Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNavždy věrní - 1. část
Autor
Kate3
Semper fidelis
1. část
1943
Černá, temná místnost bez oken. Vzduch byl prosycen nasládlou vůní krve.
„Sagen Sie mir… mit denen Sie gearbeiten haben?“ zeptal se muž ve vysokých holínkách.
Zatnula pěsti a snažila se zvednout. Z úst jí odkápavala červená tekutina. „Ich habe schon alles zu Sie gesagt,“ zašeptala přerývavě. Nemohla mluvit nahlas, bolelo to, nemohla, nebo nechtěla? Jaký význam budou mít slova, která řekne? Ne, nesmí říct pravdu. Ano, musí chránit ostatní. Vždy se snažila žít podle pravdy, ale teď musí říct lež anebo nemluvit vůbec.
„Setzen Sie sich mit uns, bitte, Frau Matouschek.“ Hrubě ji popadl za límec u halenky a posadil zpátky na židli. „Říkají o vás, že jste moudrá žena, liebe Frau Matouschek,“ oslovil ji znovu, až se jí udělalo nevolno. Pokud se snažil navodit příjemnou atmosféru, nedařilo se to. Ale copak mohla ještě vůbec racionálně přemýšlet? Ne, ona musí myslet! Musí být o krok napřed, nesmí říct víc, nesmí říct nic…
„Noch einmal… S kým jste spolupracovala v Organisation Petiční výbor Věrni zůstaneme?“ pronesl přísně lámanou češtinou se silným přízvukem.
Mlčela. Pomalým pohybem ruky si otřela ústa. I ten pohyb bolel. Vyšetřovatel si začal podupávat špičkou boty. Zvuk se rozléhal prázdnou místností jako předzvěst toho, co mělo následovat.
„Und Keine Lügen!“ zakřičel, až strachem zavřela oči, ale další rána nedopadla.
„Ich weiβ nichts,“ vydechla. Muž mohutně stojící nad ní kopl do židle a ona znovu spadla k zemi. Když se jí podařilo zvednout, klekla si a odřenými dlaněmi stiskla sukni, kde se vytvořily rudé obtisky jejích prstů.
„Nezahrávejte si se mnou!“ Chytil ji za vlasy a přitáhl její obličej blíž k sobě. „Wo ist sein Masaryk und Beneš?!“
Jeden, díky Bohu, zemřel. Nesnesl by se dívat, jak je jeho milovaná země okupována. Druhý brzy odešel do Anglie.
„Sie sind allein. Sama! Nikdo tu s vámi není! Všichni jsou mrtví. Jsme to MY, kteří tu budeme navěky.“
„Se mnou je Bůh. Kdo je s vámi?“ odvětila s očima odvrácenýma od něj. Nedokázala se dívat do těch vztekem a nenávistí rozšířených zorniček. Hlas se jí třásl.
„Was?!“ zamračil se a smýkl s ní ke zdi, kde už leželo její roztržené sako.
„Sie haben gehört. Se mnou je Bůh. A kdo je s vámi?“
„Unser groβ Führer! Sie sind allein!“
„Das ist Sein Hitler. Nicht mein.“ Znovu zatnula pěsti, aby nebyl vidět třas jejích rukou. Zároveň si však všimla, že nemůže pohnout pravým zápěstím. Možná je to jen křeč, nebo zlomenina, pomyslela si. Ale pak přestala mít cit v celé paži. Ruka zůstala volně ležet. Zatnula jen levou dlaň. Nevěděla, co se stalo, možná se jí přerušily nervy v pravé ruce.
Zlověstná tmavá postava se pomalu blížila…
„Hospodin je můj pastýř,
nebudu mít nedostatku...
… I když půjdu roklí šeré smrti,
nebudu se bát ničeho zlého,
neboť se mnou jsi Ty…“
1946-únor 1948, Praha
„Marie!“ ozvalo se vedle ní naléhavě tichým hlasem. Rychle se posadila. Kdo tu křičel? V tom okamžiku jí někdo objal a pevně přitiskl k sobě. Cítila tlukot cizího srdce. To ji částečně ukonejšilo.
„Už je to dobré, miláčku. Nic se neděje. Vrátila ses… Jsi doma. Eliška spí klidně ve své postýlce a já jsem tu s tebou.“ Někdo jí otíral horké tváře, po nichž tekly slzy. „Něco zlého se ti zdálo. Prosím, uklidni se.“ Cítila, jak se v jeho náruči přestává třást a pomalu se jí ustálil dech. „To jsi ty, Slávku?“ Levou pohyblivou ruku mu omotala okolo krku. Stáhl si ji těsněji k sobě a kýval se ze strany na stranu.
„Kdo jiný?“ usmál se do jejích vlasů, ve kterých probleskávaly stříbrné prameny.
„Bála jsem se. Zdálo se mi, že…“
„Já vím. Ale už jsi vzhůru.“
Znovu se tiše rozplakala. „Nemůžu spát. Ve dne mám strach. Dohání mě to všude.“ Ochranitelským gestem ji hladil po zádech. „Zblázním se.“
„Ne, byl to jen sen. Už je to pryč a až se rozední, bude ti líp. Ve dne je to vždy lepší.“
Trhla sebou a vysmekla se mu. „Kde je Eliška?!“
„Spí,“ chytil ji jemně za ruce. „Ať ji nevzbudíš.“
„Musím ji vidět.“
„Dobře, ale potichu.“ Došli do dětského pokoje, kde dlouho stáli a dívali se na oddechující blonďatou šestiletou holčičku. Až tehdy se uklidnila. Manžel ji objal kolem ramen a dovedl zpátky do jejich ložnice. Posadila se na postel, z nočního stolku si vzala lék a zapila ho sklenicí vody.
„Už je ti líp?“ Mezi očima se mu vytvořila vráska jako vždy, když si dělal starosti.
