Západní pobřeží

Začalo to jako ten nejkrásnější sen, z něhož se nechcete probudit.

Změnilo se to v noční můru...

 

...před kterou se nedá uniknout.

1916

Nico pohlédl do zadní části třídy. V jeho rukách se zableskla kovová trubička, kterou získal rozmontováním plnicího pera. Pan Dwayne, jeden z nejpřísnějších a nejvíce nenáviděných učitelů na škole, zrovna zahajoval výklad o osadnících, kteří před mnoha lety uzmuli nemalý kus rodné půdy původním obyvatelům Ameriky, čímž prakticky způsobili jejich vymření. Nico nacpal do trubičky kousek nažvýkaného papíru a přiložil ji k ústům. Vždy se trefil tam, kam chtěl, a bylo jedno, jestli střílel prakem, nebo improvizovanou flusačkou. Kulička z mokrého papíru dopadla na tvář Kelly Longbotomové – krásné zrzavé dívky, do které byl Nico platonicky zamilován. Její reakce jej však překvapila. Kelly byla vždy holka lehčích mravů, která byla pro každou špatnost a za symbolickou finanční částku ukazovala chlapcům o přestávkách na záchodech své přirození. Teď však ječela jako požární siréna a Nico nemohl pochopit, proč jí zrovna tenhle nevinný žertík takhle vyvedl z míry. Nico se urychleně otočil směrem k tabuli a nasadil výraz typu „já nic, já muzikant“. Pan Dwayne jej nicméně moc dobře znal. Chytil jej za ucho a vytáhl z lavice.

„Cos to zase proved, parchante?“ obořil se na Nica tvrdě.

„Prosím, já nic.“ vykoktal ze sebe Nico. Nico se bál málo koho, na škole platil za největšího darebu a už dvakrát propadl. Nebyl nicméně z těch, kteří týrají slabší, nebo jim kradou svačiny. To v žádném případě. Nico se slabších vždy zastával a mezi žáky byl povětšinou velmi oblíbený. To samé se bohužel nedalo říci o učitelích. Z většiny z nich měl srandu, pana Dwayna se však bál.

„Nekecej! Znám tě jako své boty! Zdá se ti normální, střílet po spolužačkách z flusbroku?“ pan Dwayne začal výhružně poklepávat na okraj lavice pravítkem. Celá třída v tu chvíli pochopila, kolik uhodilo a co bude v následujících vteřinách následovat. Kelly se tvářila spokojeně.

„Prosím,“ ozvalo se z lavice ve třetí řadě, „z toho flusbroku jsem střílel já.“ pan Dwayne se ohlédl. V lavici za ním stál Peter Wright a tvářil se velmi provinile. Vzteky rudý učitel Dwayne ještě jednou pohlédl na Nica, pak se ale vydal směrem k Peterovi.

„Přiznání je polehčující okolnost.“ pravil.„Žel, potrestat tě stejně musím. Natáhni ruce před sebe.“ vyzval Petera, který se neopovážil svému učiteli odporovat. Třídou se rozlehlo několik rychlých mlaskavých zvuků.

„Sedni si. Nikdy bych neřekl, že zrovna ty se postavíš po bok největšího dareby na škole.“ pan Dwayne se zatvářil, jakoby právě na ex vypil vývar ze šťovíku a pokračoval dále ve svém výkladu o původních obyvatelích Ameriky.

Po skončení vyučování Nico vyhledal Petera. Za dva roky, co spolu chodili do třídy, spolu prohodili sotva pár slov. Nica nicméně zajímalo, proč na sebe vzal jeho průšvih. Petera našel postávat ve vstupní hale školy. Vypadalo to, že se mu ven moc nechce.

„Proč si to udělal?“ zeptal se Nico. Peter na něj vystrašeně pohlédl. Chvíli jen tak pokrčoval rameny a nakonec pronesl hlasem diplomata.

„Chtěl jsem si ušpinit ruce.“ tato odpověď Nica rozhodila. Nevěděl, co říct. Řekl tedy jednu ze svých univerzálních frází, kterou používal tak pětkrát, šestkrát denně.

