Pod deštníkem miminko

Plážové solitérky

Plážové solitérky. Je jim něco mezi třiceti a padesáti, přicházejí pravidelně už dopoledne, odloží s kabelku, svléknou sukni, halenku, podprsenku, lehnou si na ručník, někdy si dají pivo, cigaretu. Bývají bronzové, protože na slunci vydrží nejdýl. Rozvedené manželky, učitelky, rentiérky, tanečnice, odpolední a noční pracovnice. Všechny patří k Žlutým lázním jak jejich labutě. 

Zázrak

Žluté lázně jsou vlastně zázrak. Uprostřed země pobledlých sněhuláků, kteří by se před sluncem nejraději skryli za deštník jako Japonky padlé na hlavu, je to věc nevídaná. Desítky a v pravý čas stovky lidí, kteří žijí se sluncem v míru. Zbytek národa si čte z internetu o smrti a hýčká si svůj mrtvolný odstín.

Pod deštníkem miminko

Pod deštníkem mají miminko. Jsou dvě, bílé jako mléko, jímž jedna z nich má prsy nalité k prasknutí. Vyrazily si na pláž, zprávám o vraždícím slunci natruc. Až se miminko probudí, ta v hrudi mocnější mu dá pít. Muži okolo budou mít radost, neboť sami dobře vědí, co j eto žízeň. Karel K. zpíval: „..děkuji, za žízeň děkuji, ta prozradila slabost..“

Et in Arcadia ego

Rádia a televize unisono hlásí tu velkou novinu: Pozor, jsou tu vedra! Tak už to v létě bývá, chce se namítnout. Nic by to nebylo platné, ostatně relace vox populi začíná v rozhlase až po půlnoci. A tak můžeme čekat záplavu reportáží z koupališť a od městských kašen, padnou i dotazy na kolemjdoucí, jak ta vedra snášejí, aneb malá zábavná anketa, v ilustračních záběrech se pak objeví dovádějící děti, ženy v plavkách, splavení řidiči autobusů, ale taky houkající sanitky, aby bylo jasné, že smrt je i v Arkádii, a konečně kropící vozy, úlevný dar obce občanům. Kdyby náhodou někomu uniklo, že je léto…