Karlovy Vary

Letos, jako každý rok, jsem měla v plánu nejet do Karlových Varů na festival. Co tam? Mraky lidí, horko, systém kupování lístků, který jsem dodnes nepochopila a na výběr asi z milionu cizokrajných filmů, který jsou zbytečně dlouhý, nudný a jen tak byste na ně nešli, ale prostě protože je hrajou na festivalu tak to určitě bude stát za to. Nestojí.

                Potíž je v tom, že nikoho by ani nenapadlo, že byste do Karlových Varů jet nechtěli, protože pojďme si říct upřímně, vy tam vlastně nakonec jet chcete. No a co, že tam jsou mraky lidí a jelikož pojedete na poslední chvíli, tak ani neuvidíte žádný film. Jde o to, že jste poslední osobou z vašeho kruhu přátel, která ještě nepoustnula na instagram fotku z Varů. A to se musí prostě napravit. Naštěstí na tohle máte bohatý kamarády, co mají auta a spoustu volného času, takže nakonec seženete i odvoz, i když jen na otočku.

                Problém je, že kamarádi se spoustou volného času si ho prostě neumějí zorganizovat. Takže si ve středu, den před odjezdem, hodím v jedenáct večer ještě věci do pračky, že v pohodě, zítra si přispím. Bohužel, mýlka. Zpráva od hlavního organizátora, že sraz zítra v osm na Chodově. Dobře, takže si nepřispím, ale aspoň se vyspím. Hledám spoj. Čtvrtek uzavřené metro. Naštěstí z Prahy 8, když nejede metro je to pouhá hodina a půl cesty. Jupí!

                Za půl hodiny klečím u pračky a prosím, jestli by nemohla program uspíšit, abych naspala aspoň něco. Nepomáhá to, tak násilím točím kolečkem a program ukončuji. Následně vytahuji úplně mokré a stále špinavé oblečení, ždímu ho a nakonec ho věším na šňůru. Rychle spát.

 

                Budík na 5:30. Nelidská hodina, já vím, ale musím si sbalit a udělat se krásná, abych zapůsobila na bohaté kamarády, co mají auta a spoustu volného času. V 6:30 vycházím z domu. V 8:00 stojím před domem, kde bydlí odvoz a ten hlásí, že přece všechny vyzvedává u nich doma. Zadržuji slzy. Když projíždíme v devět hodin kolem Holešovic, kam mi cesta z domu trvá 15 minut, začnu brečet, ale naštěstí mám sluneční brýle, takže to nikdo nevidí. Ale jinak se nenechám rozhodit.

                Organizátor nás nutí vybrat si film, na který půjdeme. Vytisknul deset různých popisů filmů, pak mu prý došla barva v tiskárně. Tvářím se, že všechno nadšeně čtu, ale jenom hledám něco známého. Nakonec nalezeno. Ze strany číslo šest na mě kouká Karel Roden.

                „Tohle by asi mohlo být dobrý,“ mávám papírem a zamyšleně předčítám synopsi. „Fakt zajímavej příběh.“ Vůbec nejde o to, že tam hraje Roden.

 

                Konečně příjezd do Varů. Problém číslo jedna se jmenuje – Kde zaparkujeme? Objedeme tři parkoviště, kde je plno. Pak zastavujeme u toho největšího a chceme se zeptat pana hlídače, jestli nemá pro nás nějaký tip, kam s autem. Spouštíme okýnko a slušně voláme, že bychom se rádi na něco zeptali. Asi po minutě a půl mladík, který dovršil osmnáct let nejspíš včera, se k nám loudá a u toho žvýká ležérně žvýkačku a točí klíči jak největší kápo.

                „Co je?“ ptá se.

                „Prosím vás, nevíte, kde je ještě volný parkoviště?“

                „Nevim, tady nejspíš už nikde, jste měli přijet dřív, pochybuju, že najdete nějaký volný místo.“ Vidím, jak si kamarád na předním sedadle musel sednout na ruce, aby mu omylem nevyjela pěst směrem k úsměvu mladíka.

                „Tak moc děkujeme.“

                Nakonec jsme volné místo našli a z problému - Kde zaparkujeme? se stal problém - Kde se tady kupují lístky? U prvního volného okénka narazíme na podobně příjemnou paní, jako byl mladík u parkoviště.

                „Prosím my bychom chtěli tady na ten film ve dvě hodiny.“

                „Nejsou lístky.“

                „Aha a tady ten film.“

                „Vyprodajnej.“

                „Aha a náhodou volné lístky na nějaký jiný?“

                „A jakej, si musíte vybrat.“

                „Aha, dobře a máte nějaký katalog, ze kterého to můžeme vybrat?“   

                „Já mám tady svůj, přivázanej,“ ukáže nám paní svůj přivázaný katalog.

                „Dobře a kde se do toho katalogu můžeme podívat?“

                „V obchodě si ho můžete koupit za tři sta.“

                „Dobře, moc Vám děkujeme.“

 

                Zkoušíme nakonec jiné okýnko, kde je mladík, který vypadá, že mu bylo včera patnáct, ale pro změnu je na nás milý a všechno nám vysvětluje. Rychle. Velmi rychle a my si jediné zapamatujeme, že patnáct minut před filmem máme dorazit k last minute pokladnám a třeba budou mít ještě volný lístek. Do hodiny H zbývají tři hodiny, takže vyrážíme na obhlídku a na oběd. Za patnáct minut hodina H stojíme ve frontě na last minute lístky. Po patnácti minutách se fronta nepohne. Rozhodneme se, že tomu dáme šanci a prostě tam budeme čekat, dokud nám někdo nedá lístek na cokoliv.

                Nakonec se fronta začíná posunovat. Po půl hodině jsou před námi jen tři lidé. Jsme natěšení a vzrušeně mluvíme o tom, jak to bude super, že se dostaneme na film. Pán za námi nás slyší a chce nás v našem nadšení podpořit. „Promiňte, já jen, že jsem si všimnul, že nemáte na krku tenhle pass a bez něj vám tady u toho okýnka žádný lístek nedají.“ Chce se mi brečet. „Ale když mě pustíte před vás, tak vám ten pass pak klidně půjčím, mně to fakt nevadí.“ Chce se mi brečet dojetím. Čekáme tedy dál. Po další půl hodině paní ohlásí, že pro dnešek už není ani jeden lístek a okénko nekompromisně zavře. Zbytek dne strávíme v parku, pijeme kokos plný vodky a zajídáme to lázeňskými oplatkami.

---