„Seš blázen.“ Nico se vydal směrem k východu. Všiml si však, že Peter stále stojí ve vstupní hale. „Ty nejdeš domů?“ zeptal se ho. Peter se na něj podíval a usmál se. Bylo to poprvé za ty dva roky, co na jeho tváři viděl úsměv.

„Děláš si prdel?“ Nico si v tu chvíli uvědomil, že je tak trochu blbec. Zapomněl totiž, že Peter je sirotek.

 

1911

Peterův otec byl jedním z nejagilnějších policistů na celém Západním pobřeží. Kriminálníci se ho báli, ale přesto jej měli rádi. Když je zatknul, byla pro ně čest vyprávět v lochu, že je zatknul policejní oficír Wright. Jméno si udělal, když jedné chladné podzimní noci, kdy na město začínaly dopadat první sněhové vločky, zabránil vykradení zlatnictví starého Žida Bruna. Celá jeho akce netrvala déle, než pár minut, ale udělala mu takovou pověst, že byl okamžitě povýšen a kriminálníci z celého města k němu začali míti jakousi posvátnou úctu. Jakmile se dozvěděli při plánování nějaké té krádeže, že v den, kdy by měla proběhnout, bude mít službu policista Wright, tak jí raději přeložili na neurčito.

Seržant Wright stál před kanceláří velitele, starého, ale stále vitálního, pana Eadse. Byl trochu zmaten – bylo to vůbec poprvé, co si jej šéf zavolal k sobě do kanceláře.

„Vstupte!“ ozvalo se zevnitř. Wright vstoupil do kanceláře a veliteli zasalutoval. „Nechte si ty formality a zavřete dveře,“ vyzval jej major Eads. Ten zasvětil práci pro policii celý svůj život. Dvě ženy od něj kvůli tomu utekly a tu třetí zastřelil jeden z lotrů, které Eads před mnoha lety dostal do vězení, aby se mu tak pomstil. Je zcela pochopitelné, že už neměl o životě vůbec žádné iluze a proto mluvil s každým narovinu, bez zbytečné omáčky. To bylo trochu nevýhodou u výslechů, kdy celkem běžně pronášel svoji památnou větu: „Podívej se milánku, za to, co jsi udělal, se budeš stejně škvařit na elektrickém křesle. Jde jen o to, jestli zítra, nebo pozítří.“

Major Eads hleděl na seržanta Wrighta. V jeho pohledu však bylo něco, co Wright ještě nikdy neviděl. Byl to strach.

„Mám rakovinu.“ pronesl. Rozhodl se, že půjde rovnou k věci. Wright se zatvářil zmateně. Nevěděl co říct. Hrobové ticho narušil až major. „Zbývá mi zhruba rok života. Chci, abyste se po mé smrti ujal vedení tohoto policejního okrsku.“ Wright se usmál.

„Proč zrovna já? Vaším zástupcem je přece Nick Garris.“ Major Eads jeho úsměv opětoval. Zaklepal konečky prstů na stůl, jakoby nevěděl, co říct.

„Garris je idiot. Kancelářská krysa. Kriminálníci z něj mají srandu. Takový člověk nemůže být velitelem okrsku.“ Wright přikývl na znamení, že s majorem souhlasí. Garris byl opravdu zvláštní typ policisty, na kterého tak úplně nepasovalo slovo špatný, ale spíše diletantský.

„Říkám vám to, protože až to tady po mě převezmete, budete mít na starost ještě jednu důležitou záležitost.“ Eads pokynul Wrightovi rukou, aby odešel.

„Jakou povinnost?“ zeptal se před odchodem Wright.

„To se dozvíte, až přijde ten správný čas. A teď už běžte.“

 

1916

Nico se vydal směrem k východu. Všiml si však, že Peter stále stojí ve vstupní hale.

„Ty nejdeš domů?“ zeptal se ho. Peter se na něj podíval a usmál se. Bylo to poprvé za dva roky, co na jeho tváři viděl úsměv.

„Děláš si prdel?“ Nico si v tu chvíli uvědomil, že je tak trochu blbec. Zapomněl totiž, že Peter je sirotek.

„A nakrásně…i kdybych chtěl jít zpátky do sirotčince, tak zdravý rozum mi v tom brání.“ řekl Peter. Nico nevěděl, co tím myslí.