„Ano.“ Na venek ano, ale uvnitř sebe se stále třásla hrůzou. Vzpomínky byly pořád čerstvé, i když už tři roky staré. Byly to tři roky, co se z toho nacistického pekla dostala. Jedinou naději ji dával její manžel, dcera a Bůh.
„Opravdu?“ poznal, když mu neříkala pravdu, aby ho uchránila před zbytečným, jak ona sama říkala, strachem o ni.
„Ne, ale nedělej si starosti a jdi spát, ráno vstáváš brzy do práce.“ Podíval se na starodávné kukačky na zdi a povzdechl si, bylo čtvrt na čtyři. Vstával v pět.
„Já budu ještě chvíli psát,“ dodala a zvedla se z postele. Zachytil její ruku: „Ale ne moc dlouho.“
„Slibuju.“ Odebrala se do pracovny, kde si rozsvítila malou lampu nad stolem. Psaní jí pomáhalo. Vypsat se ze starostí, ze stínů, které jí provázely životem, zlé bludy z doby, která, jak doufala, se už nikdy nevrátí. Možná, že, pokud z těchto jejích příběhů vznikne kniha, vydá ji, aby do světa vyšlo další svědectví o hrůzách války, nejen o holocaustu a bojištích celého světa, ale také o mužích a ženách, kteří se rozhodli zůstat doma a pokusit se bojovat proti německé mašinérii.
Byla pravačka, ale musela se naučit psát levou rukou. Na stroji to šlo hůře, avšak vše se dá časem naučit. Bylo to jen o zvyku. Pokud to někdy bylo náročnější, psala perem. Psala dlouho, nepřemýšlela o čase. Ten jako by neexistoval. Nikdy už nedokázala vnímat čas tak, jako před válkou. Tak, jako předtím, než se dostala do rukou gestapa. Petschkův palác, vyšetřovací vazba na Karlově náměstí, Terezín a nakonec Buchenwald.
Oči se jí však klížily únavou, až usnula docela. Někdo jí lehce položil ruku na rameno. Trhaně se nadechla a otočila se.
„Jdi si ještě lehnout, než půjde Eliška do školy.“
„Ty už jdeš?“
„Ano, už budu pomalu vycházet.“
Vrávoravě se zvedla se židle. „Udělám ti snídani. A včera jsem ti nestihla udělat svačinu do práce.“
„To nevadí, namažu si kousek chleba nebo si něco koupím po cestě.“
„To nejde!“
„Ale jde. Jsi unavená, běž spát.“
„Ne, jsem špatná manželka, vyčítala bych si, kdybys…“
„Dost, Marie,“ přerušil ji. „Tohle neříkej. To já tě nechal tady, když si pro tebe přišli a utekl…“ V očích se mu zableskla stará výčitka a vztek na sebe samého.
„Byli jsme tak domluvení. Eliška byla malá, měl jsi větší šanci utéct jim, ochránit ji a postarat se o ni.“
„Ale tys tu zůstala úplně sama,“ teď se zlobil on. Zlostí a strachem, jenž o ni tehdy měl. Stará bolest byla zpět a oba se znovu uzavřeli do svých ulit, aby svými pocity tomu druhému neubližovali.
„Už je to za námi, Jaroslave.“ Pohladila ho po třídenním strništi a upravila mu brýle. „Měl bys jít.“
„Slib mi, že se vyspíš.“
„Slibuju.“
„Tak se měj hezky. Odpoledne se uvidíme.“
„Spánembohem,“ usmála se na něj, zatímco si obouval boty a vycházel ze dveří. Zamknul za sebou. Otočila se zpět ke stolu a natáhla ruku, aby zhasla lampičku. Celé tělo se jí třáslo, ale ne zimou, třáslo se pod náporem myšlenek, které si přála zapomenout. Zdravou rukou se opřela o opěradlo židle. Hlavu měla skloněnou mezi rameny a přerývavě oddechovala. Klid, uklidni se, už je to pryč. Jeden, dva, tři, …
Po několika nádeších v zámku zachrastily klíče. Pootočila hlavu. „Zapomněl jsi něco?“ zeptala se udiveně.
„Vlastně ano,“ rychle k ní došel, přivinul ji do náruče a políbil. „Miluju tě, každý den děkuju Bohu, že mi tě přivedl zpět.“
„I já tebe, Slávku.“ Chvíli tam stáli. Jako dvě sochy, které se začínají po dlouhé době kamenného spánku probouzet k životu.
„A teď už běž, ať nepřijdeš pozdě.“ Znovu ji na rozloučenou políbil a zabouchl za sebou dveře. Vrátila se zpět do postele a usnula. Tentokrát beze snů.
* * *
Ubíhající dny se zdály být snesitelnější než noci. Kolikrát se probudil uprostřed tmy a nahmatal lože vedle sebe. Bylo prázdné. Zvedl se z postele a snažil se najít světlo lampy, která by svítila u stolu v obývací pokoji, myslel totiž, že Marie píše. Uklidňovalo ji to.
Ale tentokrát tomu tak nebylo, což ho značně znepokojilo. Nerozsvěcel světla, aby nevzbudil Elišku. Prošel kolem pohovky a rádia položeného na nízkém stolku až ke dveřím do kuchyně. Uviděl postavu stojící v přítmí a opírající se o opěradlo kuchyňské židle. Ramena měla svěšená.
„Marie?“ oslovil ji potichu. „Můžu rozsvítit?“ natáhl ruku k vypínači.
„Nerozsvěcuj! Prosím tě!“ vydechla rychle.
„Co se děje?“ došel blíž k ní. Narovnala si záda a se strachem v očích ho mlčky pozorovala. „Pojď se na něco podívat,“ řekla po chvíli, chytla ho za loket a dovedla k oknu.
„Co tam je?“
„Vidíš to auto?“ odtáhla nepatrně závěs.
