Výtah

Výtah

Položím Vám jednu dost divnou otázku. Přemýšleli jste někdy nad tak obyčejnou věcí, jakou je výtah? Pro někoho to může být cestovní prostředek, s jehož pomocí lze zdolat několikapatrovou budovu bez zbytečné námahy. Komu by se chtělo šlapat například šest pater? No asi málokomu. Přesto se mezi námi najdou tací, kteří dávají přednost chůzi po schodech a místo zmáčknutí tlačítka kouzelného vynálezu otevírají nenápadné dveře a stoupají po zapadlém nouzovém schodišti. Ovšem je nutné podotknout, že i tento typ člověka dá přednost svezení, když vláčí nějaké těžké břímě, jako například kufry.
Docela mě zaujalo propojení bytů pomocí výtahů v některých amerických filmech. My jsme zvyklí, že v bytovce nebo v paneláku otevíráme bytové dveře na chodbu se schody. Ale tam otevřeme vchodové dveře a jsme v kabině.  
Výtahu nemůžeme upřít docela dost pozitivní věc, neboť činí budovu bezbariérovou, což umožňuje volný pohyb vozíčkářům. Vzpomínám na dobu svých studií. Budovy, v nichž sídlily mé školy, byly velmi staré. V jednom případě se jednalo i o bývalý palác. Pokud byl na obzoru student na vozíku, bylo potřeba ho s pomocí dalších lidí vynést do příslušného patra.
Myslím, že tohle všechno již znáte a divíte se, že mám tu drzost se o tom rozepisovat na jednu stránku notýsku A5. Ano je to tak. Svými ,,kobylami'' jsem už zaplnila jednu stránku a ještě jsem nemusela škrtat. Ale mým cílem bylo zmínit kladné i záporné stránky tohoto vynálezu, abych nikoho a nic neurazila. Svět obvykle nebývá černobílý.
Právě teď se dostávám k ,,mouchám'' této magické krabičky, a to jsou poruchy. Všude kolují rady, co dělat, když se s Vámi utrhne kabina výtahu a padá dolů. Nejlepší radou je prý skákat, protože ve chvilce dopadu můžete být ve výskoku, a tím se zachránit. Nevím, jestli je to pravda a prakticky to ověřovat opravdu nehodlám.
Jistě jste někdy slyšeli o lidech, kteří kvůli poruše museli strávit několik hodin ve výtahu a od té doby trpí klaustrofobií. Napadlo Vás tedy někdy, že výtah je místo, kde se mohou zhmotnit naše fobie do nevídaných rozměrů?

Jana 35 let, cesta z přízemí do 6. patra
Jana je prodavačka v knihkupectví. Naplánovala si dovolenou s kamarádkou u moře. Dopoledne se mají věnovat cvičení a odpoledne se opalovat na pláži. Večery chtějí trávit v nějaké z hospůdek ve městečku. Pobyt plánovaly dlouho dopředu. Jenže co se nestalo. Kamarádka Jany otěhotněla a nemůže se dovolené zúčastnit, proto Jana oslovila svou kolegyni z práce, aby jela místo kamarádky.  Jana byla ráda, že kolegyně nakonec souhlasila, protože ve dvou si celý pobyt lépe užije.
Jana se nabídla, že dojde do cestovní kanceláře a změní účastníka zájezdu. Vstoupila do vysoké budovy a zeptala se vrátného, kde sídlí daná kancelář. Vrátný jí odpověděl, že se nachází v šestém patře a doporučil jí použít výtah.
Jana vešla do kabiny a stiskla tlačítko s šestkou. Dveře se zavřely a výtah se rozjel. Najednou Jana na chvíli zavřela oči. Když je opět otevřela, zjistila, že už není ve výtahu, ale na jakési bílé pláni, nad níž se rozprostírá černé nebe. Ušla několik kroků, ale nikde nic nebylo. Celý svět se skládal pouze z bílé rovné plochy a černé oblohy. Nebyla tam tma, Jana jasně viděla kolem sebe. Pokračovala v chůzi, ale krajina se neměnila, nikde nebyly vidět stopy lidské existence. Pocítila, že je úplně sama. Nejdříve ji sevřel nepříjemný pocit, že už nikdy neuvidí rodinu a přátele. Poté začala přemýšlet, co bude jíst a pít. Hlavou se jí hemžily nápady, jak by mohla na takovém místě přežít. Žádné řešení se nenabízelo. Rozplakala se, posadila se na zem a spílala osudu, za co ji trestá. Když už byla na pokraji sil, zaslechla cinknutí. Neznámý hlas jí oznámil, že se nachází v šestém patře. Jana si uvědomila, že je zpátky ve výtahu. Nechápala, co se s ní stalo. Myslela si, že na chvíli usnula a něco se jí zdálo. Byla dost unavená, protože noc předtím popíjela s přáteli a šla pozdě spát.
Když se vzpamatovala, vešla do kanceláře a vyřídila si své záležitosti. Dolů šla raději po schodech, protože usoudila, že pohyb jí udělá dobře.