„Jak to myslíš?“ zeptal se. Peter nevěděl, jestli má právě Nicovi říci o tom, o čem neřekl ještě nikomu jinému na světě. Nakonec se k tomu ovšem odhodlal.

„Venku na mě čeká jeden kluk ze sirotčince, který mě už několik let šikanuje. Nechci, aby mě zase zmlátil.“ Nico nahlídl prosklenými vchodovými dveřmi ven. Skutečně, Peter nekecá, pomyslel si. Venku pod schody stál asi šestnáctiletý obtloustlý hoch, který si právě ovazoval ruku špinavým fáčem. „Pojď,“ pokynul Peterovi, „Na dva si netroufne.“ Peter zavrtěl hlavou. „Nejdu. Zmlátí nás oba, když na to přijde.“ Nico čapnul Petera za límec.

„Nesmíš dát najevo strach. Nikdy!“ Po těchto slovech se Peter alespoň trochu vzmužil a bok po boku s Nicem vyšel ven ze školy.

„Ale, ale, kohopak to tady máme. Malý nedomrd Wright!“ rozchechtal se kluk.

„Nech mě, Jordane! Seš směšný!“ zařval na něj Peter. Vědomí, že má vedle sebe oporu v podobě Nica, mu dodalo kuráž.

„Ty šmejde! Takhle se s pány nemluví!“ Jordan se sehnul a sebral ze země uvolněnou dlažební kostku, kterou mrsknul proti Peterovi. Trefil ho přímo do hlavy. Z rány se začala ihned linout krev. Peter se skácel v bolesti k zemi.

„Seš debil, ne asi!“ zařval na utíkajícího Jordana Nico. Peter ležel na zemi a slabě sténal. Rána na jeho čela byla spíše povrchová. „Vstávej, Petere. Musíme ti to ošetřit.“ Pronesl klidně Nico. Pomohl Peterovi na nohy a odvedl ho k sobě domů.

Nico bydlel spolu se svojí rodinou v chudinské čtvrti. V celém domě byl pouze jeden jediný záchod, nacházející se v tom nejvyšším patře. Vytáhnout takřka omdlelého Petera až tam, nebylo zrovna snadné, nakonec se to Nicovi přeci jenom povedlo. Na záchodě namočil kus toaletního papíru do vody a pečlivě mu ránu na čele vyčistil. Studená voda Petera probrala.

„Díky, Nico.“ zašeptal. Ten dělal, že jej neslyší.

„Dneska si udělal alespoň mírný pokrok. Postavil ses svému nepříteli. Jak si připadáš?“ Peter se na Nica podíval, jako na blázna.

„Jak si asi tak můžu připadat? Dyť mě málem zabil!“ Nico se rozesmál.

„Takových bebíček já už měl! A každé z nich stálo zato. Všiml sis něčeho?“ Peter zavrtěl hlavou, jako že ne.

„Ten blbec Jordan tě chtěl původně zmlátit jenom tak. Když ses mu ale postavil, rozhodil jsi ho. On s tím prostě nepočítal. Z ničeho nic neměl koule nato, aby se ti postavil tváří v tvář. Tak po tobě jenom jebnul dlažební kostku, jako nějaká kurvička!“ Peter se musel zasmát. „Od kdy kurvy hází dlažební kostky?“ zeptal se Nica.

„No, to přesně nevím, ale Kelly Longbotomová, což je jak je všeobecně známo, kurva v zácviku, po mě jednu hodila, když jsem jí minulý týden zpíval pod okny zamilovanou serenádu.“

V noci toho dne Peter poprvé pochopil, jak dlouhé prsty může mít Nico a ta tajemná parta, se kterou ho už několikrát viděl. Zhruba o půlnoci jej probudilo, když s ním někdo zacloumal. Byl to Tony Balls ze sousedního pokoje.