„No, a co je na něm tak zajímavýho? Normální Tudor. Sice ano, běžně ho člověk nedostane, musí mít poukaz od národního výboru, ale… Vedle v domě přece bydlí někdo z ministerstva. Třeba si něco zapomněli a vrací se.“
„O to nejde… Pronásledovalo mě celou cestu, co jsem šla domů. Možná na mě čekalo už u školy. Schválně jsem zahnula o ulici dřív, než obvykle… víš, tam, kde je ten zelinář a to auto se mnou.“
„Něco se ti zdálo,“ uklidňoval ji.
„Jaroslave, nezdálo. Mám strach, co když nás sledují…“
„Hloupost! A kdo, prosím tě? Prezident? Předseda vlády? Nebo snad policie? Prezident Beneš je přece demokrat.“
„To není legrace…“ Auto zablikalo světly a za chvíli odjelo.
„Vidíš, nic to nebylo. Uklidni se. Jen na někoho čekalo.“
„Vždyť nikdo nenastoupil… A nepřijde ti zvláštní, že když jsme o nich mluvili, hned odjeli?“ Rychle zatáhla záclonu i závěs a poodstoupila od okna.
„Marie, víš, že se nemáš strachovat kvůli věcem, které nemůžeš vyřešit.“
Povzdechla si, ale nakonec musela souhlasit. Unaveně se posadila na židli a složila hlavu do dlaní. „Myslím, že to tady nezvládnu. Mám stále pocit, že nás někdo pronásleduje.“
„To nic není. Jen je na nás všechny teď vyvíjen tlak, neboj se. V práci… a všude.“
„Ale copak já za to můžu, že mi začíná většina vyučujících vstupovat do komunistický strany?“
„Ty to jako ředitelka zvládneš, nedělej si starosti, prosím… protože pak to dělá starosti i mně.“
„Promiň, promiň mi to,“ natáhla k němu třesoucí se ruku. Zachytil ji a pevně stiskl.
„Nemusíš se ničeho bát. A neomlouvej se, já vím, že je to pro tebe těžký.“
„Řekl bys mi, kdyby se situace zhoršovala, viď, že jo? Já už ani nepoznám, jestli se kolem něco skutečně děje, nebo si to jenom vytvářím v mysli.“
„Samozřejmě. A teď si pojď zpátky lehnout.“ Navrhl jí, když v tom uslyšeli tříštění skla v obývacím pokoj. Marie sebou trhla a křečovitě manželovi stiskla paži. „Co to bylo?!“
„Jdu se podívat. Ty zůstaň tady.“
Ale hluk probudil jejich dceru. „Mami?“ ozvalo se z dětského pokoje.
„Běž za ní, přijdu pak za vámi,“ přikázal jí přísněji, než původně zamýšlel. Tříštivý zvuk ho znepokojil a cítil, jak se jeho žena vedle něj třese. Marie trhaně přikývla a odešla za Eliškou.
„Mami, co to bylo?“ zeptala se její dcera ospale.
„Nic, holčičko, tatínkovi jen něco spadlo a rozbilo se to. Spinkej,“ uklidňovala ji a hladila po vláscích. Eliška za chvíli usnula.
Za okamžik se vrátil Jaroslav. Vzhlédla k němu. „Někdo nám rozbil dveře na terasu. Kamenem.“
„Cože?! Proč by to dělal?“
„Nevím,“ pokrčil rameny. „Asi šli nějací opilí výrostci… Zítra zajdu na policii.“ Oba šeptali. Nechtěli vzbudit dcerku. Došel k manželce a stiskl jí rameno. Opřela o jeho ruku hlavu a chvíli tiše pozorovali Elišku.
„Tak sladce, bezstarostně spí…“ povzdechla si Marie. „Kéž bychom jí uměli připravit klidné dětství. Stejně jako jsme měli my.“
„Nic nám v tom nezabrání,“ odpověděl pevně. Eliška se překulila na druhý bok a začala vzlykat.
„Šššš. Maminka je tady,“ sklonila se nad ni. „Neboj. Jenom zlý sen.“
„Bude spát dnes s námi,“ otočila hlavu k manželovi, který přikývl. Vzal dceru do náruče a nesl ji k nim do ložnice. „Tati?“ probudila se na okamžik.
„Hm?“ usmál se na ni.
„To byla ta váza po babičce?“
„Jaká váza, Eliško?“
„Maminka říkala, že jsi něco rozbil. Určitě se bude na tebe zlobit. Budeš se muset omluvit.“
„Máš pravdu. Tak a teď už spi,“ položil ji na svou stranu postele. „Dobrou.“
„Lehni si vedle ní, já se vyspím v křesle nebo půjdu k Elišce. Za chvíli je stejně ráno.“
„Dobře. A co jsi udělal s tím oknem?“
„Nic se s tím teď udělat nedá, dal jsem tam desku, aby sem netáhlo a židli. Uvidím ráno. Dobrou noc,“ otočil se k odchodu, ale ode dveří se ještě pobaveně usmál: „Nezlobíš se, viď, že ne?“
„Kvůli čemu?“
„No přece kvůli váze po babičce?“
„Něco jsem jí říct musela, aby se nebála, ale to s tou vázou si vymyslela sama,“ také mu věnovala úsměv. „Dobrou. A nezlobím se.“
Probudily jí první paprsky slunce pronikající přes tmavé závěsy. Její muž už byl pryč, pracoval jako inženýr v plánovacím oddělení prezidia hlavního města Prahy. Měli vytvořit dvouletý plán, naplánovat státní hospodářství.
Vypravila Elišku do školy, pak se připravila do práce a mohly vyrazit. Zavedla dceru až těsně ke škole, měla o ni strach. Když Eliška zašla do budovy základní školy, chodila do první třídy, zamávaly si ještě a Marie odcházela do své práce, když v tom: „Paní ředitelko! Paní doktorko Matoušková!“ Otočila se, běžela za ní třídní učitelka Elišky. „Dobrý den, co se stalo?“ usmála se na ni.