Vanda 30 let, cesta z přízemí do třetího patra
Pro Vandu to byl běžný pracovní den. Pracovala jako účetní ve firmě, která sídlila ve třetím patře budovy plné kanceláří.
Ráno  nastoupila do výtahu. Kabina vystoupala do prvního patra. Potom minula druhé patro, ve třetím se nezastavila, přitom neustále zrychlovala. Vanda marně mačkala tlačítka, ale výtah nabíral rychlost. Vandě se točila hlava. Kabina výtahu vyletěla z budovy a stoupala k nebi. Vanda pozorovala neustále se vzdalující a zmenšující se zem. Z té výšky dostala závrať. Nikdy neměla ráda rozhledny nebo vyhlídky. Když se podívala dolů, vše se mlžilo a ona dostala příšerný strach.
Kabina se prudce zastavila. Vanda se krčila u stěn, aby z ní nevypadla. Špatně se jí dýchalo. Následně se kabina začala řítit střemhlav dolů a v tu chvíli Vanda omdlela.
Mezitím si jedna žena ve třetím patře budovy plné kanceláří stoupla před dveře inkriminovaného výtahu, neboť ji bolela kolena, což jí nedovolovalo plynulou chůzi. Když se dveře konečně otevřely, spatřila na podlaze Vandu v bezvědomí. Vanda se za tři dny probrala v nemocnici a nic si nepamatovala. Lékaři neshledali na jejím psychickém ani tělesném stavu nic zvláštního a propustili ji domů.

Matěj 35 let, cesta ze čtvrtého patra do přízemí
Matěj byl zrovna na služební cestě v Londýně. Pracoval jako programátor u počítačové firmy. V soukromí byl vášnivý sportovec. Když měl čas, rád běhal, jezdil na kole, hrál fotbal nebo basketbal. Jen jeden sport neměl rád, a to bylo plavání.
V dětství trávil slunečný prázdninový den u rybníka. V té době neuměl vůbec plavat. Jeho starší sourozenci měli na něho dávat pozor. Když byli ve vodě, sestra ho v náruči odnesla na místo, kde byla hloubka a on nedosáhl nohama na povrch. V tu chvíli na sestru drze zakřičel kamarád. Otočila se a pustila malého Matěje z náručí. Neuvědomila si, že tu Matěj nestačí a neumí plavat. Stříkala na kamaráda vodu a prala se s ním. Matěj mezitím křičel a topil se. Nikdo si ho nevšímal. Po krátkém čase mu hlava zajela pod vodu. Sestře zatrnulo, došlo jí, co se stalo. Ponořila se do vody, Matěje vytáhla a dopravila na břeh. Matěj byl z tělesného hlediska v pořádku, ale utrpěl šok, jehož následkem měl odpor k vodě. Plavat se sice jakž takž naučil, ale dobrovolně tuto činnost nevyhledával.
V Londýně Matěje čekala konference. Z recepce se mu právě ozvali, že má před hotelem připravené taxi. Matěj vyšel z pokoje a namířil si to přímo k výtahu. Nastoupil a stiskl tlačítko s písmenkem G označující ground floor neboli přízemí. Uslyšel zvláštní šplouchání. Výtah se rozjel. Matěj z ničeho nic ucítil vlhkost v botách. Na podlaze se objevila voda. Čím více kabina klesala, tím více se plnila vodou. Hladina neustále stoupala.
Odkud se vzala voda? Matěj si pomyslel, že pravděpodobně došlo k záplavě. Snažil se udržet hlavu nad hladinou. Věděl, že pokud chce přežít, musí zachovat klid, ale nebyla to jednoduchá situace. Choval v sobě naději, že jakmile se dveře otevřou, voda vyteče a on se zachrání.
Kabina plná vody se zastavila, ale dveře se neotvíraly. Matěj ztrácel dech.
Když už z něho vyprchával život, někdo silou otevřel dveře. Byl to mechanik. Po vodě nebylo památky. Mechanik mu oznámil, že došlo k poruše výtahu. Matěj se mu marně pokoušel vylíčit situaci s vodou, ale mechanik mu nevěřil a jenom nad tím mávl rukou. Pracovník pocházel z Afriky a jeho jazykové znalosti angličtiny ještě nebyly moc valné. Matěj si uvědomil, že se chová jako blázen. Jeho oblečení bylo naprosto suché. Nedokázal si vysvětlit, k čemu vlastně došlo a raději soustředil mysl na příjemnější záležitosti.

Proč se tyto příběhy odehrály? Co udělali tito lidé, že si museli projít takovými situacemi? Kdo ví. Možná se jednalo o nějaký z procesů psychiky. Prožili stresovou událost, jejíž otisk se projevil ve stísněných prostorách výtahu. Ne všechno můžeme uspokojivě vysvětlit. Někdy zahlédneme něco, o čemž si myslíme, že už jsme to viděli dříve ve snu. Vzápětí na to zapomeneme. I oni už dávno zapomněli.