„Vezmi si ponožku a mýdlo,“ zašeptal. „Nico říkal, že téhle akce se musíš zúčastnit.“ Peter byl tak rozespalý, že se nezmohl na žádný odpor. Vytáhl ze svého kufříku ponožku a ze dřezu sebral kostku mýdla. Poté vyšel spolu s Tonym na chodbu. Tam už stálo asi deset podobně vyzbrojených kluků. Když jeden z nich uviděl, že už je mezi nimi i Peter, naznačil rukou, aby se potichu přesunuli k pokoji na konci chodby. K pokoji, ve kterém bydlel Jordan. Po otevření dveří do pokoje se všichni nahrnuli dovnitř a začali mlátit stále ještě spícího Jordana mýdly v ponožce hlava nehlava. Jordan se pochopitelně vzbudil a chtěl se bránit. Dva kluci jej ovšem chytli za ramena a další mu nacpal do pusy roubík. Peter jej mlátil nejprve jen tak zlehka, protože se bál, že se mu Jordan bude chtít mstít. Ten krásný hřejivý pocit, který jej zaplavoval pokaždé, když jej udeřil, ovšem způsobil, že jej hned v následujících vteřinách mlátil nejsilněji a nejintenzivněji ze všech. Po deseti minutách bylo hotovo a všichni se rozešli zpět do svých pokojů. Celou noc se pak v chodbách sirotčince ozýval Jordanův pláč.

 

1912

Smrt si pro majora Eadse přišla přesně rok poté, co seržantu Wrightovi oznámil, že se právě on stane jeho nástupcem. Ten se s ním přišel rozloučit spolu se svojí ženou a devítiletým synkem Peterem. Vyzval je, aby počkali na nemocniční chodbě, protože nechtěl, aby jeho syn viděl člověka, kterého zaživa sežrala rakovina. Když Wright vstoupil do Eadsova pokoje, málem leknutím vykřikl. Na posteli ležel někdo, kdo snad v minulosti i mohl být velitelem policejního okrsku…nebo také ne. Teď to byla jenom hromádka kostí potažená bílou kůží. Ve chvíli, kdy Wright zavřel dveře, tak se k němu major Eads lehce pootočil.

„Jsem rád, že jsi přišel. Musím ti něco důležitého říct.“ Wrighta až zaskočilo, že ani ve svém současném stavu nepřišel major Eads o svoji přímočarost. „Je tam telefonní číslo…“ zašeptal major. Wright nevěděl, o čem to mluví.

„Kde je telefonní číslo?“ zeptal se. Eads však nemohl mluvit. Byl úplně vyschlý. Wright tedy sebral ze stolu skleničku s čajem od snídaně a opatrně mu dal napít.

„V mojí kanceláři, napsané na spodní straně desky stolu.“ Wright nevěděl, co si o tom myslet. Proč by velitel policejního okrsku takhle skrýval telefonní číslo? „Zavolej na něj…a řekni, že jsi můj nástupce.“ zašeptal major.

„Co je to za číslo?“ chtěl vědět Wright.

„Já…nechci umřít…“ to byla poslední slova, která major Eads pronesl.

Hned z nemocnice jel Wright do Eadsovi kanceláře. Přišel k jeho stolu a lehnul si na podlahu, aby viděl, zdali je na spodní straně desky napsané nějaké telefonní číslo. Skutečně tam bylo. Wright si ho opsal a zavolal na něj. Ne však z kanceláře, ale z telefonní budky. Určitě je nějaký důvod, proč tohle číslo bylo ukryto, pomyslel si. Nebylo by tudíž dobré na něj volat ze služebního aparátu, který může kdokoli odposlouchávat.

„Rezidence pana Santuzziho,“ ozvalo se na druhé straně. Wright ztuhnul. Adamo Santuzzi. Největší mafián na celém Západním pobřeží.

„No co je? Kdo volá?“ zakřičel na něj mužský hlas, když dlouho neodpovídal.

„Dobrý den. Tady seržant Wright. Pan major Eads dnes zemřel a bylo mi řečeno, že mám zavolat na tohle číslo a říct vám, že jsem jeho nástupce.“ Wright odříkal přesně to, co mu řekl ve svých posledních minutách Eads.

„Nebudeme se bavit po telefonu,“ prohlásil přísně hlas na druhém konci. „přijďte dnes večer v devět hodin do restaurace Florencie na výpadovce z města. Sám a beze zbraně!“ spojení se poté přerušilo.

