Ozvěna hluboko zní. Chtěl bych tě poznat, říkal. Když odcházel. Byl jako všichni jeho druhu. Pro které poznat znamená ovládnout. To po něm jsem zbyla. V jeskyni. Tón, který zní stále hlouběji, stále blíž sám sobě. Když po něm stoupám. K tomu bodu ohně. Jako po tenké struně. Má to být konec nebo počátek? Oheň čeká, aby mě spálil. Až vyjdu ven. Budou si podobné, víc než samy sobě. Možná dosud čeká. On nebo ona, strach nebo touha. Slyším za slovy trhlinu. Prázdno. Jen v souzvuku zní. Až změním tón. Tento čas vzplane.

---