„Dobrý den, nic, nic, jen jsem vás chtěla upozornit, jak se minule měly děti za úkol naučit nějakou písničku...“
„Ano, pamatuji se. Něco nebylo v pořádku? Eliška přece úkol měla.“
„No právě.“
„Prosím? Myslela jsem, že bylo všechno v pořádku.“
„Jde o tu písničku,“ Eliščina učitelka dala důraz na poslední slovo.
„Taková hezká lidová... Učili jsme ji ji s manželem.“
„No právě,“ zopakovala znovu učitelka.
„Jak to myslíte? Co je špatného na Ach, synku, synku...“
Třídní učitelka se ošívala, tento rozhovor jí nebyl příjemný. „Víte, o ten text by zas tolik nešlo, až na toho tatíčka, ale... Dětem se písnička moc líbila a...“
„Vždyť to je v pořádku, zpívala jsem ji Elišce, když byla ještě hodně malá.“
„... a ptaly se Elišky na tu písničku a Eliška jim řekla, že ji měl moc rád prezident Tomáš Garrigue Masaryk a že mu byla zpívána, když se vrátil po konci První světové války do Prahy.“
Marie se po učitelčině monologu zamračila. „V tom nevidím žádný problém. To je přece pravda.“
„Ano, ale víte... některé děti to řekly doma a chtěly, aby je rodiče tu píseň taky naučili. A chápejte, někteří rodiče nejsou... hm... jaksi... nakloněni odkazu prezidenta Masaryka.“
„Ale neříkejte...“ Doktorka Matoušková si posunula brýle na nose. „A co tito rodiče své děti naučili za písničky? Snad ne Kaťušu.“
Učitelka se zatvářila více než výmluvně. „Že jsem si to hned nemyslela. A jak vám tedy mohu pomoct? Pokud ale budete chtít, abychom naši dceru takové písničky neučili, nebo jí nevyprávěli příběhy o dějinách naší země, tak vás musím zklamat, ale každý rodič má právo na výchovu svého dítěte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Věřím, že to tak dělají i rodiče ostatních Eliščiných spolužáků. Naschledanou.“ Otočila se na podpatku a rozčileně odešla do práce. Gymnázium, kde učila a byla ředitelkou, nebylo daleko, ale dnes by už nejraději šla domů. Každý den se obávala, co ji zase čeká.
Na podzim 1947 měla Eliška sedm let, přála si ‚to krásný psací pero, co má maminka‘. Po cestě do práce Marie přemýšlela, jaký dort Elišce upeče. Pokud ovšem sežene potraviny. Rozhodla se, že si bude muset ušetřit nějaké potravinové lístky.
Zrovna, když vcházela do školy, zastavil ji dole na schodech do prvního patra, kde měla kancelář, její kolega, profesor zeměpisu a matematiky, Václav Dočekal.
„Dobré ráno, soudružko ředitelko.“
„Dnes jsi mne, Václave, nemohl oslovit lépe. Dobré ráno,“ odvětila mu lehce odměřeně. „Nejsem žádná soudružka.“
„Tak se hned nečerti. Já to vidím tak, že za půl roku můžou být soudruzi všichni.“
„Dej mi pokoj s politikou. Od tý chci mít svatej klid.“
„Ale copak tak najednou?“ zablýskly mu v očích plamínky. Jeho otec a bratr byli totálně nasazeni v Říši. Jeho otec tam zemřel a bratr se vrátil po válce domů. Měl však chabé zdraví a zanedlouho po konci války zemřel také. „Nebo snad Jára zase brojí proti všemu, co se vymyká jeho morálním principům?“
Marie zakroutila hlavou. „Za chvíli zvoní. Nemáš náhodou první hodinu v septimě?“ Doktor přírodních věd zvolnil krok: „Tys mě uměla vždycky dokonale usadit. A Marie?“ Otočila se na něj. „Dneska ti to zase sluší,“ usmál se. Opět zakroutila hlavou.
„Rádo se stalo.“ Chtěl jí ještě něco říct, ale zachránilo ji zvonění. Rychle za sebou zabouchla dveře své pracovny. Tyhle skoro každodenní rozhovory ji unavovaly. Co tím Václav sledoval? Copak mu nebylo jasné, že ho má Helena opravdu ráda?
Po druhé hodině za ní přišla, jak byly domluvené, její kamarádka Helena Hrabětová, se kterou Marie studovala ve třicátých letech na filosofické fakultě. S tím rozdílem, že Marie byla o dva roky mladší a vystudovala český jazyk a historii, zatímco Helena český jazyk a ruštinu.
