Kus papíru

Kus papíru v ruce žmoulám

a volám.

Volám, křičím, řvu,

Tvé jméno,

uvnitř to tlačí,

tak tupě, tupěji než nejtupější hrot

a já se ptám, zda-li už to nestačí,

té bolesti, když zničil již se knot.

 

Uhořel v té sněti nekonečných lží

a mé oči jako dvě sklíčka, co se mlží.

Spálil se na prach, na neviditelné kusy

jako pírko té hloupé husy,

co ještě včera kráčela si pěšinou.

 

Papír, před chvílí neposkvrněný,

teď ukázal svůj rozsudek,

svůj verdikt, nikým neospravedlněný,

nikým nezvaný.

Co dělá tu, proč přišel

a proč tak zoufale hledá cestu,

aby můj stín ho uslyšel,

aby nasadil mi tu vestu,

tu tíhu na mou křehkou hruď.

 

Nezaslouží si tu být,

té zprávy nechtěl mě ušetřit,

teď čeká ho krutý trest,

jenž s hrdostí měl by nést.

Světlo už vzplanulo,

rozlilo se po celém sále,

já připadám si jako na ohnivém bále,

kde společně tančíme, jen Ty a já

 

a ten zmačkaný kus papíru.

---