Na domluvenou večerní schůzku si oblékl svůj nejlepší oblek, pod který si ovšem vzal neprůstřelnou vestu. Schůzka s šéfem místní mafie mu byla dost proti srsti, ale co naplat. Musím zjistit, co s ním měl společného chudák nebožtík Eads. To si říkal celý večer, i celou dobu, kdy čekal v italské restauraci Florencie. Nervózně sledoval hodinky. Bylo už deset minut po deváté hodině večerní a v restauraci byl zcela sám. Co když, napadlo ho, je to jenom takový test? A já jsem ho tím, že jsem přišel na domnělou schůzku s mafiánským bossem, nesplnil? Čím více si s touto myšlenkou pohrával, tím reálnějších kontur nabírala. V půl desáté to však přišlo. Nejprve se otevřely vstupní dveře a následně do nich vešlo několik svalnatých mužů v dokonale padnoucích oblecích. A za nimi on. Santuzzi. Mafiánský boss Západního pobřeží. Jeden ze svalovců Wrighta postavil a prošacoval. Následně ukázal na Santuzziho palec nahoru, jakože je vše v pořádku. Wright si v tu chvíli všimnul, že Santuzzi užuž tahal z vnitřní kapsy saka malý kapesní revolver. Ještěže jsem přišel neozbrojen, pomyslel si Wright a na Santuzziho vyzvání usedl zpět ke stolu.

 „Asi vás zajímá, co se mnou měl společného zesnulý major Eads, že pane Wrighte?“ Wright se opřel a pravil: „Máte pravdu. Víte, policisté, hlavně ti s natolik vysokou hodností, jakou měl pan major Eads, vyznávají určité morální hodnoty. Opravdu mě tudíž zajímá, kam se ty jeho poděly, když se rozhodl začít se bratříčkovat s mafií.“ Santuzzi se zatvářil pohoršeně. Slovo „mafie“ se mu očividně příliš nelíbilo.

„Nemluvte o naší organizaci jako o mafii, pane Wrighte. Jsme obchodníci. Nejsme, jako ty svině na Sicílii, které využívají násilí jako hlavního prostředku, kterak dosáhnout svého cíle. To v žádném případě. Lidé v naší organizaci jsou v devětadevadesáti procentech případů vysokoškolsky vzdělaní. Jsme naprosto legální – provozujeme herny, restaurace, dokonce pořádáme i různé charitativní akce.“ Wrighta Santuzziho slova nechala chladným.

„Proč se tedy paktujete s policí? Nezlobte se na mě, ale pokud je vaše organizace, jak vy říkáte, tak moc legální a nenásilná, proč chcete mít svého člověka u policie, aby vám kryl záda?“ Santuzzi nepatrně zavrtěl hlavou.

„To je vaše interpretace. Jak jsem řekl, naše organizace je zcela legální. Samozřejmě, občas se naskytnou momenty, vyžadující řešení, které nejsou úplně v souladu se zákony, ale o ty se naši právníci postarají i bez pomoci policie, to mi věřte.“ Wright začínal být netrpělivý.

„Tak proč jste se mnou chtěl mluvit?“ Santuzzi se pohodlně opřel o desku stolu.

„Chci vám nabídnout spolupráci. Jak jistě víte, tak Západní pobřeží má celkem dvě organizace, kterým vy laicky říkáte mafie. Tou první je ta moje. Tou druhou, je organizace Pabla Barbara. Chci, abyste vy, jakožto velitel policejního okrsku, šel na ruku naší organizaci a ne té jeho. Je to i ve vašem zájmu. Barbaro je hovado, využívající k dosažení svých cílů mučení a zabíjení. Oproti němu jsem já poctivý obchodník.“ Wright nevěděl, co říct. Něco mu ovšem říkalo, že někde musí být skrytý hlavní důvod, kvůli kterému šel major Eads Santuzzimu na ruku. 

„Co by to obnášelo? Jak vy říkáte, jít vám na ruku?“ zeptal se. Santuzzi se pousmál. Tušil, že se mu již podařilo Wrighta zlomit.