„Ahoj, prosím tě, co je ti?“ zdravila Marii už ode dveří pobaveně. „Vašek říkal, že jsi nějaká nabroušená.“
„Však na tom má taky svou zásluhu. Posaď se, prosím tě.“ Helena se na ředitelku podívala zmateně a pak si ji přeměřila přísným zamračeným pohledem. Marie nad Václavem mávla rukou: „Říká mi soudružko, ale o to nejde.“ Všimla si, jak Helena uklidnila a usadila se naproti ní za stůl. „Dneska ráno jsem se rozčílila, protože mi Eliščina třídní oznámila, že se ostatním rodičům nelíbí, že učíme Elišku Ach synku, synku. Přitom měli za úkol naučit se nějakou lidovou píseň a pak ji zazpívat před třídou. Nevěděla jsem, že tenhle úkol má zvláštní pravidla...“
„Já myslím, že to přeháníš. Vždyť o nic moc nejde. Prostě jí jen příště nevysvětluj ten politický podtext a učitelka i rodiče dají pokoj. Na politiku je Eliška ještě malá.“
S tím musela Marie souhlasit, na politiku byla Eliška opravdu malá, ale... „Jaký politický podtext?“
„Marie, nedělej, že nevíš, o čem mluvím? Víš stejně dobře jako já, že dnes se to tak bere.“
„Dnes?“ Marie rovnala plnicí pera na svém stole vedle sebe. „Tím chceš říct, že pořád žiju v předválečné době a vzpomínám na staré dobré časy?“
„Ano, dnes. A nechci tím říct vůbec nic. Sama víš, jak to je.“
„Ale já jsem matka, mám právo na výchovu dítěte a úplnou svobodu v rozhodování, co je pro Elišku dobré a co ne.“ Helenu bodlo u srdce. Ona sama děti stále ještě neměla. „Promiň, Helen. Nemyslela jsem to tak.“
„To je dobrý. Jen jsem ti chtěla říct, aby sis dávala pozor. Dnešní svět není takový, jako když jsme byly na studiích. V lecčem se změnil.“
„Asi máš pravdu. Dáš si kafe?“
„Ne, děkuju. Budu muset jít, za chvilku mám ruštinu ve kvintě.“
„To stihneme. Já mám dějepis v tercii.“
„No, tak dobře. Kafe nikdy neuškodí.“
Marie se usmála. „Výborně. A povídej mi zatím... Co Václav? Minule jsem si všimla, že jste spolu vedli zajímavý rozhovor, ne, že bych poslouchala.“
Žena naproti ní sklopila oči. „V pátek jdeme do divadla.“
„Tak to mám radost. A kam?“
„Do D34-41. Po válce ho znovu otevřeli. Na Evžena Oněgina.“
„Tak si to hezky užijte.“ Chtěla říct své dlouholeté přítelkyni něco o agitačních technikách využívaných i v umění, ale nakonec si to rozmyslela. Helena by jí mohla odpovědět, že politika do výchovy dítěte nepatří, na což by jí Marie nemohla nic říct, protože to byla pravda. Ale zlobilo ji, že se historické skutečnosti často politicky využívají pro něčí prospěch. Vždyť ona říkala Elišce jen pravdu.
„Ty plánuješ o víkendu co?“
„Nic tak potěšujícího jako ty. Jarek mi slíbil, že mi pomůže umýt okna.“
„Tak to se už určitě nemůže dočkat,“ ušklíbla se Helena.
„Vždyť ho znáš.“
„Ale to ho šlechtí, že ti tak pomáhá.“ Najednou byla veselá atmosféra pryč. Na chvíli se ze starých ran začala uvolňovat nepříjemná bolest.
„Od tý doby, co jsem se vrátila, mi pomáhá hodně. Asi bych to bez něj nezvládla.“
Chvíli bylo ticho. Na zdi visely velké kukačky Mariiny matky. Klidný klapot, který vytvářel pohyb dvou závaží, přerušil hlas učitelky jazyků: „Já tě stejně obdivuju, jak to všechno zvládáš.“
„Ale prosím tě... Nech toho zase.“
„Já bych na to neměla sílu. Škola, dítě, odboj...“ Marie sklopila pohled ke své nehybné pravé paži.
„Myslíš, že mě udělali ředitelkou jen kvůli tomu, že si myslí, že jsem...“ odmlčela se, nedokončila. Když přišla řeč na její činnost za války, přešla to vysvětlením, že dělala jen to, o čem byla sama přesvědčená, že je správné a co bylo v danou chvíli potřeba. Nebylo jí příjemné, když jí kdokoliv vyjadřoval úctu. V těch nejtěžších chvílích při vyšetřování gestapem, nemyslela na celek, na svobodnou Republiku Československou, myslela na sebe, aby přežila a mohla se vrátit za Jaroslavem a Eliškou. Myslela na to, aby nepošlapala své čestné lidské jméno a neohrozila své přátele, pokud by to udělala, bylo by to v náročnou chvíli pochopitelné, ale po konci války by s tím nemohla žít. Myslela na sebe, chtěla pomoci sama sobě, nikomu jinému. Tak proč by ji teď měl někdo chválit, oceňovat?
„Já si to myslím taky. Samozřejmě, že máš zásluhy. Ale taky myslím, že jsi ředitelka pro to, že jsi jednoduše dobrá.“ Obě se napily kávy. To se prý dělá, když lidé neví, co mají v daný okamžik říct.
„Tak děkuju moc, Helen. Jsi hodná.“ Obě však doufaly, že staré rány jsou přece jen bezpečně zahojené.
„Rádo se stalo. Ale nemáš za co děkovat.“ Marie se nadechla, ale její kolegyně ji přerušila. „A už jdu, nebo mě zas začneš přesvědčovat o opaku. Takže se měj a pozdravuj Jaroslava a tu malou bojovnici za demokracii,“ mrkla na mladší přítelkyni Helena.
„Díky. Budu. Vy si užijte divadlo a držím palce.“
Helena se ještě otočila. „Proč? Kvůli Vaškovi?“
„To taky, ale spíš jsem myslela kvůli kvintě. V češtině občas hlučí, jak kdyby to nebyli studenti, ale koně.“
„Spolehněte se, soudružko ředitelko, udržím je na uzdě.“
„Ještě ty s tím začínej, vy jste se vážně hledali, až jste se našli. A věřím v tvou přirozenou autoritu. Ahoj.“
„Ahoj,“ usmála se na ni ještě Helena ode dveří. Marie byla ráda, že i přes to, že je mladší, Heleně nevadí, že je její nadřízená. Záleželo jí na jejich kamarádství. Vzhledem k tomu, čím si prošly společně v mládí...
„Když jsem dnes odvedla Elišku do školy, zastavila mě její třídní a víš, co mi řekla?“
„Hmm?“ ozval se Jaroslav zamyšleně z křesla, kde si už hodnou chvíli četl a dělal poznámky k stavebnímu plánu do práce.
„Že není vhodný, aby naše dcera zpívala ve škole takové písně... víš, jak jsme ji učili ‚Ach, synku, synku.‘“
„A to je problém?“ zvedl k ní oči zpod brýlí.
„Pro ni evidentně jo.“
„A cos jí řekla?“
„Že já v tom žádnej problém nevidím. A že každej rodič má právo na výchovu svých dětí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A to, že někteří rodiče jsou jaksi... nejsou nakloněni myšlenkám Masaryka, není naše věc.“ Přikývl.
„A co na ona?“
„Asi se jí to nelíbilo,“ pokrčila Marie rameny, „ale spěchala jsem do práce, neměla jsem čas se s ní o tom bavit. Helena mi pak v práci říkala, že to zbytečně přeháním a že nemáme plést Elišce hlavu politikou. Jo, a pozdravuje tě.“
Jaroslav založil knihu a položil ji na stole vedle. „Kde to jsme, aby nám nakazovali už i ve škole naší dcery, že se máme zdržet vlastních názorů. A že jí děkuju.“ Víc, než tím, na Mariinu zmínku o Heleně nereagoval.
„Tak já ji na jednu stranu chápu. Ta učitelka chce, aby měla jejich škola dobrý jméno. Možná na ni tlačí ředitel.“
„A to říkáš ty, která sis vždycky říkala svůj názor, ať se dělo, co se dělo.“ Když člověk zodpovídá jen sám za sebe, je to jiné. Ano, teď už takhle přemýšlela. Měla tak přemýšlet, když roznášela ilegální protinacistické letáky, přepisovala politické zprávy pro odboj do francouzštiny a pomáhala je posílat do zahraničí? Právě teď jí to mohl Slávek vyčíst.
Elišce byly tři roky. Měla zůstat doma, starat se o rodinu a nedopustit, aby její dcera neviděla dva roky matku. I to jí mohl Slávek vyčíst. Nikdy to neudělal. S výchovou vypomáhala její máma. Jaroslav se ukrýval u známých a často svou dceru navštěvoval. Nic neudělal, ale kdo ví. Při rozpoutání německého pekla po atentátu na říšského protektora byly vyvražděny celé rodiny.
„No,“ přerušil tok myšlenek své ženy, protože mu neodpověděla a dlouho mlčela. Zdálo se mu, že zase začala se svými sebemrskačskými myšlenkami: „Řekla jsi jí to moc dobře. Možná to ani není soudružka, jen se bojí o místo. Rodiče těch dětí by možná škole dělali zle. Víš, jak to teď chodí.“
„Kdo jsme, abychom soudili druhé,“ dodala.
Přitakal. „Marie, zítra večer jdu k Chaloupkovým na šachy.“
„Přijdou zase tvoji kolegové z vysoký školy?“
„Asi jo. Pár jich říkalo, že přijde. Nebude ti to vadit?“
„Jen běž. Už jste se dlouho nesešli. A pozdravuj Věru. Dám ti pro ni tu formu na bábovku, minule říkala, že ji chce půjčit.“
„Dobře. Ona možná ale nebude doma. Karel říkal, že jela za rodiči do jižních Čech.“
„Takže pánské posezení?“
„No, tak nějak.“
Zasmála se. „Říkáš to nějak provinile. Jako byste kuli kdo ví jaké pikle.“
„Jak tě to, prosim tě, napadlo?“
„Ani nevím. Nechceš ještě kafe?“
„Ne, děkuju. Už půjdu spát. Neponocuj dlouho.“ Vstal, políbil ji do vlasů a odešel do ložnice.
Za chvíli za ním přišla. Pár dlouhých vteřin ho tiše opřená o rám dveří pozorovala. „Spíš?“
„Ještě ne,“ otočil se k ní.
„Byls na tý policii?“
„Byl. Odpoledne,“ řekl bez dalšího vysvětlení trochu nakvašeně.
„No? A?“
„Říkali, že mají hlášený další dvě okna v naší ulici a skleník ve vedlejší ulici. Asi to byli nějaký opilci, co se vraceli domů. Ale ještě je nechytli, takže si to okno asi budeme muset zasklít sami. Zítra ho vezmu do sklářství.“
„Co se děje?“
„Nic,“ odvětil ostřeji, než chtěl. „Promiň. Jen jsem přetažený z práce.“
Marie moc dobře znala jeho názor na policii, vojáky, celkově ozbrojené složky. Nesnášel je už od raného mládí. Nedůvěřoval jim. Jeho strýc byl legionář. Padl v První světové válce. „No, tak snad už se nic podobnýho nestane. Dost mě to vyděsilo.“
„Pojď sem.“ Poslechla a sedla si na postel vedle něj. „Mařenko.“ Pátrala v jeho tváři, proč ji tak oslovil. „Slib mi, že byste s Eliškou utekli, kdyby mě zavřeli.“
„Co-cože?“
„Slib mi to. Utekli?“
Zamračila se a vytrhla ruku z té jeho. „Už nikdy se mě takhle neptej. Dobrou noc.“
„Marie, nechoď pryč.“
„Řekla jsem dobrou noc!“ Tiše zavřela dveře a šla zkontrolovat Elišku. Tak sladce spala. Zastavila se nad její postýlkou. Od tebe mě nic a nikdo nedostane, holčičko, pomyslela.
Tu noc zase psala. Tentokrát barevné vzpomínky na klidné dětství na předměstí. Brzy jí ale začaly pálit oči, vedle starého Remingtonu po jejím otci odložila brýle. Potichu vešla do ložnice a zavřela za sebou dveře.
„Pamatuješ si, cos mi napsala z Terezína?“ Jak by si to nemohla pamatovat? Dopis adresovaný k bydlišti její matky, kde věnovala většinu řádků jemu, měl její muž schovaný ve stole v pracovně.
„Neřekla jsem, abys spal?“
„Neřekla. Jen popřála dobrou noc,“ mrkl na ni do tmy.