„Budete mi dávat pravidelně vědět, kde se budou v nejbližší době konat razie a také, pokud bude na někoho z mojí organizace vydán zatykač, tak budete první, kdo mi o tom řekne. Na oplátku si tím urychlíte služební postup. Vezměte si Eadse. Nebýt naší organizace, tak by byl nanejvýš poddůstojníkem.“

Tak takhle je to. Eads se paktoval s mafií. Najednou začalo všechno dávat smysl. Ta častá povýšení i za naprosté prkotiny. Prémie. Nové auto. Major Eads nebyl dobrý policajt. V žádném případě. Na pohřeb mu nepůjdu. Z lidí, jako byl on, je mi na zvracení. Hrát to na obě strany je ubohost! Wright byl vzteky bez sebe, nedal to na sobě ale znát.

„Mohu dostat nějaký čas, abych si to promyslel?“ zeptal se Santuzziho.

„Ale jistě. Jen si buďte jist, že pokud se rozhodnete spolupracovat s Barbarem, stanete se pro moji organizaci nepřítelem číslo jedna.“ To Wrighta nerozhodilo. Neměl v plánu spolupracovat ani se Santuzzim, ani s Barbarem.

 

1918

Na první společnou akci spolu s Jamesovou bandou vyrazil Peter krátce poté, co se pomstil svému trýzniteli Jordanovi. Byla to zkouška, které ho nechal podrobit James Parker. Dvacetiletý výrostek, který už od svých dvanácti let žil na ulici. Zde se setkal s mladíkem Buddym, který zrovna zakládal vlastní zločineckou organizaci, která měla za úkol nejprve zlikvidovat konkurenční bandu, vedenou zlotřilcem Tlamou Packem, a následně převzít její živnost. Tato živnost spočívala v tom, že mladí chlapci nabízeli počestným americkým občanům služby, za jejichž vykonání by oni sami mohli jít na pěkných pár let sedět. Šlo například o krádež vázy, kterou si vetešník Murray vzal do zástavy od lakomého Žida Bruna, nebo o pořízení nahých fotografií jisté paničky, na kterou si myslel oplzlý hospodský Stanley. Kromě Jamese a Petera byly členy party ještě Patrick, vynikající vrhač nožů, vtipálek Danny a Peterův spolužák Nico. Jejich parta si postupem času udělala jméno a stala se trnem v oku policii. Buddy, který většinou stál v pozadí, jí však vždy dokázal příslušnou finanční částkou uklidnit. To byl ostatně také důvod, proč si z každé kořisti, kterou chlapci získali, nechával padesát procent.

 

1922

Že život mladého gangstera není vždy růžový, pochopili na podzim roku 1922. Majitel hospody Stanley jim tehdy dal za úkol, aby mu přinesli z nemocnice několik ampulí rohypnolu. Jednou z jeho oblíbených činnosti totiž bylo, což chlapci nevěděli, přepadávání mladých slečen v parku, jejich uspávání a následné znásilňování. Proniknout za zdi nemocnice nebyl žádný problém. Ten nastal až tehdy, když na ně rozzuřený hlídač vypustil hlídací psy. Peterovi, Jamesovi, Patrickovi a Nicovi se podařilo uniknout, ale Danny zakopl a rozzuření psi ho začali trhat. Nico to nevydržel a rozhodl se, že mladšího kamaráda zachrání. Jeden ze psů ho však kousl do obličeje tak nešťastně, že přišel o oko. Díky Buddymu to všechno následně dopadlo tak, že se touto neúspěšnou krádeží už nikdo nikdy nezabýval, ale památku na ní si Danny a Nico nesli až do konce života. Danny na hrudi a Nico v obličeji.

 

1912

Major Wright seděl ve své potemnělé kanceláři. Všichni už šli domů. I jeho doma čeká teplá večeře, otevřená náruč ženy a rozzářené oči syna Petera. Ten kluk se povedl, pomyslel si. Jednou z něj určitě bude dobrý policista. Doufám, že půjde v mých stopách a nesejde na scestí.

Bál se. Bál se vyjít ven z kanceláře. Ven před budovu policejního oddělení. Dostal ultimátum. Do posledního zářijového týdne se stane společníkem Santuzziho bandy. Když tak neučiní, bude to pan Santuzzi brát jako urážku. A urážky nestrpí. Trestá je. Smrtí.

Wright se upravil. Nasadil si na hlavu klobouk a vyšel ven. Najednou z něj všechno spadlo. Byl připraven. Je dobrý policista. Raději zemře, než aby pomáhal zločincům. Vyšel ven před budovu. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Třeba to nakonec ještě dobře dopadne. Šel prázdnou ulicí směrem k domovu. Dva bloky od jeho domu mu však na přechodu zatarasila cestu velká černá limuzína, ze které vystoupil pan Santuzzi.