„Budeš mě brát pořád za slovo?“ lehla si zády k němu a zabalila se do peřiny. Po chvilce ji objal. „Co myslíš konkrétně?“
„Napsala jsi, že v nepřítomnosti jednoho rodiče je povinností toho druhého, aby se o jejich dítě postaral.“
„Ale ty moc dobře víš, že takhle jsem to nevyjádřila.“
„Nechtěl jsem ti přivodit nepříjemný myšlenky.“
„Čím delší doba uplynula od těch hrůz, tím rychleji na ně zapomínám a tím lépe se mi o tom mluví.“ Oba však věděli, že tohle byla jen poloviční pravda. „Psala jsem, že se musíš o Elišku postarat, ať se stane cokoliv, že ji musíš uchránit, aby nesla alespoň ona odkaz naší rodiny. Nás dvou.“ Myslela tehdy, že se odtamtud nevrátí.
„Zklamal jsem tě. Schovával jsem se u přátel.“
„Hledali tě. Jinak bys tu teď možná nebyl. Máma se o ni starala dobře, vždyť jsi to sám viděl, když jsi ji navštěvoval,“ připomněla mu. „To, že někdo změní svý původní plány, docela neposlechne přání svých blízkých nebo se rozhodne změnit něco, co byl domluveno předem, není hřích, když to udělá v zájmu vyššího dobra... anebo jenom kvůli záchraně vlastního života nebo života druhých lidí.“
„Slib mi, že bys s Eliškou odešla, kdyby se něco stalo,“ přitiskl ji k sobě pevněji.
„Co budete zítra dělat u Karla a Věry, Jaroslave?“ otočila k němu hlavu.
„Hrát šachy.“
„Dobrou.“
„Dobrou noc,“ zašeptal.
Nemohla spát, ze zásuvky nočního stolku vybrala krabičku s tabletkami na uklidnění, jednu spolkla a zapila sklenicí vody. Byla si jistá, že její manžel nespí. Pozoroval ji, věděla, že si uvědomuje, že otázky, na které se jí ptá, ji zneklidňují, a že ona potřebuje hlavně klid. Proč jí to tedy dělá? Jak může něco takového říkat? Proč by ho měli zavřít? Cítil, že se jeho žena strachuje. Palcem jí přejížděl po paži, než se její dech zpomalil a ona usnula. Vždy si říkali vše, sice ho mrzelo, že se začínaly objevovat jisté záležitosti, které jí pravděpodobně bude muset utajit. Pro vyšší dobro. Anebo „jen“ pro ochranu jejího života a života jejich dcery. To bylo pro něj důležitější než nějaké ideály. I Jaroslava pravidelné oddechování jeho ženy uklidňovalo, tolik si přál, tehdy, když byla ve vězení, aby usínala vedle něj. Nikdy si nepřestal vyčítat, že ji v tom nechal samotnou. Tak křehká... Vzpomínal na dobu, kdy se seznámili.
Uviděl ji v tramvaji, jak drží pevně v rukou otevřenou knihu a má zavřené oči. Seděla. Vedle ní stála další mladá dáma a něco jí tichým hlasem povídala. Ale ona se ani nehnula. Snažil se v přeplněné tramvaji dostat až k ní, protože takhle zezadu viděl jen její hnědé vlnité vlasy sepnuté vzadu do úhledného drdolu. Snad se jí neudělalo nevolno. Po chvilce oči otevřela, vzhlédla k dívce stojící nad ní a pronesla k ní něco ve smyslu: „Zvládneme to.“ Její přítelkyně obrátila oči v sloup, ale pak se usmála. Několik lidí na zastávce vystoupilo a on tak měl volný prostor, aby se dostal až k nim. Vzápětí se však ta hnědovlasá dívka postavila a obě poodešly ke dveřím, chtěly vystoupit. Řidič však zprudka zabrzdil a obě dívky do něj narazily.
„Promiňte,“ omluvila se vyšší dívka s blonďatými vlasy. „To jsme nechtěly.“ Menší hnědovláska k němu jen zvedla omluvný pohled.
„Neomlouvejte se. Nic se nestalo,“ odpověděl Jaroslav.
„Vystupujeme, Marie!“ zavolala na svou přítelkyni dívka, která už z tramvaje vystoupila. „Nechceš přece přijít pozdě.“ Ve tmavě modrých očích se blýskla obava, a jak rychle se před ním zjevila, tak také zmizela. Vystupovaly u Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. On pokračoval dál na Karlovo náměstí, kde pracoval na Českém vysokém učení technickém u jednoho vyučujícího, který si ho už jako nadaného studenta vybral, aby s ním spolupracoval.
Později mu jeho žena vysvětlila, že spěchaly na zkoušku. Prý se tehdy velmi bála, že ani nebyla schopná se mu omluvit a když do něj narazily, rozrušilo ji to natolik, že zapomněla v tramvaji knihu. Nebylo to žádná odborná literatura, byla to Bible. Tehdy se na sebe zlobila a vyčítala si zapomenutou knihu. Jak se jí něco takového mohlo stát?! Kromě modrých očí si také všiml, že je proti němu tak drobná... Za týden se v tramvaji potkali znovu, Písmo jí vrátil, a když se potkali znovu, pozval ji na procházku po Praze. Oba hlavní město znali, právě proto se možná usadili v kavárně U Myšáka. Dlouhé hodiny si byli schopni povídat. Doufal, že jim to vydrží ještě dlouho...
Pořád byla drobná a křehká, ale nikdy ji za její statečnost za války nepřestal obdivovat. Ona však nechtěla o žádné statečnosti ani slyšet. V životě se řídila zásadou: „Dělej to, co si myslíš, že je v danou chvíli potřeba.“
Za pár let se jí ptal, jestli se jí udělalo mdlo ze strachu ze zkoušky. Odpověděla, že ne, že se modlila, aby vše dobře dopadlo.
* * *
„Ahoj, už jsem měl strach, kde jsi,“ vítal ji u dveří.
„Zdržela jsem se na nákupu. Představ si,“ položila tašku na stůl v kuchyni, „že ten chleba už neměli a navíc nám docházejí potravinový lístky. Člověk by si řekl, že už by to skoro tři roky po válce mohli vyřešit.“
„Neboj se, v pondělí nám dají nový,“ pomohl jí z kabátu. „ Určitě už příděly brzo zruší.“
„Doufám. Toho masa je pořád málo a Eliška roste, potřebuje ho.“
„Myslím, že se to časem zlepší,“ uklidňoval ji manžel.
„Ani jsem se tě včera nezeptala, co se stalo u tebe práci.“ Připravovala nakoupené věci na polévku.
„Chlapi šli dát přihlášku do KSČ.“
„Kolika z nich si to vymluvil? A vysvětlili to nějak?“
„Dvoum. Ti ostatní řekli, že právě já bych měl taky vstoupit.“
„Proč právě ty?“ podívala se na něj překvapeně.
„Protože jsem měl ženu v kriminálu.“ Jeho odpověď ji zaskočila. Posadila se za stůl a začala loupat brambory. Měla na to svůj vlastní způsob. Bramboru si přidržovala mezi koleny a levačkou ji oloupala. Byl to zdlouhavější proces, ale od té doby, co používala jen jednu ruku, si musela vymyslet několik takových dalších způsobů, jak si usnadnit práci. „Včera jsme trpěli hrůzami nacismu, dnes budeme vstupovat do KSČ a zítra-“
„Zítra budeme jezdit do Moskvy učit se, jak vám zakroutit krk,“ citoval Jaroslav současného předsedu vlády Klementa Gottwalda a jeho proslov z roku 1929.
„Nech toho. On to beztak řekl proto, aby rozzlobil národně socialistický poslance.“
„Ten? Copak nevidíš, co se děje teď? To je zlá a pravdivá soudružská rétorika, myšlena smrtelně vážně.“
„Nestraš. On si jen tak vyskakuje. Vždyť se učil truhlářem ve Vídni... No, ale vypracoval se. To se mu musí nechat.“ Věnoval jí výmluvný pohled.
„Dej mi to, prosím tě, nebo se řízneš.“ Nemohl se na to dívat. Převzal od ní krájení brambor a sedl si na židli místo ní.
Odevzdala mu mísu, škrabku a otřela si dlaň o zástěru: „Víš, že já s tím taky nesouhlasím, Slávku. Setkávám se s tím ve škole, ale co mám dělat. Taky věřím v sociální jistoty stejně jako oni, chci, aby se tu lidem žilo dobře, a po válce jsme se zase poctivě vypracovali do stavu před válkou. Ale nepotřebuju kvůli tomu být v žádný straně.“
„Mě akorát děsí ta radikalizace, připomíná mi to trochu... Vím, co si myslíš. Jsou to naši lidé, ne Němci, ale... Dav lidí se dá zblbnout a ovlivnit velmi rychle. Stačí být dobrej řečník a slíbit lidem, že jim dám to, co jim právě v tu chvíli chybí.“
„Jarku...“
„Fungovalo to Hitlerovi, proč by to nemohlo fungovat Gottwaldovi, kterej se učil od těch nejlepších? Co myslíš, že v tý Moskvě za války dělali? Teda kromě jejich zahraničního odboje...“
Povzdechla si. „Asi máš pravdu... Ale víš, že nemám ráda, když tahle mluvíš. Mám strach.“
„Promiň.“
„Musím dodělat večeři. Eliška má už určitě hlad,“ otočila se od něj trochu rozzlobeně zpátky k plotně.
„Já taky,“ připustil.
„Pro dnešek už bylo politiky dost. Nachystáš, prosím, příbory?“
___ konec 1. části___
1 názor
usmál se do jejích vlasů, ve kterých probleskávaly- byly viditelné? třpytily se? probleskávaly není dobře zvolené, když už, tak probleskly
Možná, že, pokud z těchto jejích příběhů vznikne kniha, vydá ji,atd atd - tato věta je složena asi z osmi mninivět, rozhodně by potřebovala rozdělit na kratší
Chvíli tam stáli. Jako dvě sochy, které se začínají po dlouhé době - v jedné větě - chvíli, ve druhé - po dlouhé době
Tak sladce spala - vynechala bych "sladká" slova a jistý pathos, který zde "probleskuje"
jezdit do Moskvy učit se, jak vsám zakroutit krk - ve slově vám překlep
Napíšu ti jen pár postřehů - kromě věcí, které jsem již rozepsala nahoře. V prvé řadě - název zní jako z červené knihovny, jistě odradí už dopředu dost čtenářů. Je pozoruhodné, že jsi věnovala tolik času a jistě přípravy ke psaní historického příběhu, ty, mladá žena, a že tě tak zajímají reálie z těch válečných a poválečných časů. Jaký rozsah má - bude mít? - tvé dílo? Možná se příliš "zasekáváš" v různých detailech - kdo zrovna spí, a opakováních - např. píseň Ach synku, synku. Četla jsem to zde tuším třikrát. K němčině, kterou jsi použila, se nemohu vyjádřit, znám jen der, die, das:-) Taky mám za to, že ten příběh je docela snadno předvídatelný, no, ale o tom se přesvědčím, až budu číst dál, pokud se bude dostávat času.
Nadání myslím máš, jde o vypsání ruky a volbu takových námětů, které ti nejlépe sednou, i kdyby to mělo být vyprávění o přátelství či příhody ze studia, tohle je velké sousto i pro opravdové historiky a spisovatele. Jsem zvědavá, zda se ti tady někdo jiný vyjádří, a přeju ti úspěchy.