„Zklamal jste mě, Wrighte.“ zašeptal.

Celou ulici následně probudil ohlušující výstřel. Zásah z lupary odhodil bezvládné tělo majora Wrighta o deset metrů dozadu. Santuzzi nastoupil zpět do svého auta a dal řidiči pokyn, aby se rozjel. Za několik málo minut byla ulice plná lidí, kteří se shlukovali kolem bezvládného těla velitele policejního okrsku. Mezi nimi byla i jeho žena. Když viděla, co se stalo jejímu manželovi, tak se nejprve jen tak zvláštně usmála a následně se vydala směrem domů. Tam pohladila spícího syna a následně se v kuchyni oběsila na kabelu od lustru.

 

1924

Od neúspěšné akce v nemocnici uběhly dva roky. Nico už se smířil s tím, že až do smrti bude, kvůli jednomu oku a jizvám v obličeji, všude kam přijde středem pozornosti. Hospodský Stanley zemřel a kromě Buddyho a jeho chlapců mu na pohřbu nebyl vůbec nikdo. Partě se nevedlo vůbec špatně – několik posledních akcí, hlavně tedy zmlácení hrubiána, který týral ženu Buddyho bratra, jí vyneslo nemalý finanční obnos. Jak je ovšem známo, když má někdo hodně, chce ještě víc, protože má dojem, že když víc chtít nebude, nebude mít nakonec vůbec nic. A tak se James, Peter, Nico, Patrick a Danny začali připravovat na svoji největší akci. Rozhodli se ovšem, že tentokrát ji provedou bez prostředníka v podobě Buddyho, aby mu nemuseli dát padesát procent z kořisti, jak bylo zvykem.

Tou akcí bylo přepadení malého antonu, který převážel peníze z centrální banky na jednu z menších poboček. Vše bylo perfektně naplánováno. Danny měl ve chvíli, kdy anton pojede přes starý železniční most skočit doprostřed silnice a dělat, že upadl a nemůže vstát. Ve chvíli, kdy by anton zastavil, by se ze vchodu nedalekého opuštěného domu rozeběhli Peter s Patrickem, kteří by otevřeli zadní dveře antonu. James s Nicem měli být připraveni v nedaleké postranní uličce, aby mohli urychleně vniknout dovnitř antonu a překvapit tak střelbou případné stráže, které by až do té chvíle byly přesvědčené, že jsou přepadeni pouze dvěma grázly.

Až do pasáže s otevřením antonu šlo všechno dobře. Ve chvíli, kdy Patrick otevřel dveře, však vykřikl. Stejně tak Peter. Nico byl přesvědčen, že chtějí zastrašit stráže a rozeběhl se k nim. Poté ovšem strnul. James to nechápal a nahlédl proto dovnitř antonu také. Uvnitř seděl, kromě bankovních stráží, také Buddy.

„Tak takhle vy jste se mi odvděčili. Dostal jsem vás ze svrabu. Beze mě byste skončili mezi houmlesáky. Dal jsem vám střechu nad hlavou. Peníze, o kterých se poctivě pracující můžou nechat jenom zdát.“ Buddy se podíval na Petera.

„I ty Petere. Beze mě bys byl dodneška mlácen v sirotčinci nějakým pablbem s mozkem slepice.“ V tu chvíli se ke svým kamarádům, postavil i Danny, který pochopil, že je něco špatně.

„Proč jste se rozhodli podnikat na vlastní pěst? Chtěli jste mít více peněz? Jste si vědomi, že i těch padesát procent, co vám nechávám, je vysoko nad hranicí průměrného platu?“ Buddy zavrtěl hlavou a ještě jednou přejel pohledem po všech pěti. Ti tu teď stáli jako opaření. Chtěli získat peníze. Víc peněz. Chtěli žít lepší život než ten, ke kterému byli od narození předurčeni. Za zradu je teď ovšem čeká trest, před kterým je Buddy několikrát důrazně varoval.

Celou ulicí se následně ozvalo pět hlasitých výstřelů.

---